Stereotyp?

„Hmmm...“ zavrním sladce, když mi sladká chuť ovocného koktejlu svlaží hrdlo a ústa. Chuťové buňky prožijí krátký orgasmus a při trpkém dojezdu chuti se scvrknou jako po šťovíku. O tom jsem vždycky snila. Horké slunce, vůně trávy a písku, stromy sem tam... Dobré jídlo, mořské vlny a...
A Raoul. Bože můj... zač mě trestáš? Raoul a jeho tvary v těsných džínách... nebo v mokrých bermudách. Nádhera. Jeho tělíčko mě dostává do varu při pouhém pohledu, natož když se ho dotknu...hmmmmmm a hmmmmm a hmmmmmm znovu...
Válím se v tom horkém písku a popíjím chladný nápoj. Můj Bůh je někde v moři. Už ho vidím. Běží ke mně a kapky slané vody mu hladí tmavou pleť. Doběhne k mému lehátku a nalehne na mě. Cítím tíhu jeho těla, dolehne celou vahou a já jen zalapu po dechu. Kapky vody mě teď celou smáčí. Vnímám ho všemi smysly....
„Večer...“ šeptne mi do ucha a zmizí. Rozdýchávám vzrušení a dál poléhávám v písku.

Vzduch je výrazně chladnější a mírný větřík mě šimrá ve tváři. V ruce si nesu sandálky a bosýma nohama zkoumám každé zrnko písku. Dojdu až k malému útesu a položím se na studený balvan.
Horké dlaně sevřou zezadu pevně mé paže. Raoul mě natlačí na ostrou skálu, otočí mě k ní čelem a k sobě zády. Hladí má ramena a líbá šíji. Během pár vteřinek mi svlékne malá tanga, přitlačí mě na skálu pevněji a vnikne do mě. Propnu se, chci mu hledět do očí, ale drží mě pevně. Jediné, co vidím, je skála. Šedá a tak neproniknutelná. Vzrušení se mísí s bolestí a já tiše sténám. Rychle přiráží a pravou rukou si vypomáhá v mém klíně. Vítr sílí, šatičky mám úplně nalepené na těle větrem a potem. Jdeme spolu k vrcholu. Vítr už hlasitě burácí a mořská hladina je rozbouřená.
Každá příchozí vlna se rozbíjí o skály a smáčí nám žádoucí těla. Uvědomuju si, že stačí ještě o málo silnější proud vody a může nás spláchnout s sebou, ale... nemůžu přestat. Jsem posedlá...
Za hlasitých vzdechů uhodí vedle mé ruky blesk a slyším, jak se zvuk hromu rozprostírá po temné obloze. A pak je ticho.
S uspokojeným výrazem otevřu oči. Všude je tma a klid. Zvláštní. Tak rychle ta bouřka odešla?
Vidím nějaké červené znaky... Vyděšeně zamžikám řasama a zaostřím na zářící červené body. To jsou snad čísla nebo co?! 03:52. „To je budík!“ dojde mi. „Krásný sen.“ napadne mě a chci rychle zase spát. Najednou ale uslyším hlasité zafunění, zamlaskání a něčí ruka mě praští do obličeje.
„Auu!“ vyjeknu bolestí. Ruka se bleskově stáhne a já se plná znechucení posadím.
„Co se děje miláčku, proč tu křičíš?“ uslyším.
„Že by ne sen?“ zadoufám a ihned šmátrám po lampě s očekáváním čokoládového tělíčka a zbytku noci plné rozkoši. Místo toho spatřím pleť barvy mléka, světlé vlasy a bezelstné modré oči. Zklamanému povzdechu se neubráním a dál svírám bolavou tvář.
„To nic.“ hlesnu. „Asi se ti něco zdálo a ze spaní si mě praštil.“ konstatuju.
Pohladí mě po natékající tváři, dá mi pusu na čelo a chlácholí mě dokud neusnu.
A kde je kurňa ta vášeň???