Osud!

"Zase jsi tam byla, že jo?!" Andy vypadala naštvaně. "Podívej se, jak se zase klepeš. Řekni mi, proč tam jen chodíš? Víš moc dobře, že tě to vždycky úplně rozhodí!“ „Já si nemůžu pomoct,“ odpověděla jsem smutně. „Něco mě tam k tomu neustále táhne, nějaká tajemná síla, je to jak droga, řekla jsem tichým roztřeseným hlasem a slzy jsem měla na krajíčku. Šly jsme pomalu ke koleji a každá plula v úplně jiné sféře.

„Vnímáš mě vůbec?“ Nadskočila jsem v úleku, netušila jsem, že na mě Andrejka mluví. „Hmm,“ zamumlala jsem: „Co jsi říkala?“ „Jo to vidím, jak mě posloucháš,“ řekla nasupeně. „Ptala jsem se, co budeš dělat odpoledne.“ „No, mám v plánu si číst, neměla jsem na to poslední dobou žádný čas,“ odpověděla jsem a to, že půjdu znova na to místo, jsem raději zatajila. Nechtěla jsem jí ještě víc naštvat. Mezitím jsme došly ke kolejím a já dala Andy učebnici, kvůli které se mnou šla. „Tak ahoj zítra. Jdeš do školy doufám?“ Zeptala se máma a já jí jen přikývla. „Tak teda čus,“ mávla rukou a už byla fuč.

Máma, takhle jsme si začaly říkat před půl rokem, týden poté, co jsme se poznaly. Už ani nevím, jak to vzniklo. Ona to byla taková moje skvělá kmoška a zároveň i mamča, které jsem se vždy se vším svěřovala, která mně vždy poradila, a s kterou jsme neustále dělaly blbiny. Ale kvůli jedné věci jsem měla černé svědomí a tou bylo to místo, místo, které mě k sobě neustále táhlo. Nešlo mu odolat, jakoby na mě pořád volalo: „Pojď sem, něco tě tu čeká, uvidíš, jen pojď.“ Občas jsem si přišla jako pěkný blázen, přece není normální, aby na mě volal park. A i přesto jsem tam vždy šla, i když jsem se tam celá roztřásla a chtělo se mi plakat…

„Hele, že ty někoho máš?“ zeptala se mě spolubydlící. „Já? Ne, jak jsi na to přišla?“ odpověděla jsem v údivu, já a někoho mít, to tak, vždyť mě nikdo nechce. „Nekecej, neustále chodíš v tuhle dobu pryč a neříkej mi, že si chodíš číst, protože jsi už týden neustále na jedné a té samé stránce.“ Nevěděla jsem, co jí na to říct, tak jsem jí řekla ahoj a už jsem byla pryč. To tak, něco jí vysvětlovat, akorát by se mi vysmála.

Vstoupila jsem do parku a pocítila jsem opět ten známý pocit, pocit, jenž mě táhnul k tomu tajemnému místu, trefila bych k němu i poslepu. Když jsem k němu dorazila, zjistila jsem, že tam nikdo nesedí, no nic neobvyklého, nikdy tu nikdo neseděl, jako by to místo bylo jen a jen moje. Ani nevím, co na něm bylo tak zvláštního. Nacházelo se až v zadní části parku, byla to taková malá planinka, jakoby ukrytá stromy, které se tyčili kolem ní. Všechno se tu teď na jaře zelenalo. Uprostřed planiny se nacházel strom, ale nebyl to ledajaký strom, mnoho lidí, kteří toto místo navštívili, mu říkalo kouzelný strom. Byl to takový malý starý strom, sehnutý již tíhou let a u něho stála lavička, na kterou jsem poslední dva měsíce téměř každý den usedala. Na planině se sem tam nacházeli malé stromky nebo křoví. Právě jedno takové malé křoví se stromem vedle sebe bylo naproti lavičce, kde jsem sedávala. To bylo poslední dva týdny to nejtajemnější místo zde. Přišlo mi, jakoby se z něho na mě koukaly dvě lidské oči, ale byl to nejspíš klam, nikdy jsem nikoho neviděla přicházet ani odcházet a v tom křoví se také nikdy nic nepohnulo.

Dnes bylo obzvlášť krásné počasí, takže jsem vyrazila pouze v krátkých kalhotách, tílku, žabkách a vzala jsem sebou deku, kterou jsem u kouzelného stromu rozprostřela a začala jsem si číst. Vydržela jsem to sotva pět minut, když se můj zrak upřel k tomu tajemnému křoví. „Něco se tam pohnulo. Někdo tam je. Bože, co když je to nějaký vrah? Co jen budu dělat?“ Neustále se mi míhalo v hlavě a já nevěděla, co mám dělat. Nakonec jsem se rozhodla dělat jako že nic. Otočila jsem se zpět ke své knize, ale neustále jsem naslouchala, jestli neuslyším, že se někdo přibližuje. V tu chvíli bych se dala ihned na útěk.

Náhle se nade mnou ozvalo: „Ahoj, neruším?“ V tu ránu jsem se tak vyděsila a nadskočila, že jsem myslela, že je to moje smrt. „Toho nade mnou to nejspíše polekalo, protože se ihned ke mně sklonil a ptal se: „Jsi v pořádku? Promiň, nechtěl jsem tě vylekat, omlouvám se.“ Konečně jsem byla schopná se pohnout a tak jsem se otočila, abych viděla, kdo mě tak vystrašil. Nemohla jsem uvěřit svým očím, koho to vidím. Dívaly se na mě ty nejkrásnější modré oči, které jsem kdy viděla. Najednou jsem si uvědomila, kdo to je. To je přeci ten smutný kluk, kterého každý den potkávám před kolejí. Když jsem ho spatřila poprvé, bylo mi ho hrozně líto, pokaždé šel se skloněnou hlavou a vypadal nepřítomně. A ty jeho oči, zračil se v nich takový smutek, že jsem měla vždycky chuť ho obejmout. Ale neměla jsem odvahu. On si stejně nikdy nikoho nevšímal, takže jsem si ani nedávala naději, že bych se s ním kdy seznámila. A najednou tu stojí nade mnou.

„Ještě jednou se omlouvám, opravdu jsem nechtěl,“ řekl a já viděla, že se mu do těch nádherných očí vrací ten starý známý smutek. „Ne, jsem v pořádku, nic se nestalo, jen jsem se zamyslela a neslyšela tě přicházet.“ Usmála jsem se na něho, nechtěla jsem, aby byl smutný.

„Mohu si přisednout?“ zeptal se tím jemně sametovým hlasem a já pouze přikývla. „Jmenuji se Honza,“ podával mi ruku ten princ. „Luc,“ odpověděla jsem a podala mu svou. Mírně ji stiskl a palcem přejel po hřbetu mé ruky. V tu chvíli mnou projela taková zvláštní vlna napětí, ale ne nepříjemného, naopak, bylo to takové zvláštně krásné. A když se ten kluk usmál, létali kolem mě motýlci.

„Co čteš pěkného?“ zeptal se mě ten krásný princ, který sice nepřijel na bílém koniz, ale i přesto jsem z něho byla rozklepaná a bála jsem se mu podívat do očí. „Zolu, je to můj nejoblíbenější autor,“ odpověděla jsem. „Můj taky, četl jsem od něho snad všechno,“ odpověděl. Povídali jsme si tam na tom kouzelném místě snad celou věčnost, zjistili jsme, že toho máme mnoho společného. Bylo to vážně neuvěřitelné a já tomu nemohla stále uvěřit, že zrovna mně se tohle děje. Z ničeho nic se objeví princ na místě, kde bych to opravdu nečekala, má stejné zájmy jako já a je prostě naprosto dokonalý.

„Víš, musím se ti k něčemu přiznat,“ řekl náhle: „už tě tu pozoruji docela dlouho a nikdy jsem neměl odvahu za tebou dojít. Vždycky jsem se schovával támhle v tom křoví a pozoroval tě, sice jsem si připadal hloupě, kdyby mě tam někdo našel, bůh ví, co by si pomyslel, ale bál jsem se, že by ses mnou odmítla bavit, kdybych přišel. Vždycky jsi tu seděla taková zamyšlená a já se tě bál z toho snění probudit. Až dneska, ses neustále vrtěla a pořád ses otáčela směrem ke mně a v očích jsi měla něco, co mě polekalo. Tak jsem si prostě řekl, že to zkusím.“ Podíval se na mě a usmál se. „Tak nejsem blázen,“ vykřikla jsem. „Vždycky jsem si říkala, že mně přijde, že na mě někdo z toho křoví kouká, nadávala jsem si, že jsem se zbláznila, ale ne, opravdu na mě někdo koukal.“ Zasmála jsem se, ale najednou jsem zvážněla. „Víš, jak jsi mluvil o tom zasnění, já jsem se sem bála chodit, neustále mě sem něco táhlo, byla to úplná magie, stále jako by mně něco našeptávalo: „Jdi tam. Jdi tam.“ a teď už vím, co to bylo.“ Usmála jsem se na něho. „A co?“ zeptal se.

„NO PŘECE OSUD!“ zvolala jsem celá šťastná a v tu chvíli se Honza sklonil a poprvé mě políbil.