Divoká kočka 31

Seděla u postele svého otce a tiše s ním promlouvala. Navštěvovala ho každý den a vzhledem k tomu, že mínila zítra právě na toto oddělení nastoupit, tak si umínila, že ho bude mít na očích prostě pořád.
Nelíbilo se jí, jak vypadá. Byl bílý jako křída a den ze dne to bylo spíše horší než lepší. Transplantace jater prozatím nepřicházela v úvahu, protože zatím nebyla k dispozici ta správná játra. Navíc byl v seznamu čekatelů až nebezpečně daleko, což ji děsilo. Jestli se to bude zhoršovat tímto tempem, tak se ani pořádného vzorku nedočká. Kdyby zemřel, tak ... snad raději nemyslet.
Jenomže myšlenka na jeho smrt se jí vkrádala do mysli až nesmyslně často. Snad proto se mu snažila vynahrazovat svou nepřítomnost posledních dvou let častými návštěvami, drobnými dárky a příkladnou péčí.
Rvalo jí to srdce na kousky. Všechno co mohlo být špatně tak špatně bylo. Tedy krom Marie, která se ji snažila držet nad vodou. Nemohla od ní čekat žádné projevy vřelosti jako kdysi, ale aspoň stála za ní, snažila se ji vyslechnout a čas od času ji objala. .
Od onoho incidentu v jejím pokoji uběhl zhruba týden a přesto se nemohla zbavit pocitu, že tím to rozhodně neskončilo. Měla za to, že když byl ukončen soud, že se tím všechno vyřešilo. Ale hlas Stránské jí zněl v hlavě teď víc než kdy dřív.
„Vydrž tati. Něco si zařídím a hned se vrátím.“ Omluvila se mu a zašla k automatu v půli chodby. Naházela do něho peníze a čekala na spojení.
„Seržanta Robertse prosím.“ Odpověděla na dotaz operátorky a v aparátu opět prapodivně zatůtalo.
Vyzvánělo to dlouho. Už to málem chtěla vzdát, když se na druhé straně ozval udýchaný hlas příslušného policisty.
„Roberts.“ Představil se a popadal dech. Jednoznačně musel ten telefon dobíhat.
„Vítková, dobrý den.“ Řekla Štěpána a udělala klasickou pauzu.
„Slečno Vítková,“ skočil jí do řeči,“vím proč voláte. Bohužel nemám pro vás dobré zprávy. Vyslechli jsme rodinu Stránských a všichni mají aliby. Jak neprůstřelné je otázka. Ovšem dostat se nepozorovaně do vašeho domu a pokoje a pak zase pryč je prakticky zhola nemožné. Kontrolovali jsme kamerové záznamy celého domu a není tam nikdo, kdo tam být nemá. Vaši zaměstnanci se kryjí vzájemně, byli totiž drtivou většinu času spolu. Je mi líto. Budeme muset tento případ uzavřít pro nedostatek důkazů.“
Štěpána zaúpěla. To bylo přesně to, co slyšet nechtěla.
„Je mi to líto slečno Vítková. Opravdu bych vám ráději sděloval dobré zprávy.“
„Rozumím. Děkuji a nashledanou.“ Rozloučila se Štěpána odevzdaně a zavěsila.
Svezla se podél stěny vedle telefonu. Jen tam tak seděla a koukala do blba. Potom zavřela oči a opřela si hlavu o stěnu. Na chvíli zapomněla na celý svět.
Přibližně do chvíle, než jí to došlo. Oči se jí rozšířily hrůzou.
Vstala rychleji než rychlostí světla a běžela do pokoje svého táty. Zrovna spal a vypadal jako mrtvý. Popadla jeho ruku a když nahmatala puls, trochu ji to uklidnilo. Ale né moc. To podezření z posledních dní ji teď tepalo do spánků.
*Proč mě to nenapadlo dřív?* Nadávala si. Sice byla z praxe relativně dlouhou dobu, ale přesto ... . Její otec přeci vykazoval klasické symptomy.
Přesto doufala, že se mýlí. Že nemá pravdu a je jenom zbytečně paranoidní. *Kéž by.*
Protože jinak také bylo klidně možné, že na to přišla pozdě. Kdo ví, jak dlouho už to mohlo trvat a jestliže jsou otcovy játra tolik poškozena, je klidně možné, že už je to smrtelně naléhavé.
Srdce se jí sevřelo oprávněnou obavou.
Vlétla na lékařský pokoj jako tsunami a málem se srazila se sloužícím budoucím kolegou.
„No no no.“ Ubrzdil ji mírně a Štěpána pohlédla do pomněnkových očí staršího lékaře. Byly tolik uklidňující a přesto nedokázaly ani zmírnit Štěpánin strach.
„Pane doktore, potřebuju kompletní rozbor krve svého otce s důrazem na jedy a toxické látky.“ Vyhrkla spěšně.