Dvojčata v akci ( 24 část)

„Elenko, vstávej je čas“vzbudí mě jako vždycky Hanka a já jen nerada otevřu oči. Chvilku ji mám rozmazanou, ale pak se mi vyjasní pohled.
„Kolik je?“ zeptám se a s námahou se posadím.
„Skoro půl 7. Není ti něco? Jsi celá zelená a máš kruhy pod očima, nejsi nemocná?“ zeptá se starostlivě a hned mi sáhne na čelo.
„Je mi zle, celou noc jsem nespala, proto tak vypadám“řeknu.
„Vždyť ty máš určitě horečku! Počkej donesu teploměr a čaj. Dneska zůstaneš doma, zavolám do školy a omluvím tě“ řekne a vyběhne z pokoje.
Super, ještě teď budu nemocná, to je na nic. Dneska jsme měli jít s Patrikem do kina a pak na dlouhou procházku parkem, tak dlouho jsme nebyli sami spolu, protože měl zápasy a tréninky a teď, když můžeme tak já onemocním. Fakt super, pomyslím si a hlava mi spadne zpátky na polštář. Panebože, já mám snad hlavu v jednom ohni!!
„Skoro 39! Takže je to jasný, do školy nepůjdeš, už jsem tam stejně volala a jsi omluvená na celý týden. Chceš něco na jídlo? Nic jsi nejedla, mám ti donést něco?“ nabídne mi hned.
„Ne děkuju. Je mi špatně a jsem unavená, budu nejspíš spát. Děkuju a dobrou“ řeknu unaveně a zavrtám se do peřin, protože je mi docela i zima a zavřu oči.
„Spinkej, kdybys něco chtěla tak zavolej“řekne ještě Hanka a pak jen slyším, jak se zavírají dveře a nějaké hlasy na chodbě a dál nic. V ten moment spím.
Když se probudím je mi strašně špatně. Hlava mi hoří, bolí mě a já nevím co mám dělat, aby ta bolest přestala. Prášky, které do mě Hanka narvala, nepomáhají a je mi snad po nich ještě hůř!!
„Ahoj, jak ti je?“zeptá se mě brácha, kterého si všimnu teprve teď, jak stojí opřený o dveře, které vedou na balkón.
„Co tu děláš?“zeptám se ho místo odpovědi.
„Volala mi Hanka, že ti prý není dobře tak jsem přijel.“vysvětlí mi a přisedne si ke mně na postel a hned strčí teploměr pod paži.
„Nemusel jsi jezdit“
„Musel. Ségra volal jsem tátovi a pohádal se s ním, prej tě mám vzít k doktorce já a to taky udělám, takže se obleč a zajedeme tam. Pak jsem poprosil Hanku, aby ti sbalila pár věci, protože teď budeš pár dní bydlet u mě, než se s tátou rozumně domluvíme“ řekne klidně.
„Proč?“zeptám se nechápavě.
„Nelíbí se mi, že se o tebe nestará a proto si tě teď vezmu k sobě. Ségra, jestli nechceš řekni, ale bylo by to nejlepší“
„Budu moc ráda“řeknu jen a hned bráchu obejmu.
„Dobře, tak se obleč a první pojedeme k doktorce, pak se stavíme ve škole, musím tě omluvit osobně, protože mi volala tvoje třídní a já ji slíbil, že se tam stavím a pak tě zavezu k sobě, kde pro tebe mám velký překvapení“ řekne tajuplně.
„Dobře“souhlasím a vstanu, abych se mohla obléct, protože se mi nechce jet k doktorce v pyžamu, ještě ke všemu se žirafou!
„Sejdeme se dule, ještě si musím promluvit s Hankou“řekne brácha a odejde z pokoje. Hned se obléknu, aby na mě zbytečně dlouho nečekal, vlasy stáhnu jen do obyčejného culíku a takhle se vydám dolů.
„Dobře, sbalím ji oblečení a věci do školy a pak si pro to můžete přijet“říká právě Hanka, když vejdu do obýváku.
„Díky moc. Nejde to, sama jsi mi to říkala a tohle bude pro všechny nejlepší, když bude s lidmi, kteří ji mají rádi“ řekne Michal.
„Já vím. Je mi to líto. Pak mi dej vědět co ji je ať nemám strach.“ poprosí ho Hanka a Michal jen přikývne.
„Můžeme jet“ozvu se a Michal se hned ke mně otočí a přikývne. Rozloučím se s Hankou, která mě k sobě přitiskne a Michal mě pak naloží do auta a zaveze, jak slíbil k doktorce.
„Mám tu s tebou počkat nebo to zvládneš sama? Něco bych si ještě potřeboval zařídit víš“ řekne Michal, když nakoukneme do čekárny, kde je spousta lidí s dětmi.
„Ne klidně běž zvládnu to“ujistím ho a s tímhle mě tam Michal nechá a odejde. Posadím se na lavičku k jedné mamině a čekám, až na mě přijde řada, což bude asi za dlouho.
„Tak kdo je další?“zeptá se sestřička asi po další hodince a mě tím doslova probudí. Sakra usnula jsem, pomyslím si a zmateně se rozhlídnu kolem. Nikdo tu není...
„Já asi“řeknu zmateně.
„Asi určitě. Tak pojďte“usměje se na mě mile sestřička a já vejdu do ordinace k doktorce. Hned podám sestřičce 30 korun, poplatek za ošetření, taky nevím kdo to vymyslel, odložím si bundu a jdu za doktorkou, která mě už čeká. Stojí opřená o stůl a hezky se na mě usmívá.
„Dobrý den. Tak copak vás trápí?“zeptá se a aniž by mi dala čas ji odpověď, vezme nějakou dřevěnou tyčinku a koukne se mi do krku.
„Dobrý den“pozdravím ji konečně.
„Tak povídej copak ti je?“ zeptá se a posadí se do svého křesílka, zatím co já před ní stojím a začnu ji vykládat všechno co mě trápí.
„Aha, ale krk máš v pořádku. Na nemoc to nevypadá, takže to musí být něco jiného. Tak posaď se na lehátko a budeme si chvilku povídat“ řekne a já se na ni nechápavě podívám. Myslí to vážně? Povídat? O čem panebože? Ale co, chvilka mě nezabije, pomyslím si a hned si vyskočím na lehátko.
„Tak, horečku jsi měla, zvracela jsi, je ti furt špatně, neudržíš v sobě žádné jídlo a ani chuť na něj nemáš?“ zeptá se znovu doktorka a já jen na všechno přikývnu.
„Dobře. Elenka že?“zeptá se a já znovu přikývnu. „máš přítele?“
„Mám, ale co ten s tím má společného?“nechápu.
„Kdy jsi měla naposled menstruaci?“zeptá se a mě ve hned hrkne. Sakra, nechce mi říct, že jsem snad těhotná, doufám...? Ovšem to by všechno vysvětlovalo.. Panebože..
„No vidím, že tě napadá to samé co mě.“řekne doktorka po chvilce, kdy ji nejsem schopna odpovědět.
„Co mám dělat?“zeptám se a musím přiznat, že nemám daleko k slzám.
„Koupit si test, když bude pozitivní tak zajít k doktorovi na gyndu a tam vám řekne víc.“ řekne doktorka hned.
„Nemůžu být mámou, to nejde“ zakroutím hlavou.
„Jo slečno tak jedině potrat. Tak a teď běžte do lékárny a tam si to kupte ať víte na čem jste. Na shledanou“ rozloučí se semnou a já se jen nerada zvednu, popadnu bundu a bez rozloučení vyběhnu ven z ordinace.
„Tak co ti je?“zeptá se brácha, na kterého narazím venku, jak na mě čeká.
„Hele brácha musím si zajít do lékárny jo? Počkáš tady?“zeptám se hned.
„Dobře, ale co ti říkala? Angína nebo chřipka? Elen, jsi bílá není ti něco?“ zeptá se hned brácha starostlivě.
„Ne není. Tak mě tu počkej dík“řeknu a rozběhnu se rychle do lékárny a modlím se, aby Michal nešel za mnou a počkal tu, jak mi slíbil.
„Dobrý den slečno tak co to bude?“zeptá se mě mile holka o něco starší než já.
„Dobrý den potřebovala bych těhotenský test“šeptnu ji a ona na mě hned vykulí oči. Chvilku na mě jen tak zírá, ale pak se vzpamatuje a podá mi ho. Hned zaplatím požadovanou částku, krabičku skovám do kapsy od bundy a mizím.
„Tak můžeme jet? Máš všechny prášky?“zeptá se mě Michal a já jen s přikývnutím zapadnu do auta.
„Tak zajedeme do školy, kde tě omluvím a jedeme pro věci a pak domů“řekne mi hned plán dne a rozjedeme se. Jen přikývnu, nemám chuť se teď bavit o ničem...Panebože jestli je to pravda, tak ve mně rozte nový život, nový člověk, mé dítě, naše dítě...jak to vezme Patrik? To radši nechci vědět...Nemůžu na to myslet, nechci na to myslet!!!
„Zůstaneš tady nebo jdeš semnou?“ zeptá se mě Michal před školou.
„Půjdu s tebou, teď máme přestávku, tak alespoň pokecám se spolužáky“ řeknu rychle a vystoupím z auta. Počkám, než Michal autíčko zamkne a společně vejdeme do budovy školy, kde je rozruch. Taky proč ne, když je přestávka..
„Tak běž za kámoškami já tě jdu omluvit,“řekne Michal a já jen přikývnu. Vejdu do třídy, kde všichni sedí na svých místech a jí svačinu.
„Ahoj“ pozdravím je a přisednu si k Nikči. Kde je sakra Patrik?!, napadne mě, když ho tu nikde neuvidím.
„Ahoj co tu děláš? Učitelka říkala, že jsi nemocná..“řekne Nikča.
„Jsem nemocná, teď jsem byla u doktorky“vysvětlím ji hned.
„Aha a co ti je? Vypadáš zdravě, teda až na tu barvu v obličeji a kruhy pod očima.“ řekne hned a zakousne se do rohlíku.
„To je na dlouho. Hele nevíš kde je Patrik? Potřebuju s ním mluvit“ zeptám se.
„Jo šel někam s klukama, ale neboj za chvilku tu bude. Tak povídej co ti je?“ chce vědět, ale já nemám sílu a ani chuť ji něco říkat. Chci si to nechat pro sebe, dokud to půjde, tedy pokud se to opravdu potvrdí..jedině komu to chci říct je Patrik a ten tu sakra není..
„Hele tamhle je!“řekne Nikča a ukáže někam ke dveřím. Hned se tam otočím a opravdu tam Patrik stojí. Není, ale sám, je s klukama. Teď s ním nemůžu mluvit o tomhle, před nimi...teď to nejde, musím to nechat na později.
„Ahoj Elenko, copak tu děláš? Nejsi nemocná?“zeptá se mě Patrik, který si mě všimne, protože na mě kluci ukážou.
„Ahoj jsem, Michal mě šel omluvit k třídní tak jsem se tu stavila na chvilku. Co ti je? Vypadáš divně, jako by tě něco trápilo..“řeknu, když si všimnu, že jeho pohled není jako dřív. Teď se na mě dívá smutně, jako by mi chtěl něco říct, ale neví jak, jako by se bál...
„Ale ne, to se ti zdá“usměje se na mě smutným úsměvem.
„Co se děje? Patriku, řekni mi pravdu“ požádám ho. Kluci, kteří nejspíš už pravdu znají, hned vyklidí pole, takže jsme ve třídě úplně ve předu sami, kromě Lucky, která na nás zírá v otevřenou pusou!!
„Pojď na chodbu“řekne jen a vezme mě za ruku, aby mě na chodbu doslova dotáhl, protože já nejsem schopná pohnout nohama! Co se sakra jen děje?! Co mi chce říct?! Chce se semnou rozejít?!
„Patriku, co se sakra děje?!“zeptám se zoufale.
„Elen, volal mi táta, že prý si mě chce vzít k sobě. Dneska přijede se domluvit za Terezkou a chce mi mě odvézt“
„To nemyslíš vážně, to si děláš srandu že jo?!“zeptám se a cítím, jak mi z očí kapou slzy na tvář.
„Promiň, ale já chci za tátou, protože každý potřebuje tátu u sebe a mě nestačí žít jen s Terezkou. Chci to s ním zkusit, ale zároveň nechci ztratit i tebe. Nevím co mám dělat Elenko, na jednu stranu chci být se svým tátou a na druhou s tebou“
„Máš pravdu každý potřebuje svýho tátu, řeknu ti jen jedno jdi s ním“ řeknu rozhodne a chci odejít, ale Patrik mě chytí za ruku a přitáhne k sobě.
„Řekneš mi jen tohle? Jdi za ním? Nic víc?“ nechápe
„Co ti mám říct Patriku? Řekl jsi to sám, každý potřebuje tátu a Terezka ti ho nenahradí. Zkus to s ním a pak uvidíš, třeba se ke mně vrátíš a budeš dělat tátu i tady“ řeknu. Vytrhnu se mu a beze slova se rozběhnu pryč. Ze školy. Od něj, od všech!!
Co všechno musím ještě ztratit?! Co se ještě musí stát?! Co všechno musím ztratit?! Kdo mě všechno musí opustit?! Nejdřív mamka s Martinou, které museli ode mě odejít kvůli rozvodu a teď Patrik, který chce mě a naše dítě opustit kvůli otci. Ale vždyť to řekl správně, každý potřebuje svého otce. On potřebuje otce, který ho opustil, místo aby si ho vzal k sobě, já potřebuju taky svého otce, který mě už zřejmě nemá rád kvůli nové rodině a moje dítě taky potřebuje otce, kterého asi nikdy nepozná...nebo snad ano?
Doběhnu celá ubrečená na opuštěné místo v parku a sednu si na jedinou lavičku před stromem. O tomhle místě víme jen já, Martina, Michal a Patrik, nikdo asi jiný. Hned co si sednu, propuknu ve větší pláč a mám co dělat, abych plakala tiše.
„Elenko, copak se stalo?“ozve se nade mnou bráchův hlas. Nemůžu se na něj podívat, nemůžu mu teď říct pravdu, nemůžu dělat nic...Cítím, jak se brácha vedle mě posadí a začne hladit po rameni.
„Patrik mi všechno řekl. Je mi to strašně líto ségra“řekne šeptem a to už nevydržím a vrhnu se mu do náruče, kde mu mezi vzlyky vyklopím všechno.
„To zvládneme ségra neboj“slíbí mi a já mu věřím. Chci mu věřit, protože nic jiného mi nezbývá...Teď právě nic, než věřit svému bráškovi, který mě v tom snad nenechá.