Jejich ukradené chvilky III.

"Nemrač se," řekne jí a usměje se a ona bych ho v tu chvíli nejraději nečím praštila.
"Proč jako," zeptá se ho s nenávistí v hlase.
Vzteká se a jemu je to snad ještě k smíchu.
"Protože ti to nesluší."
Odfrkne: "To tobě může být jedno!"
Vstane a odchází. On ji ale po pár krocích dohání a chytne ji za paži.
"Nech mě," sykne ona a snaží se vyprostit, "seš normální? Pusť mě!"
"Tak mi laskavě řekni, co se děje," požádá ji naštvaně.
Najednou! Najednou se bude zajímat, co se děje. To jen proto, že si ho nevšímá a každý hovor utne v začátku. To jen proto, že neskáče, jak on píská. Už ji to nebaví, pořád ze sebe dělá pitomce, pořád čeká, že se něco změní. Je tak naivní, tak hloupá, nepoučitelná..
A ona mlčí. Kouká jinam, vyhýbá se jeho pohledu.
"No tak," řekne on smířlivě, "co se děje, zlatíčko?"
"Neříkej mi tak," odsekne mu.
Ví moc dobře jak na ni. Ještě chvíli a zase mu podlehne, ale ona už nechce. Ničí ji to! Do očí se jí derou slzy. Ze vzteku. Lítosti. Smutku. A on to vycítí. Uvolní tedy jeji paži, ale jen z toho důvodu, aby ji mohl obejmout a to taky udělá. A ona se nebrání. Je naštvaná sama na sebe, že drží jako beránek, když ji hladí po vlasech a po zádech.
"Já tě tak nenávidím," zašeptá ona tiše.
"Já vím," přizná a hned směrem k ní dodá, "a taky tě miluju."
Žďuchne do něj, "ale já tebe ne."
"Kecko," usměje se a dá jí polibek do vlasů.
Má pravdu, pomyslí si ona, kecám..