Divoká kočka 32

„Slečno Vítková, jakkoli si vážím vašeho úsudku, tak tento test nemohu udělat bez alespoň minimálního podezření na otravu, protože je nesmírně náročný a to jak časově, tak finančně. A já to podezření nemám!“ zarazil ke Štěpánině úleku její nadšení.
„Pane doktore, vy to nechápete. Já nastupuji zítra na toto oddělení na půl úvazku. Mám vystudovanou medicínu interní obory a dvouletou praxi. I kdybych z toho nedej bože vypadla, tak příznaky otravy prostě poznám.“ Nehodlala se jen tak vzdát a odvážně čelila doktorovu pohledu, který se stal z uklidňujícího na neústupně studený.
„Chápu, že se jedná o vašeho otce, ale je to můj pacient a je tedy v mé kompetenci udělat rozbory, jaké uznám za vhodné. To, že má silně poškozená játra, nemůže být jednorázová záležitost, to mi můžete klidně věřit. Vím to ze zkušenosti. Věřte mi, že dělám pro vašeho otce co je v mých silách.“
„Neděláte všechno!“ vyštěkla na něho Štěpána „Mám podezření, že byl nejméně poslední půl rok, ale možná i delší dobu, můj otec systematicky tráven a vy mi tady říkáte, že udělat test na jedy a toxické látky je finančně náročný. Klidně ho zaplatíme. Připište nám ho na účet, ale nechte ten test udělat. Nebo se obrátím výš a to mi věřte, že váhat nebudu!“ Viděla rudě. Kdyby se její vztek dal zhmotnit, nejspíš by zadupal doktora 3 metry pod zem a kdyby se dalo vraždit pohledem, tak je doktor nebožtíkem.
Když se kolem sebe rozhlédla, stálo tam několik pacientů i sester a vyjeveně na ně hleděli. Najednou si uvědomila, že na toho doktora křičí a snažila se opanovat. Zavřela oči a násilím se donutila ke klidnějšímu tónu.
„Podívejte, doktore ...“ marně hledala jeho visačku. Prostě ji neměl.
„Řehák.“ Automaticky doplnil na Štěpánin tázavý pohled.
„Podívejte, doktore Řeháku, bývala bych raději naši spolupráci začala docela jinak, přátelštěji, ale teď jde o minuty. Já prostě musím vědět, jestli mému tátovi selhávají játra stářím a nebo něčí vinou. Protože popravdě,“ odmlčela se, aby dala svým slovům důraz,“tohle nelze vyloučit. Bohužel je to více než pravděpodobné.“ Prosebně se na doktora zahleděla.
„Dobrá. Podepíšete mi, že je ten test na vaši žádost?“ zeptal se ještě a bylo naprosto jasné, že se tím chce hlavně chránit, kdyby byly problémy s nemocniční účetní.
„Mileráda.“ Řekla Štěpa odhodlaně a donutila doktora už necouvnout.
Podepsala souhlas s testem a připsáním sumy na účet pacienta. Doktor potom instruoval sestru, co má dělat s odebraným vzorkem.
„Slečno Vítková, z laboratoře mi volali, že testování bude probíhat na speciálních kulturách. Tedy počítejte s výsledkem nejdříve zítra ráno, ano.“ Považoval za nutné o tom Štěpánu informovat, i když to byla standardní doba u tohoto testu. Byl vždycky poměrně náročný a bohužel né dostatečně průkazný. Toxiny se tam rozhodně nedaly zjistit všechny, pouze ty základní. Ohledně jedu býval test poměrně úspěšnější. Ovšem pouze za předpokladu, že se nejednalo o jedy, které se rychle vstřebávají a nebo jsou nedílnou součástí člověka. Tedy zvýšené množství inzulinu či nitroglycerinu se prokazovalo zatraceně špatně. Z krve to třeba nešlo vůbec.
Dobrá, co tedy dál, pokud se nic nenajde? Štěpána horečně projížděla všechny možnosti. Nechtěla hnát svého otce opět pod kudlu, ale patrně nebude mít na výběr. Prostě bude potřebovat vzorek tkáně. Pokud je to nějaký záludnější jed a nebo toxin, pak se jinde nenajde. Proč jen ji to nenapadlo dřív? Takhle se to bude muset dělat znovu v případě prvotního neúspěchu.
Byla najednou poněkud rozpolcená. Má a nebo nemá si přát, aby se v testu něco našlo? Protože pokud se něco najde, bude mít ona pravdu a nebude muset dál pátrat. Pokud ne, bude částečně uklidněná tím, že se o žádný jed nejedná a všechno je vpořádku. To by ale mohlo být jen zdánlivé. Prostě to může být hloub.
*Jak jen tohle řeknu mámě?* Projelo jí hlavou. Vždyť tohle normálnímu laikovi jen tak člověk nevysvětlí. A co kdyby to ještě začala vyčítat jí? Přeci to částečně byla její vina.
Byla zoufalá. Zase ten odporný pocit, který se jí vkrádal do mysli a kterému se snažila odolávat poslední dva roky. Když už si myslela, že je po všem a všechno se urovnalo, vrátilo se to způsobem, který by rozhodně neočekávala. Sevřel ji pocit nekonečného skoro až bolestivého strachu.
„Táta umře kvůli mně. Táta umře kvůli mně.“ Seděla na židli, kymácela se dopředu a dozadu a v obličeji měla výraz pološílenství. Jak si to tak dokolečka opakovala, tak tomu snad pomalu začínala i věřit. Ruce se jí třásly. Bála se jít za tátou. Nechtěla ho znovu vidět upoutaného na lůžku. Né teď, když věřila tomu, že za to může. Vždyť by se mu nemohla ani podívat do očí.
Seděla na chodbě dlouho a čas bezchybně utíkal dál. Tahle noc byla tou nejdelší v jejím životě. A pak přišly výsledky z laboratoře.