3. Daleko od štěstí

Daleko od štěstí

Přednáška se nakoná zjistím jakmile nakouknu do dvora auto je pryč. Uvnitř je taky klid a vzkaz, že jeli na velký nákup a vrátí se pozdě v noci. Musím se tady učit, vyndat nádobí z myčky a jít brzo spát. Je mi sakra devatenáct nebo dvanáct co? Proto vzkaz zmuchlám a sama od sebe se vrhnu na učení, ovšem z důvodu že je to vypracované od Alexe a ještě z desek cítí jeho vůni. Jsem jak psychopat a místo pročítání referátu se stále nakláním k deskám a fetuji. Nakonec mi jeho práce pomůže natolik, že příběh pochopím levou zadní a vlastními slovy udělám rozbor knihy jak lyrický tak epický a ještě se stihnu se skicákem přestěhovat do podkroví. Otevřu si střešní okno a nejprve pustím do svého domácího ateliéru trochu vzduchu. Poté usednu za stojan a snažím se vybavit si jeho obličej. Není to těžké, ovšem horší je to hodit nějaký náčrtek na papír. Nakonec po třetím zmuchlaném papíru to vzdám a raději dodělám svůj obraz, který chci na jaře poslat doktorce Rybové za vysoké umělecké školy. Netoužím totiž jít studovat někam ekonomiku nebo obchod.
S čistým svědomím odevzdám svoji práci učitelce a můžu si tím pádem oddechnout od zkoušení, protože testuje ty co se na to vykašlali a referát nevypracovali. Proto si vezmu kousek papíru a začnu si jen tak čmárat. Po chvilce z toho vznikne Alexův obličej a musím se pochválit, protože na poprvé to stojí za to. Proto ho založím do sešitu, abych ho nepomačkala a jdu na další hodinu, která bohužel nebude taková pohodička uvědomím si když vstupuji do učebny fyziky. Největší šok, ale přijde když do třídy vstoupí učitel s deseti žáky z jiné třídy. Jsou to naši pověstní strojaři a mezi nimi nechybí ani Jirka, který se na mě dokonce zasměje a mávne. Proto se co nejvíce snažím zamaskovat jenže on si ke mně suverénně přisedne. Každá z holek by proto zabíjela já vím, ale mě to vyloženě naštve a opravdu ani trochu netěší. Odsunu proto židli a radši pozoruji se zájmem tužku abych nemusela koukat na něho. „Dámi přivedl jsme pány kluky, protože fyzika je jejich hlavní maturitní obor a proto vám můžou v mnohém pomoci. Vyzkouším si tak je i vás a budu mít usnadněnou práci!“ zasměje se ten omezenec učitel. Pak se ještě podívá přímo na mě a dodá tomu koruny. „Hlavně vy Valerie, potřebujete pomoc jako sůl.“ Nejraději bych po něm tu tužku hodila a myslím, že by ji právě teď chytil přímo mezi oči. Té poznámky o pomoci se chytí Jirka. „Ty že si nevíš rady. Taková šprtka a tatínkova holčička“ začne se navážet. „Já si tě nevybrala, pokud se ti něco nelíbí tak si odsedni. Porozhlédni se jak se všechny natřásají, aby sis jich všiml tak si jdi za nimi a neurážej mě tady.“ Jiří jen zakroutí hlavou a donese od učitele krabici, ve které je zase spousty žárovek a drátů a dalších věcí, které ani neumím pojmenovat.
Jestli jsme se minutu vydrželi bavit v pohodě, tak to byl úspěch. Jinak jsem se štěkali jako psy a každou chvilku bych tu tužku zabodla do něho. Hádali jsem se nejen ohledně fyziky, ale i z osobních důvodů. Nakonec jsem se přes řeči učitele snažily spolupracovat, abychom alespoň nějakou známku dostali a nemuseli být zase po škole. „Budeš zapisovat to co bude dělat jo?“ navrhne mi. Proto se ujmu bloku a tužky a čekám co bude. „Najdi si v tabulce zapsanou dvojici modrého a červeného drátu a zapiš si, že žárovka svítila“ poručí mi. Ovšem ať hledám jak chci nemůžu to najít. „Tady to není“ odvětím tiše. „Cože, proč by to tam nebylo?“ zděsí se a vezme si blok k sobě. Ihned mi ho vrátí a ukáže kde ta příslušná kolonka je. „Nejen hloupá ale i slepá. Dost mizerná kombinace“ upozorní. „Víš co, už toho mám akorát tak dost. Já zapojuji a ty píšeš, potřebuji to víc“ rozhodnu a strčím mu blok do ruky. Pokrčí rameny a přisune ke mně stojánek z žárovkou a příslušné dráty. „Co mám teď zapojit“ zeptám se a začnu společně s ním hledat v manuálu. „Červený a bílý“ poručí mi skoro naštvaně. Proto vezmu do ruky dráty a přiložím k žárovce. „Jau“ nadskočím, když ucítím slabé zaštípání. Jiří se začne smát. „Takže napíšeme účinek takový, že mi to málem zabilo kolegyni“ zasměje se. Nejprve se na něj zle podívám, ale pak se k němu přidám. Začneme se spolu smát a společně zapojíme ostatní dráty a zvládneme to docela rychle vyplnit. Takže mu vlastně můžu poděkovat, nejen za rozptýlení ale i za dvojku z fyziky. „Díky za pomoc“ řeknu mu když odchází z moji lavice. „Já si to vyberu“ mrkne na mě a odejde s ostatními pryč.
Na obědě se ani moc nezdržím, stejně jenom zabírám místo protože jídlo je děsné a s kým povídat si taky nemám takže radši vyrazím do města, potřebuji si koupit černý uhel a nějaké nové potřeby pro malování. Když procházím okolo banky všimnu si kluka co před ní hlídkuje. Nedá mi to a musím se otočit a překvapeně koukám na usmívajícího se Alexe. „Co tady děláš?“ zasměji se a jdu se s ním pozdravit. „Já tady pracuji jako ochranka. Nepoznala jsi mě co?“ podá mi nadšeně ruku. Zakroutím hlavou protože jsem ho v tom oblečení nepoznala ani trochu, ale sluší mu to jako všechno snad. „Jsi na pauze?“ zeptá se a nabídne mi cigaretu s krabičky. „Kdepak nekouřím“ odmítnu a podivím se když si nevezme ani on. „Klidně můžeš, mě to nevadí jako“ usměji se a ukážu na krabičku. On jen mávne rukou a uloží do kapsy. „Nerad kouřím sám. Jsem příležitostní kuřák“ přizná se. Líbí se mi jak to nazval a proto se s ním zapovídám a zapomenu i na to proč jsem sem vlastně šla. Dokonce musím do školy utíkat, abych nepřišla pozdě na další hodinu. Opět se mi s ním tak dobře povídalo a zvedlo mi to náladu.
Před školou na mě čeká zase Jiří a usmívá se už od brány. Copak si sakra myslí, že to jak mi pomohl ve fyzice mu vrátím jedním randem. „Čekám tu na tebe“ upozorní na sebe, když nečinně procházím okolo něho. „Proč?“ zeptám se tiše. On se rozhoupe a kráčí vedle mě. „Nechtěla by jsi jít na kafe třeba?“ zeptá se jako minule. Proto se naštvaně zastavím a opět jen zakroutím hlavou. „Nemůžu víš to dobře, musím domů a hlavně by to nebylo dobré pro tvoji pověst kdyby nás někdo spolu viděl ne?“ začnu do něho rýpat. On se jen zamračí a odpoví. „Nevím proč to sem pořád cpeš. Já bych se nikdy nedoprošoval jako a udělá mi to radost, když přijmeš mojí nabídku víš?“ Začnu zlomyslně kývat hlavou a tím ho dokonale deptat. „Já už to chápu, opět si se vsadil a proto ti udělá kafe semnou radost, protože tu sázku tím pádem vyhraješ co? O kolik že to je, já ti to dám a ty mi dáš pokoj jo?“ Tím ho naštvu na maximum a proto mě chytne surově za ruku a přitáhne k sobě. „Jsi nějaká drsná, ale dej si pozor abys nedopadla zle“ začne vyhrožovat. „Já z tebe strach nemám“ odvětím a donutí ho aby mě pustil. Takže se opět rozejdeme s dost nenávistnými pohledy, které upíráme jeden na druhého. Čím víc na něho koukám, tím víc mě jeho oči uchvacují jako Alexovi, jsou totiž stejně temné.
I dnes má svůj klid na malování, protože se pochlubil pan učitel mým úspěchem a proto mě táta nenutí se v pátek učit a já si můžu dělat co chci. Zavřu se do podkroví a vyndám svůj náčrtek Alexovi tváře, který jsem si udělala o češtinu. Jen to teď správně hodit na větší portrét. Mořím se s tím celé odpoledne, ale výsledek stojí za to. Při pohledu na Alexe jsem naprosto šokovaná, protože až teď si uvědomím jak moc mě ten kluk fyzicky přitahuje a hlavně ty jeho oči, které jsem speciálně zvýraznila aby každého ihned upoutali. Moje rozjímání přeruší taťka, který vyleze nahoru za mnou. „Co tady strašíš, prosím tě“ zeptá se a vejde. „Maluji co bys řekl“ odvětím a odložím uhel. Neřekne nic negativního a jde se podívat na to co jsem malovala. „Jsi opravdu dobrá“ uzná a pozoruje obraz jako já. „Povedlo se mi to a mám z toho radost“ pochlubím se. On však nepřišel kvůli tomu jak se zdá, když usedne do křesla proti mně. „Přišel jsem si promluvit o tom, kam půjdeš po střední dál. Nechceme totiž s maminkou abys dojížděla a nebo byla na koleji. Je to dnes nebezpečné pro dívku jako jsi ty!“ chvilku váhám co na to říct a poté se zhluboka nadechnu a spustím svoje přání. „Chtěla bych jít na uměleckou školu do Prahy. Už jsem si psala i s paní doktorkou a v březnu jsou talentové zkoušky. Proto i kreslím,abych měla co ukázat víš“ začnu nadšeně vyprávět. ON se jen zhoupne a podloží si bradu rukama. Jsem nadšená on mě nepřerušuje, takže zřejmě souhlasí. Počká si však až to dopovím a poté mi řekne svoje plány. „To je sice krásné, ale nereálné. Já myslel opravdovou školu a ne takové kraviny, které ti nějak nepomůžou k růstu. Měl jsem namysli obchodní školu a nebo právnickou fakultu“ navrhne s rukama v bok. Moje radost je v tu ránu ta tam. „Já ale nechci tyhle školy dělat. Sám vidíš, že mi to nejde a nebaví mě to. Je to pro mě jako bych tam ani nepatřila do té školy“ začnu si vylívat srdíčko. On se jen usměje a pohladí mě po vlasech. „Jsi hloupá a jednou mi poděkuješ až budeš mít kariéru a slibnou budoucnost. Uvidíš!“ Tím končí náš dialog a on odejde z podkroví. Jen co zavře dveře rozbrečím se jako malá holka a začnu se vším házet, protože mě štve kdy mě nikdo nechápe. Vlastně jeden člověk tu je, uvědomím si při pohledu na jeho portrét. Rychle se obléknu a z výmluvou, že jsem zapomněla vrátit knížku do knihovny se vydám k jeho domovu. Doufám, že bude doma.
Mám štěstí, uvědomím si když vidím jeho motorku. Dokonce ani nemusím zvonit a on sám vyjde po chvilce ven. Chci se rozběhnout a ukázat se mu, ale najednou se vedle něho objeví jiná holka a skočí mu ze dveří do náruče. On ji sevře v náručí a začne se sní vášnivě líbat. Málem se mi zastaví dech a cítím jak mi stéká po tváři slza. Rychle se uklidním a ještě chvilku je pozoruji zpoza rohu. Dost hnusné je i to, že dívka která si sedá za něho na motorku jako jsem seděla včera já je peroxidová Gábina. Motor zaburácí a mě ten řev motorky sebere poslední naději na štěstí.