Stereotyp? 2

Ráno se vzbudím kolem osmé. Je sobota a odpoledne musím do práce. Odkopu ze sebe peřinu, jeho znovu přikryju a vyběhnu do kuchyně. Dám vařit vodu na kávu a chystám snidani. Ledovýma rukama mě čapne kolem pasu a pod pyžámkem hladí holé tělo vzrušením vyběhlé v husí kůži. Otočím se abych ho políbila. Bohužel se tak nekoná, protože jakmile se k němu otočím, dostane neskutečný záchvat smíchu. „C...c...co si proboha dělala?!“ zajíká se se slzami v očích a dál se směje jako blázen. Nejprve si myslím, že má na mysli moje vlasy, nedá mi to, namířím si to do koupelny a leknutím odskočím. S obličejem staženým vzteky se vrátím k vytlemenému příteli a ironicky zavrčím: „Netuším, čemu se směješ.“ Přes pravou část obličeje se mi táhne ohromná modřina. Musela to být pořádná rána.
„Pojď sem lásko, promiň, ale vypadáš fakt vtipně.“ Stáhnu obličej do ironického šklebu a tónem královny odvětím: „Ale tos mi miláčku udělal ty.“
„Cože?“ vyděsí se. „To není možný.“
„Ale je, včera...ze spaní...“ Omluvně na mě hledí, pak mě popadne do náruče a omlouvá se.
V duchu se usmívám, ale při myšlence na to, jak budu vypadat v práci mi tuhnou svaly a mozkové závity pracují na plný výkon.
Chci se jen rychle osprchovat, ale i tohle malé potěšení je mi odepřeno. Slyším cvaknutí zámku od dveří a sprchový kout se rozevře. Stojím před ním nahá nehybně, nacpe se mi do koutu a rychlé milování mě naprosto vyvede z míry. Pak vyleze ze sprchy a když vyjdu i já, v županu a s ručníkem na hlavě, snídaně už je hotová a připravená na stole.
„Voní to nádherně.“ usměju se a tiše se pustíme do jídla.
Dopiju i svůj ranní čaj (ranní myslím obrazně vzhledem k tomu, že je něco po jedenácté) a začnu se pomalu chystat do práce. Popadnu kufříček se šminkami a vymýšlím barevnou kombinaci. Zvolím různé odstíny fialové podtržené stříbrnými odlesky. Nalíčím se, dokonce i tu modřinu se mi podaří zakrýt make-upem a pečlivě se probírám oblečením. Všelijaké kousky mi projdou rukama než zvolím milované černé bokovky, stříbrný pásek a k tomu fialový top s lesklým potiskem. Vlasy sčešu do nenápadného drdolu, aby se pak vešly pod paruku. Zbývají botky na podpatku, jak jinak než stříbrné a k tomu černé sáčko na tělo, pak ještě malá fialová kabelka... A můžu vyrazit.
„Páni zlato, sluší ti to.“ pronese obdivně na mou adresu, když se stavím v kuchyni pro malou sváču s sebou.
„Já vím.“ odpovím s úsměvem a dokráčím k autu, sebevědomě ho nastartuju a vyrazím.

„Iane!“ zakřičím na vyhublého barmana. „Dneska si beru bar 3, jo?“
„Jasný...“ kníkne a dál věnuje svou pozornost leštění baru. Ušklíbnu se. Už nějakou dobu se ho snažím trochu vyprovokovat. Ale zůstává pořád tak... lhostejný, to je to správné slovo.
„Iane, zlato, kolik byla tržba minulej víkend?“ zeptám se ho bezelstně a rádoby nevědomky se dotknu jeho dlaně. Cítím, jak se celé jeho tělo otřese, ale rychle se ovládne a odpoví mi:
„To netuším a zjišťovat ti to taky nehodlám. Snad zvládneš sama, ne?“
Tím mě dokonale uzemní a já uraženě odkráčím dozadu pro černou paruku. Zbožňuju ji. Dokonale podtrhuje moje temné oči. Za pár minut už rozlévám drinky na baru a od přítomných pánů sama drinky přijímám. Sem tam si trochu zaflirtuju a nenápadně pozoruju Iana.

Kolem půl jedné ráno spatřím v baru známou tvář. Je to on. Zase mě přišel kontrolovat.
„Danieli, co tu děláš?“ zeptám se trochu prudčeji než jsem měla v úmyslu. Zkoumavě se na mě zadívá a odpoví: „Tak, přišel jsem se na tebe mrknout a popít.“ Můj mozek pracuje na plné obrátky. Podívám se znovu na Iana, který přes celý bar na Daniela kouká se záští a nervózně si zkousnu ret.
„Copak?“ ptá se mě Daniel. Zazmatkuju a vymyslím si tu nejblbější výmluvu.
„Zlato, mně není dobře...“ Jeho obličej rázem změní výraz. Starostlivě mě pozoruje.
„Tak běž domů a lehni si. Půjdu s tebou.“
„Ne, to rozhodně ne, nemůžu odtud odejít.“ vzlyknu trochu.
Tak já to tu za tebe vemu chvíli a ty si odpočiň, víš, že s barem zkušenosti mám.“ mrkne na mě, dá mi pusu a sebejistě nakráčí za bar. Vděčně se usměju a moje srdíčko udělá vzrušením tři velké hupy.
Podpatky klapou o keramické dlaždice podniku. Dojdu ke skladu, kam před chvílí vešel Ian.
Uvidí mě.
„Co tady děláš?“
„Jakto co? No co asi, jdu do skladu.“ snažím se nenechat vyvést z míry, ale marně.
„Fakt? Já jen, že ten tvůj přítel...Daniel...nebo jak se jmenuje...řikal, že je ti prej zle. Nevypadáš zrovna zkroušeně.“ poznamená kousavě.
„No, už je to lepší.“ zaváhám.
„A pro cos teda šla?!“ Sakra, že jsem si něco nevymyslela už předtím, jsem husa.
„No, vidíš, teď už nevím, pro co jsem šla.“ křiknu na něj vztekle a odejdu.