Divoká kočka 33

„Chci ty výsledky vidět.“ Dorážela na doktora Řeháka, který se jimi zrovna probíral.
„Na to máte plné právo. Ale já jsem jeho ošetřující lékař a tudíž je musím vidět jako první.“ Odpálkoval Štěpánu a ta jenom šokovaně klapla naprázdno.
*Jak se mi jenom zpočátku mohl zdát sympatický? Dyk je to hulvát.* Pomyslela si v duchu naštvaně a čekala se vzrůstající netrpělivostí, až jí ty papíry předá.
Doktor najednou zastavil krok a zadíval se na jeden pík, který mu přišel nad limitem opravdu dost přehnaně. Překvapeně se na Štěpánu podíval a předal jí papíry.
„Je tam něco?“ chňapla po nich okamžitě a projela hodnoty jednotlivých látek. Zastavila se u té samé, u které doktor.
„To přeci není možné.“ Zvedla hlavu a zadívala se na doktora. Byl bledý jako stěna. Zrovna ho vpodstatě usvědčila z mylné diagnozy. Tedy vlastně spíše z nedostatečné diagnozy, protože důsledek byl stejný.
Její otec umíral na selhání jater. Né však stářím a ani špatnou životosprávou, ale na přílišné množství selenu. Pokud ho lékař skutečně nehledá, je prakticky neobjevitelný a tělem v nízkém množství obvykle dobře snášen.
„Jak myslíte, že dlouho?“ zeptala se Štěpána. V tuto chvíli se odmítala spolehnout na svůj vlastní úsudek. Šlo přeci hlavně o to, jak moc poškozená jeho játra jsou. Protože čekatelů na transplantaci bylo více než dost a pokud bylo poškození větší, než si mysleli, pak zbývalo jejímu otci podstatně méně času, než v kolik mohli doufat.
„Určitě alespoň půl roku.“ Hlesl doktor ponuře. Byl si svého selhání plně vědom.
Ta slova, která měl na sobě ten medvídek připíchnutá. ZEMŘEL KVŮLI TOBĚ, TY MALÁ DĚVKO. ALE NEBOJ SE, BUDEŠ TRPĚT STEJNĚ. Zněla jí v uších, i když byla vyslovena už tak dávno. Zacpala si je, ale její mozek jí je přehrával dál. Malá destrukční smyčka.
Levá ruka jí vylétla k ústům, aby zastavila poděšené zoufalé zasténání.
„Myslíte, že má šanci se dožít transplantace?“ zeptala se ještě a i když věděla, že je to jen poslední pokus tonoucího, který se chytá stébla, přesto doufala, že jí lékař řekne něco pozitivního. To se ale zklamala.
„Je mi líto slečno Vítková. Ale za těchto okolností mám konkrétní obavu, že šance, že by se toho váš otec dožil, je skutečně mizivá.“ Řekl doktor tiše. Věděl, že nemá smysl lhát. Že už není kam couvnout ani co zachraňovat. Není se za co schovat a na co to svést. Pacient mu umíral na lůžku a on s tím nemohl udělat absolutně nic. Ta bezmoc je největším zlem pro každého dobrého doktora. Nejspíš proto je tolik sebevražd právě v tomto oboru.
Štěpána se zhroutila na židli, kterou jí přistavila nějaká kolemjdoucí sestra. Zachvátila ji bolest celého organismu a úplně ji ochromila.
Za chvíli ucítila malé drobné štípnutí a přestala se díky tomu třást. Jen nepřítomně hleděla do prázdna. Usoudila, že jí píchli něco na uklidnění, protože patrně vypadala docela hrozně. Nějak jí to ale bylo docela jedno. Nástup účinku byl enormně rychlý. Zoufalství přešlo v apatii, což byl záměr, protože v tu chvíli už si nechtěla ublížit. Zpomalilo jí to myšlení a snad chvíli se i cítila docela dobře. Kdo ví, jak je feťákovi po píchnutí dávky, tak by tohle asi pochopil. Byla zase schopná fungovat.
„Děkuju.“ Zabrblala směrem k doktorovi. Ale ze židle se nezvedla.
„Chcete něco k pití?“ zeptala se jí konejšivě sestra.
„Kafe by docela bodlo.“ Řekla Štěpána odevzdaně. „Hodně mléka a zatraceně hodně cukru, prosím.“ Dodala ještě. Obalit nervy cukrem byla vždycky výborná berlička na nervy a škodilo to míň než metamfetamin. Ačkoli .. zase ten účinek nebyl tak valný.
„Dala bych si panáka.“ Zatoužila polohlasem vědoma si toho, že ji sestra přesto určitě musela slyšet.
„Je mi líto, paní doktorko. Nemůžu sloužit. Alkohol pacientům jako lék nepodáváme.“ Řekla oficiálním tónem tak, aby to bylo řádně slyšet.
Pak se k ní ale naklonila a zašeptala jí do ucha. „Ale na sesterně máme výbornou slivovičku. Pro takové co to potřebují, třeba jako vy.“ Povzbudivě se na ni usmála.
„Přijdu ráda. Teď bych ale toho lomcováka.“ Požádala ještě sestru a snažila se i usmát, i když ji na hrudi tlačilo něco příšerně těžkého. Něco, co ji málem nedovolilo dýchat.
Sestra jí přinesla kávu, která měla snad do půlky hrnku jenom lógr, protože jí to málem utrhlo aortu. Nebýt tam tolik mléka a cukru, tak to bylo málem nepoživatelné.
„Díky moc, tohle tutově zabere. Protože jestli mě to nezabije, tak mě to musí posílit.“ Na černý humor měla Štěpána jazyk vždycky ostrý dost.
Sestra ustoupila a za ní se objevila osoba, kterou teď zrovna chtěla vidět ze všeho nejméně.
„Teda ty vypadáš.“ Odtušila její matka a zahleděla se jí zpříma do očí.