A tak jsem pozbyl anděla...

Seděl… Seděl v mokré trávě a přemýšlel. Přemýšlel o všem, co řekl, co by býval chtěl opravdu ze srdce říct, a také o čem by s chladnou hlavou nikdy nemluvil. Mlčel by stokrát raději, jen aby nevyčítal. Nevyčítal nesmyslnosti. Ano, poslední dva týdny mezi nimi nebyly růžové. Ale to co řekl, přece jen bylo zbytečně bolestivé. Pro ni… Pro oba. Přehrával si každou minutu jejich posledního shledání, nejkratšího a také nejhoršího za poslední tři léta. Proč jen nebyl zticha?

Ležela… Ležela v mokré trávě a plakala. V mysli se pořád vracela k okamžikům, kdy byli spolu a kdy jim bylo tak nesmírně krásně. Co všechno jen stačili prožít? Kolika něžným milováním, byly hvězdy svědky? Kolika láskyplným objetí se dočkala jejich těla? Co všechno si spolu naplánovali? Ač on nedlouho dospělý, a ona krátce schopná legálního milostného života, už tehdy věděli, že bez sebe nedokážou žít. Nedokážou to, a hlavně ani nechtějí. Za nic na světě! A tak si přísahali. Přísahali na věčnou lásku, kterou jim nikdo nemůže vzít. Loňské sněhy… Jen rok a půl uplynul a kde jsou teď. Nemohla zastavit pláč. V uších jí zněla jejich dnešní a největší hádka všech dob. Ach bože, proč jen nebyl z ticha?

Den za dnem šel a oni – oba tvrdohlaví – bloudili každý sám. Instinktivně chodili místy, která patřila jim oběma. Místy, kde jejich přátelství teprve v lásku přecházelo, následně lásku utvrzovalo a kde teď hledali oba útěchu. V co doufali? Že se potkají? Obě dvě duše chtěly, a zároveň se nesmírně obávaly. Co by si řekli? Omluvil by se? A co hůř, co když by se lhostejně obešli?

Ležel… Ležel v posteli a nervózně pomrkával po mobilu. Nepsala. Znamenalo to pro něho jen jediné. Je konec. Vše je definitivně pryč, a on je hlavní viník. Opustil jí, ale s takovou láskou v srdci, jaká se hned tak nevidí. Miloval ji. Pořád jí miloval, a někde v hloubi věděl, že neexistuje nic, co by to mohlo změnit. Jen na to při jejich posledním rozhovoru zapomněl. Ve veškerém stresu, který ho v předmaturitním období dostihl a překryl jeho city, zapomněl na osobu, která pro něho znamenala vše. Vyskočil na nohy. Ne! Takhle to nenechá, je jeho všechno!

Seděla… Seděla na kamenné obrubě Máchova mostu, a dívala se do smířlivých vlnek pod sebou. Trápila se tak, že víc už prostě nechtěla snášet. Milovala ho, ale to on si přeci vybral. Nechtěl s ní už být, a ona není z těch, co by se doprošovaly. Byl její smysl života, a nejednou ho nemá. Na chvíli zauvažovala, zda mu bude chybět… Bude. Byla si jistá. Strávili spolu tolik úžasných dní a milujících chvilek, že je vyloučeno, aby jí jen tak vyškrtl ze svého života… I když si to možná původně i myslel.

Prakticky ve stejnou chvíli se oba rozhodli. Rozhodli se udělat za jedinou chybou v jejich skoro dokonalém vztahu tlustou čáru. Zapomenout, a dál jen milovat. Milovat toho, komu chtěli celý život patřit, a zároveň ho vlastnit. Láska k druhému je oba zvedla na nohy a donutila je jednat.

Seděl… Seděl za volantem a pod nohama mu ubíhaly kilometry. Najednou opadla všechna beznaděj, věděl, že jí za chvíli bude držet v náručí. Nemohl se dočkat, až jí řekne jak jí miluje a jak ho to všechno mrzí. V uších mu zazněl cinkavý smích, se kterým ho pochopí a pak už se nechá jen hýčkat. Vše bude opět v pořádku, a tak jak to má být. Budou šťastní, a budou zase svoji. Usmíval se, a zrakem popoháněl auta před sebou, jakoby tušil, že moc času už nezbývá…

Ležela… Ležela na dně řeky s nepřítomným výrazem zvláštně zalomenými končetinami. Srdce, které patřilo navždy jemu, už nebilo. Voda jí udělala z blonďaté hřívy svatozář a zaplétala mrtvé prsty s konečky vlasů. V letních bílých šatičkách vypadala jako utopený andílek. Pod netečnou maskou byla šťastná. Opustila ho, ale s takovou láskou v srdci, jaká se jen tak nevidí.

Na most nad ní se právě přiřítilo auto. Už jen několik desítek metrů, a budou spolu. Touha mít jí u sebe v jeho těle narůstala. Neskutečně se těšil a opět polechtal plyn. Netušil, že právě teď je jí ještě blíž, než si myslí. Řítili se proti sobě dva… Kam asi spěchal ten druhý? Byl mladý? Taky bláznivě zamilovaný? Záblesk, kvičící brzdy, rána a dál jen tříštící se plechy. Oba už nedojedou… On nedojede, ona jen tak nevyplave…

… Prostě to bez sebe nezvládli …