Nemyslet na tebe 2

A zase se mnou hádáš v mé vlastní fantazii? Koukej toho nechat a vypadnout z mé hlavy? Nechci o tobě snít! Už na tebe nechci myslet! Ono se to lehko řekne ale hůř udělá, co? Kdybych tě aspoň nepotkávala v práci, kdybych s tebou dnes neletěla, tak bych si na tebe třeba nevzpomněla… Možná…
Fajn, takže sedíš v cockpitu, uniforma ti sluší jako málokterému, no a co? Ježíš, vidíš to? Servis dělám úplně mechanicky, ptám se na pití, rozdávám sendviče, rozlévám kávu s čajem, a přitom tě mám pořád v hlavě. Ještě štěstí, že šéf je starší pán, který si myslí, že už má své odpracováno a sedl si do volného businessu. Jediná jeho práce je hlášení… Je příliš líný i na to zavolat do cockpitu a zeptat se hladových a žíznivých pilotů, co si dají.
Takže to jdu udělat, hned co sesbírám těch pár kelímků z kabiny.
„Tady Ráďa, co si dáte?“ skoro křičím do sluchátka, protože v kuchyňce ATR je pořádný hluk a na druhé straně by mě nikdo neslyšel.
„No nazdar,“ rozesměje se kapitán. Je to fajn chlap, se kterým vycházím bez problémů, máme podobný smysl pro humor. „Hele, udělej mi BK1 prosím…“ Chvíle ticha, kdy nevím, jestli je Pavel na drátě a odpoví mi sám, nebo se mám zeptat, jestli můj pan Božský bude něco pít. Klid, holka, klid! Chce to nezávazný tón, jste přece kamarádi, neposer to, on to tak chce.
Jo, sakra, chceš to tak ty, tak se z toho přece nezblázním. Proč to vlastně děláš? Normální chlap by si vzal, co se mu samo nabízí a nepřemýšlel by nad tím. Normální chlap přece nepřemýšlí! Aha, takže ty nejsi tak úplně normální chlap, co? A právě proto mě tak příšerně přitahuješ. Jsi zakázané ovoce…
„A co si dá druhej?“ zeptám se teda sama po chvilce čekání. Vím, jak se jmenuješ, ale tohle pitomé frivolní oslovení mi vnuklo moje debilní já, které se nutí s tebou být jen kamarádkou…
Tady bych chtěla říct, že ten, kdo vymyslel telefon, byl geniální člověk. Takže když se ve sluchátku ozve hlas, ze kterého se vám rozklepou kolena, máte najednou pocit, že ten někdo stojí za vámi, hlavu skloněnou k vašemu uchu a smyslně vám šeptá do ouška až se vám z toho ježí ty jemné chloupky na zátylku.
„Ráďo, co tam máme k jídlu?“ stojíš za mnou, svými pootevřenými rty se skoro dotýkáš mé tváře, máš jednu dlaň na mém boku, druhou pomaličku sjíždíš po mém rameni.
„Chceš posádkové jídlo, nebo sendvič, co zbyl po cestujících?“ snažím se o přátelský tón, což jde opravdu těžko, protože ruka, která mě držela za bok se pomaloučku sune nahoru a tak příjemně hřeje v té mrazivé místnůstce velké jako paneláková toaleta.
„To záleží na tom, co je tam na výběr,“ usměješ se mi těšně vedle ucha, skoro cítím tvůj horký dech. Myslím, že se mi začíná potit horní ret.
„Kuřecí kousky, sušený rajče… Znáš to.“ Bože, proč s tebou takhle mluvím? Proč ti neřeknu tím nejsvůdnějším tónem: „Na výběr? A chceš jídlo nebo mě?“
„To zní dobře,“ tvoje rty se tentokrát dotkly mého ucha, tak něžný polibek, že musím zavřít oči, abych vůbec našla odvahu se zeptat na něco k pití. „Mám tady pořád tu vodu, děkuju. Jen to kuře mi přines, prosím.“
Zaklepu hlavou, abych odehnala tvou imaginární postavu stojící mi za zády, sklánějící se k mé šíji. Ale tu ruku na rameni mi můžeš nechat… Sakra!
„Takže kapitán jenom kafe nebo chce taky jíst?“
Teď už si to zase přebral velitel, ale vím, že jsi pořád na druhé straně a posloucháš: „Jíst budu až na zemi, díky.“
Zase ses objevil za mnou, obě ruce jsi mi položil na boky a přitáhl sis mě blíž, přitiskl ses k mým zádům. V chladné kuchyňce se najednou výrazně ohřál vzduch, dokonce cítím, jak máš horký dech, když mě políbíš na šíji přes šátek, který je součástí uniformy. Kdybych se k tobě teď otočila a objala tě kolem krku, abych si tě přitáhla k polibku, opětoval bys ho… Nebo by prostě mé paže projely vzduchem za mnou, protože tam nestojíš… Tak a konec, alou z mé fantazie!
Popadnu plato s posádkovým jídlem, položím na něj nějaké pečivo, a pak kapitánovi připravím jeho bílou kávu s jedním cukrem – BK1 – zamíchám a olíznu lžičku, abych věděla, že je to dost zamíchané a není to tak studené, jak se obávám. Tyhle ohřívače vody na ATR nejsou vždycky tak účinné.
Projdu kabinou mezi cestujícími s jídlem, o kterém si můžou nechat leda tak zdát, a ignoruju jejich pohledy. Je jim jasné, že když to nesu do zavřených dveří na předku letadla, že to nebudu dávat psovi, kterého vezeme v cargu.
„Ááááá, bašta se nese,“ usměješ se na mě. Tentokrát v reálu a snad ještě mileji, než v mých představách. Proč musíš být zatraceně tak milý a přátelský, víš o kolik bych to měla lehčí, kdybys byl aspoň nepříjemný, arogantní parchant, když už musíš být tak nesnesitelně pěkný?
Hmm, sakra, teď nevím, jestli se mi to zase jenom zdálo, jestli jsem si ten letmý dotyk prstů při předávání plata jenom nepředstavovala. V každém případě se na mě usmíváš až se mi motá hlava. Rychle vrazím kapitánovi jeho kávu a chci odejít.
„Máte tam teplo, Ráďo?“ zeptáš se ještě přes rameno dřív než stihnu zavřít dveře cockpitu. Kývnu, protože ano – v kabině cestujících je teploučko, ale u nás v kuchyňce je zima jako v psírně.
Což mi připomíná, máme tady toho pejska. Takže hned jak zavřu dveře, kleknu si v temném chladném prostoru carga a začnu drbat drobného psíka za ušima. I v tom hluku slyším, jak ťuká ocáskem do podlahy své přepravky. Jsem tu s ním aspoň pět minut, miluju zvířátka. V kabině je přece šéf, který sice nepracuje, ale kdyby se tam cokoli dělo, ví, kde mě najít.
Otevřou se dveře od cockpitu, což nečekám, a tak mám co dělat, abych se nepřekulila na záda jako nějaký brouček.
„Ježíš, promiň!“ stojíš nade mnou a já musím chtě nechtě přijmout tvou ruku, která mi pomáhá vstát. Přitáhneš si mě k sobě, ale neuhneš. Přitáhneš si mě k sobě... Přitáhneš si mě k sobě a zůstaneš stát, takže se k tobě přitisknu, protože prostě není jiná volba. Prostor je to maličký, temný a neútulný. Na druhou stranu tvoje náruč je příjemná, vřelá, přátelská. Stojíš dál na místě a neuhýbáš, vlastně ani pohledem. Držíš mě v náručí, cítím přes látku, jak ti buší srdce, tvoji dlaň mám ve své a ty se na mě usmíváš.
„Je tu kamera, pojď,“ zašeptáš jako bys věděl nad čím přemýšlím. Fajn, aspoň si nemůžu vyčítat, že jsem tuhle chvíli porušila já sama. Byla to TA chvíle. Čas pro polibek, čas kdy se všechno kolem zastaví, jen aby udělal prostor pro jeden letmý dotyk rtů, pro pár úderů srdce a krátký úsměv. A já ji nechala uplynout a tys ji radši rovnou zahnal poznámkou o kameře…
Teď jsem si vzpomněla, že říkáte uličce v kabině cestujících „ulička hanby.“ Pokud opravdu nemusíte, nevycházíte za letu ven z cockpitu. Takže jsi vylezl protože a) opravdu moc moc moc potřebuješ na záchod, nebo b) jsi někoho/něco chtěl vidět. Něco to nebude: na to nemáš dost vyděšený výraz, podvozek se zatáhl a ještě není potřeba šílet nad tím, že nemůže ven, motory fungují, takže chceš vidět někoho!
Projdeš se mnou uličkou a zastavíš se na pár chvil v kuchyňce, kdy se tě ptám, jestli nechceš opravdu nic k pití.
„Tak mi zatím udělej čaj, dva citróny dva cukry, Ráďo, díky,“ usměješ se než zmizíš na toaletě. A podle mého tam nejsi dost dlouho na to, abys opravdu provedl, proč jsi tak urgentně musel z cockpitu, obzvlášť když jsem ti tam donesla jídlo. Tak možná dost na umytí rukou, protože ten čaj ti nestihnu zatím ani zamíchat a už mi ho bereš z ruky…
„Tady není kamera,“ pomyslím si… A kupodivu si to myslím nahlas. Sakra, jaké překvapení!
Usměješ se, pomaličku položíš čaj na maličký odkládací prostor a podíváš se mi do očí, až se mi zatočí hlava. Je to zase TA chvíle?
Přiblížíš se ještě o kousek, ruce mi položíš na boky a trošku si mě přitáhneš, aby se naše těla dotýkala. Teď je to mrazivé chladno kuchyňky skoro příjemné, díky němu cítím jak horký máš dech, když se ke mně nakláníš, abys mě políbil, jak jemné máš rty při tom něžném dotyku. Někde uvnitř mě zazní poslední zbytek rozumu, jako by se utápěl v mlze, a zatáhnu tě do zadního prostoru carga, aby na nás neviděli cestující, a ještě zatáhnu závěs.
No i když to bych předbíhala, protože zatímco zatahuju ten závěs, který má držet kuchyňku v přijatelném teple od vymrzlého carga, ty stojíš za mnou a poslepu mi rozepínáš vestu a stahuješ ji ze mě, odhrnuješ šátek a líbáš mě na krk, zatímco já se pracně snažím utěsnit závěs jak jen to jde.
„Kašli na to,“ zašeptáš ochraptěle a otočíš si mě k sobě, abys mě mohl zase líbat. Není to ten něžný dotyk, o kterém jsem snila, jsou to vášnivé, naléhavé a dravé polibky, které mi berou dech. Slyším trhat se nějakou látku, ale netuším, jestli je to moje sukně, kterou jsi nedočkavě vyhrnul nahoru, nebo povolila tvoje košile pod mými nehty. Zapřu jsem se zády o vnitřní stěnu letadla, takže si mě lehounce můžeš vyzdvihnout nahoru a já zůstanu zaklíněná mezi mrazivou stěnu a tvé horké tělo. Až se mi z toho zatočila hlava…
… a já se probrala ze snění! Stále drbu psíka pod bradou, vzrušením si koušu spodní ret a přemýšlím, kde má moje fantazie hranice. Pohled na hodinky mi odhalí, že jsem v chladné místnosti zůstala skoro deset minut, takže můžu zase klidně odnést to plato, které jsem ti tam nechala.
„Za pět minut začneme klesat,“ hlásí mi kapitán s úsměvem a podává mi prázdný kelímek od kávy. Ty řešíš něco se zemí, takže na tebe nemluvím, vlastně se snažím se ani nedívat, tohle snění mě jednou zničí!
„Už víte teplotu?“ ptám se jen tak pro pořádek a kapitán mi odpoví. Tohle drobné zdržení ti dá dost času, abys vyřídil, co bylo potřeba, a otočíš se ke mně. Úsměv a já jdu zase do kolen, ještě teď cítím tvé polibky, byť imaginární.
„Všechno v pohodě?“ zeptáš se.
„Asi jo, jsem tady drbala toho psa,“ odpovídám a jen částečně je to lež. V duchu zase mlátím hlavou do zdi…
„Měla sis říct, rozsvítili bysme ti tam,“ usměje se na mě kapitán a otočí se k řízení, čímž je naše konverzace ukončena. Zavírám cockpit, zamykám cargo, kontroluju kabinu a předávám šéfovi informaci o teplotě na zemi.
Jak se donutit přestat přemýšlet? Jak tě dostat z hlavy?
„Tak mě nech tam zůstat,“ stoupneš si za mě a svůdně mi zašeptáš do ucha, až musím přimhouřit oči.
„Tak jo,“ hlesnu sotva slyšitelně. „Zůstaň tu se mnou.“