Vzdušné zámky

Už zase. Zase si stavím ty svoje vzdušné zámky. Pro nás. Pro mě a pro něj.
Stavím na základě dotyků, úsměvů, slov i slovíček. Dostavím a spokojeně se postavím mezi hlavní dveře.
Najednou se obejví, ON a jeho urputná nezávislost. V zámku rozestaví nábytek, rozvěsí obrázky. Jsem šťastná.
Pyšním se jím a ON to ví. Snídáme spolu, pracujeme spolu, obědváme, milujeme se, večeříme
a usínáme spolu. Jednoho dne se to všechno otočí. Zešílí. Zblázniví. Zmagoří.
Rozkope nábytek, strhá plakáty a obrázky. Všechno ničí pomocí slov i dotyků....
Stojím mezi dveřmi s pláčem, prosím ho, prosím, ať to nedělá, ale neposlouchá mě. Neslyší mě.

Už se neusmívá svým pro mě / i pro Tebe, ty mrcho, já to vím!/ dokonalým úsměvem.
Přichází za ruku s NÍ a s NÍ všechno ničí. ONA, ONA za to může!

Přichází s omluvou na svých dokonalých rtech, objeví se přede mnou jeho výška krásy, vlasy mu zlehka čechrá vítr. Dívám se do jeho očí.
Už se zase usmívá. Je to můj úsměv. Napořád.
... Odpouštím mu. Jako vždycky. Zase mi šeptá ty něžná slůvka, zase opakuje drobné dotyky...
Zlehka mě hladí po zádech a šeptá, že už je to navždy....
Věřím mu. Zase si stavím náš zámek a doufám, že už je to napořád.
Není.

Co když už ho nechci milovat? Co když jenom potřebuju někoho, kdo zaplní to hrozně bolavý místo,
který tu vznikne vždycky, když se v dáli obejví jeho postava? Tu díru, která je tu pořád, den co den,
noc co noc....Co když jenom potřebuju bolestný?