Dvojčata v akci ( 28 část)

O 2 ROKY POZDĚJI

„Moc děkuju opravdu, nevím co bych dělala, kdybys mi je nepohlídala. Slibuju, že to bude jen tak do půl 11“ řeknu Hance a předám ji kočárek s dětmi před školou, které naštěstí spinkají.
„V pohodě stačí říct, vždyť víš, že ti ráda pomůžu. Ostatně tatínek by měl přijet každou chvilku říkal, že si vezme volno před schůzkou, abychom byli chvilku s nimi“usměje se na mě.
„Moc děkuju“poděkuju a když zjistím, že mám nejvyšší čas jít, rychle se rozloučím a vydám se do budovy školy, která je mi tolik známá.
„Držím palce!“ křikne zamnou Hanka. Vejdu do třídy, která označuje 3.PO a posadím se do poslední lavice u okna, jak bývalo mým zvykem.
Postupně sem začnou chodit všichni mí budoucí spolužáci a začnou tvořit skupinky, jen já zůstanu sama sedět...Super to krásně začíná, pomyslím si.
„Hele ty jsi Elen Tománková ne?“zeptá se mě jedna holka, která nejspíš jediná sebrala odvahu na mě promluvit.
„Jo to jsem. Proč?“zeptám se nechápavě.
„Ty máš ty dvě děti s Patrikem, kterej umřel před 2 lety?“zeptá se druhá.
„Jo mám,“řeknu už naštvaně.
„Je nám to líto opravdu,“řeknou najednou všichni a já na ně zírám s otevřenou pusou.
„Díky“řeknu užasle.
„Kdybys potřebovala pomoct tak řekni, budeme přece spolužáci ne? Tak ti můžeme pomoct“ usměje se na mě holčina s brýlkami.
„Děkuju moc“řeknu a v tu chvíli se diskuze na tohle téma uzavře, protože vstoupí má bývalá třídní z druháku, která nejspíš bude třídní i letos.
„Dobrý den vítám vás v dalším roce“usměje se na všechny mile a když spatří mě usměje se ještě víc a dodá „i vás Elenko“
„Díky“řeknu za tuhle chvíli už potřetí.
Učitelka hned začne mluvit o změnách, které nás letos čekají, jako učení na maturitu, nové předměty a další, ale já ji neposlouchám, protože se dívám z okna na Hanku s tátou, jak se baví, Hanka se směje a vozí kočárek sem a tam.
Pamatuji si den, kdy za mnou táta přišel, abych mu odpustila za jeho chování a já nedokázala jinak než odpustit. V tu chvíli jsem ho potřebovala a věděla jsem, že když přišel on s prosíkem, musím mu dát druhou šanci, tak jako dal Patrik svému otci. Nevím jestli mě litovat proto, co se stalo nebo ne, ale od té doby co Patrik umřel a narodili se mi dvojčata je naše rodina šťastná. Mamka s Martinou za mnou přijeli hned druhý den do porodnice. Mamka měla bříško a Martina se rozhodla, že tu zůstane. Prý chce být se svou neteří a synovcem. Začala pracovat u taťky a dokonce se po hádkách a odpuštění dala dohromady s Petrem a teď spolu žijí.
Martin si vzal Terezku a udělal s ní konečně naší příbuznou a tetu mých dětí. Dokonce sami čekají rodinku, holčičku, která se bude jmenovat Erika. Taťka udělal z Hanky mou macechu a z Renči a Jirky mé nevlastní sourozence, kteří jsou jako vlastní.
Já jsem, dnešním dnem začala znovu chodit do školy, abych si dodělala maturitu, kterou tolik chci a pak se uvidí. Vysoká? Kdo ví? Všechno je možné..
Patrika, který byl jediný kluk v mém životě, kterého jsem milovala a který mu tu nechal dvě naše dětičky, jsem nepřestala milovat i po těch dvou letech. Nevím jestli potkám někdy toho pravého, kterého budu milovat stejně, ale pokud ho potkám, vím jedno...na svou velkou, první a šťastnou lásku nikdy nezapomenu...nikdy...
„Ahoj jsem tady! Bylo to rychlejší než jsem čekala!“ řeknu Hance s taťkou a vezmu si od nich kočárek s dvojčaty.
„Tak o kdybychom šli tvůj návrat do školy oslavit co? Cukrárna?“navrhne taťka a já nadšeně souhlasím. Zmrzlinu jsem neměla ani nepamatuju a teď by se mi opravdu bodla, protože je hrozný vedro.
„Zvu vás“ řekne taťka a všichni se vydáme k velké vyhlášené cukrárně.