Dvojčata v akci ( 19 část)

„Eliško, dobrý večer, co tu děláte tak sama? Kde jsou všichni?“zeptám se jí jen co přijdu domů a zamířím rovnou do kuchyně.
„Dobrý večer Elenko. Váš tatínek vzal všechny na večeři a vy si prý máte něco vzít. Udělala jsem vám pár palačinek“kývne hlavou k talíři, který je plný chutně vypadajících palačinek.
„Vezmu si děkuji“řeknu a hned si na talíř hodím dvě, potřu marmeládou a když je smotám, nahoru si dám ještě šlehačku s čokoládou.
„Dobrou chuť“popřeje mi Eliška.
„Děkuju. Nevíte kam a kdy šli?“zeptám se
„Nevím slečno, ale šli asi tak před dvěma hodinami, tak to by tu měli každou chvilku být nemyslíte?“
„No tak znám taťku, tak ne“usměju se na ni a strčím si první sousto do pusy.
„Víte co stejně nechápu??“zeptám se „jak je možné, že taťka prostě nechal jen tak odjet mamku s Martinou, jak mohl zahodit jejich manželství po tolika letech?“
„Slečno, já to nechápu taky a to mám pár let navíc“řekne Eliška. Jen co s neuvěřitelnou rychlostí dojím večeři, přemístím se nahoru do pokoje, abych se náhodou nepotkala s taťkou a těmi třemi, protože by to nejspíš nebylo příjemné setkání, alespoň ne pro mě.

Sobota..Sobota, byl den, kdy vždycky přiletěla sestra, skočila mi do postele a začala křičet na všechny strany „Sobota!!“
Bohužel dneska mi ani neskočí do postele, ani nezačne křičet na všechny strany sobota, jak mívala zvykem...už ne, už se to nestane..
Proto sama od sebe vstanu, oblíknu si svůj župan a vydám se dolů, abych zjistila kdo je vzhůru nebo jestli se mi podařilo poprvé být ranním ptáčetem.
„Dobré ráno Elenko, jako obvykle?“zeptá se mě zvesela Eliška, když se objevím v kuchyni.
„Dobré ráno Eliško, dneska ne, dala bych si něco i jiného. Pokud vám to nevadí?“zeptám se a posadím se naproti ní na židličku u baru.
„Vůbec ne. Teď jsem dodělala tousty, dáte si?“mrkne na mě
„Určitě“souhlasím a to už mi Eliška podává tousty, ze kterým se ještě kouří a teplý čaj.
„Tak co máme dneska v plánu?“zeptá se mě zvědavě.
„Tak to nevím.“pokrčím rameny. „nejspíš se mrknu na učení a pak se uvidí“
„Ve škole vám to už začíná co? Zkoušení, písemky..“
„Jo přesně a lepší je se učit od začátku než to pak dohánět, jak říkala mamka“ usměju se na ni.
„Stýská se vám co?“ zašeptá smutně.
„Ani nevím. Teď se mi nestýská, to začne až později určitě, teď o tom nepřemýšlím, protože se mi nezdá, že by odjeli“odpovím
„Jé dobré ráno“ozve se vedle nás rozespalý hlas a já se po něm hned otočím. Renata.
„Dobrý“odpovím bez zájmu na pozdrav dobrého rána.
„Můžu si vzít taky něco na snídani?“zeptá se mile a posadí se vedle mě.
„Určitě, co to bude?“zeptá se Eliška.
„Mohla bych dostat taky tousty jako Elen prosím?“zeptá se Elišky a ta přikývne. V momentě má Renata před sebou taky talíř s tousty a čaj. Jen co je uvidí s chutí se pustí do jídla a v mžiku je talíř prázdný a čaj vypití.
„Bylo to výborný“pochválí Elišce snídani „za chvíli je tu brácha a ten toho sežere stokrát víc než já tak na něj buďte připravená“
Nestačím zírat fakt. Odnese nádobí do dřezu a chce odejít, ale v ten moment mě napadne, že vůbec nevím, jaký pokoj byl jí a Kubovi nebo jak se její brácha jmenuje, přidělen!!
„Hele, kde vůbec spíte?“zeptám se a tím ji zarazím.
„No brácha dostal pokoj úplně vzadu a já naproti tobě“pokrčí rameny a odejde z kuchyně.
„Ona má pokoj po Martině!!? to snad ne! Jak tohle mohl táta dovolit!? Jak ji mohl dát Martiny pokoj?!“rozkřiknu se a je mi jedno jestli mě Renata slyší nebo ne. V téhle chvíli je mi to jedno, ale Martinin pokoj, je jejím pokojem a nikdo ji ho brát nebude!! Nikdo!!
„Tak o tomhle si promluv s tvým tátou“pokrčí rameny Eliška a začne chystat snídani i Kubovi, který se tu objeví zřejmě každou chvilku.
„Taky to hned udělám! Jen co se vzbudí!“řeknu naštvaně a odejdu do svého pokoje, abych se převlékla a pustila se do učení. Až podle rozvrhu zjistím, že mi chybí ještě pár učebnic a protože vím, že mají ještě v tuhle hodinu otevřeno v jednom knihkupectví, neváhám ani minutku. Napíšu rychle na kus papíru seznam učebnic, co potřebuju, popadnu tašku a vydám se za tátou do ložnice.
„Čau tati, zjistila jsem, že mi chybí pár učebnic potřebuju cachy“ řeknu nevzrušeně a vůbec si nevšímám Hanky, která leží nahá a snaží se zakrýt alespoň peřinou.
„Co sem lezeš?!“rozkřikne se taťka a rychle se zakryje i on.
„Neboj nic jsem neviděla, jen mi dej prachy a já mizím“pokrčím rameny.
„V pracovně mám peněženku a tam si vezmi kolik chceš a teď vypadni!“ poručí mi a já ho s radostí poslechnu. S potěšujícím úsměvem seběhnu dolů do tátovi pracovny, abych si vzala všechnu hotovost co tam má, což toho moc není a pak řekla Elišce kam jdu.
„Počkej!“zarazí mě na odchodu nesmělí hlásek a já se po něm otočím. Renata stojí na schodech a nejistě se na mě dívá.
„Co je?“zeptám se ji naštvaně.
„Můžu jít s tebou? Taky mi chybí pár knížek...“
„A proč bych tě měla brát sebou? Vzali jste mi mámu, mou sestru a teď ještě ke všemu jsi dostala její pokoj, tak mi řekni proč?!“rozkřiknu se na ni.
„Prosím“řekne jen a po tváři ji začnou kapat slzy. I na tu dálku je vidím, vidím její červené oči, plné strachu, zoufalství, nejistoty...
„Dobře, ale pohni“ šeptnu a už teď vím, že toho budu nejspíš litovat. Když jsem si myslela, že třeba poběží ještě nahoru, aby si vzala věci, tak jsem se dost mýlila. Jen si vezme tašku, kterou měla za sebou a přiběhne ke mně.
„Díky“zašeptá jen a já pokrčím rameny. Vyjdeme před dům a zabočíme stejným směrem, přes park, nejkratší cestou.
„Zajdeme pak do cukrárny? Zvu tě“nabídne mi Renata.
„Proč to děláš?“neodpustím si a podívám se na ni.
„Myslím, že ti dlužím omluvu a vysvětlení za to co se stalo tobě a tvé rodině. Myslím ten rozvod a odstěhování mamky s Martinou“ pokrčí rameny.
„Aha, co ty s tím máš společného?“
„Všechno a nic.“pokrčí rameny.
„Povídej, cesta do knihkupectví je dlouhá“ pobídnu ji.
„Dobře, ale spíš by bylo lepší, kdybychom si někam sedli a pokecali v klidu“ navrhne Renata, ale to zase nesouhlasím já. Kecat v klidu s touhle osobou, to tedy ne...ani ve snu...
„Víš tvůj táta je skvělý člověk. Celé mé rodině moc pomohl, ale všechno se to odrazilo na vztahu s tvou mamkou. Víš moje mamka dřív pracovala u tvého taťky, ale blíž se nepoznali až pak když začala chodit do práce s modřinami, protože ji začal náš táta bít. Mamka to zvládala a nechtěla to řešit, ale když začal mlátit i nás, mě a bráchu, podala žádost o rozvod a tátu udala i s tvým tátou. Pak se to nějak zkomplikovalo a tvůj taťka a moje mamka se do sebe zamilovali a dopadlo to takhle“ řekne mi a to už dojdeme ke knihkupectví.
„Promiň..já..to jsem nevěděla, že vás mlátil“omluvím se rychle.
„Nemohla jsi to vědět. To neví nikdo, teď až ty a doufám, že si to necháš pro sebe, protože to není zrovna to, čím bych se chtěla chlubit“
„Neboj. Nechám“slíbím ji „ale teď pojď na ty knížky ať nám je někdo nekoupí“
„Ale já tu nemám peníze“pokrčí rameny.
„A knížky znáš?“zeptám se ji. Najednou je mi tahle holčina sympatická a nějak se mi začíná líbit.
„Jo to jo“přikývne.
„No tak vidíš. Peníze tu mám já tak si to koupíš a hotovo“zasměju se a už ji táhnu do obchodu.
„Kam chodíš na školu?“zeptám se ji.
„Na pedagogickou teď jsem v prváku a kam ty?“
„Podnikatelka o kousek dál než ty“ vysvětlím a podám prodavači seznam učebnic, zatím co Renata tu pár učebnic vyjmenuje zpaměti. Má dobrého pamatováka, uznám hned a pak už jen vezmu učebnice, které mi prodavač podává a za obě vytáhnu z peněženky požadovanou částku.
„Díky moc až přijdeme domů tak řeknu mamce ať ti ty peníze dá“řekne Renata před obchodem.
„Prosím tě to byli tátovi peníze a jemu to je fuk“mávnu rukou.
„Jé čau Elen, co ty tady?“pozdraví mě Nikča, které jsem si všimla teprve teď, že stojí taky před obchodem.
„Ahoj Niky, nakupuji co ty? Taky sháníš knížky na poslední chvíli?“zeptám se.
„No jasně, jak jinak. Hele kdo to je?“zeptá se a kývne na Renatu.
„Jo tohle je Renata moje..nevím co to je moje, ale nejspíš tak trochu nevlastní sestra, její mamka je přítelkyní mého táty. Reny, tohle je Nikča moje super spolužačka a kámoška“ představím je navzájem a Nikča zůstane stát s pusou otevřenou.
„Ahoj“usměje se na ni Renata
„Ahoj“odpoví ji na pozdrav po chvilce Nikča. „hele holky, počkáte chvilku? Já skočím pro pár knih a zašli bychom na zmrzlinu ne? Třeba jen tak na kopečkovou mám na ni děsnou chuť“
„Jasně“souhlasím hned.
„Tedy, pokud nemáš jiný plány, třeba s Patrikem co?“ mrkne na mě.
„Neboj nemám, ještě jsme se nedomlouvali“ ujistím ji a ona jen přikývne a pak vběhne do obchodu.
„Kdo je Patrik?“zeptá se zvědavě Renata.
„Můj přítel“odpovím ji.
„Aha. Jestli ti to nebude vadit, jak už půjdu domů, myslím, že si máte to říct s Nikčou, tak díky za knížky mějte se ahoj“rozloučí se a odejde!!
„Kde máš nevlastní sestřičku?“zeptá se mě po chvilce Nikča, která ke mně přijde s taškou plnou učebnic.
„Šla už domů“ odpovím a obě se beze slova vydáme k cukrárně, jak jsme se před tím domlouvali, na zmrzlinu.
„Prosím jednu čokoládovou a citronovou“poprosím holku tak v našem věku a otočím se na Nikču, která mi celou cestu vykládala o jejím rande, které měla včera s Tomášem.
„Tady je to je“řekne holka a podá mi kornoutek s mýma vybranýma zmrzlinami a já ji na oplátku dám do ruky 15 korun a pustím Nikču, která si vybere stejně a zase se pustí do vyprávění.
„On byl fakt božskej! Byli jsme v kině, pak jsme šli na procházku po parku a pak při rozloučení před našim jsme se líbali!! Hej on líbá tak skvěle!“ řekne šťastně a když si vezme zmrzlinu vydáme se zpátky k parku, kde si vybereme lavičku a vyprávění začne nanovo. Za chvilku mě z toho, jak mu čechrala vlasy a on ji líbal na krk, bolí hlava, že se raději vymluvím a mizím, protože dál bych to poslouchat nedokázala...
Podle ticha, které v domě panuje hádám dvě věci: Buď tu nikdo není a někam jeli nebo ještě spí, ale já hádám tu první.
„Dobrý den Eliško, kde jsou všichni?“zeptám se Elišky, kterou jako vždycky najdu v kuchyni, jak vaří, ale tentokrát tam s ní vaří ještě někdo..Renata..
„tvůj taťka s mamkou ještě spí a brácha šel ven za kamarády,“odpoví mi místo Elišky Renata a zamíchá polévku v hrnci.
„Pomůžeš nám? Vaříme spolu, doma jsem vždycky vařila já a tak jsem nechtěla jen hledět, jak Eliška vaří a chtěla ji pomoct.“vysvětlí mi.
„A co vaříte?“zeptám se užasle a posadím se na židly.
„No takovou zeleninovou polévku a pak bych si dala nějakou omáčku, ale nevymyslela jsem jakou neporadíš? Jakou jsi vždycky vařila ty?“zeptá se mě
„Já nikdy nevařila“přiznám.
„Aha promiň. Tak co kdybychom to zkusili spolu ne? Může to být zábava a tu omáčku taky vymyslíme“usměje se na mě.
„Já...promiň ale musím se jít učit mám toho dost“vymyslím si rychle a rozběhnu se pryč z kuchyně, abych se nemusela dívat na ty jejich vysmáté obličeje. Jak se usmívají, jak se smějí, radují se..copak jsem tu jediná kdo se trápí z toho, že Martina a mamka odjela?! Že už se neuvidíme?!!!