6. Kuplířka

6. Kuplířka

Už jsem se nemohla dočkat, až uvidím ty překvapené obličeje u školy a těšila se co budou na moji novou image říkat ostatní. Proto jsem v botách na vysokých podpatkách kráčela váhavým krokem ke škole. Dokonce jsem odmítla i odvoz od táty. Chtěla jsem se prostě ukázat a užít si to. První kdo si mojí změny všimne je zbytek Jiřího party, kteří mě hlasitě hodnotí a dokonce pískají. Já si zase všimnu modřiny co má Robert pod okem. Asi si to v tu sobotu pěkně vyřídily pánové, ale to už je jejich problém. Ovšem nejvíce zkřivený obličej uvidím u Gábiny a Laury, které dají ihned hlavy k sobě a pomlouvají jak jinak. Největší korunu tomu však nasadí Jirka, který jakmile přijde ke škole osloví přímo mě. „Ahoj kočko“ usměje se a přitáhne k sobě. Nechám se od něho políbit, ale koutkem oka nestačím zírat co to ostatními dělá. Někteří se smějí a přejí mi to, ovšem většina holek mě právě proklíná a přeje si být na svém místě.
„Jak jsi se těšil do školy?“ zeptám se jakmile se od něho odtáhnu a společně ruku v ruce jdeme na dvůr školy. „No netěšil, ale když jsem tě tu viděl tak se mi nálada zlepšila“ začne si vymýšlet a proto se jen usměji a dál se jím nechám vést. Rozdělíme se ve škole a to dlouhým polibkem, který vidí učitelka Tárová, takže si můžu být jistá, že si mě tatínek brzo zavolá. A od toho osudného pátku co semnou přestal mluvit, mi dnes do duše promluví. Usednu proto zatím do lavice a připravím si věci na angličtinu. Všichni se po mě otáčí a mě stále ještě ten zájem baví, až se tomu sama divím. „Co si sakra myslíš“ ozve se najednou pištivý hlas Gábiny a ty její vlasy přímo vlají jak si to mete k mé lavici. „Prosím nechoď blízko, víš že ten peroxid mi nedělá dobře“ zastavím ji rychle. Ona se jen zamračí a spustí. „Jestli si myslíš, že jsi světová s těmi novými hadry a s tím stupidním účesem tak to nejsi. A nedělá tě ani hvězdou školy to že jsi se dala dohromady s Jirkou.“ Nechám ji dopovídat a potom se postavím proti ní. „Tak hele, hvězdičko školy já nemůžu za to, že si lidé teď všímají mě a ne té tvé blonďaté hřívy. A ještě jednou na mě takhle budeš křičet, tak tě jí rychle zbavím. Jirka je mimochodem kamarád, ale do toho ti nic není. Postarej se radši o Alexe“ rýpnu si. Přesně jak jsem čekala tak jí sklapne a vyděšeně se na sebe s Laurou podívají. „Jak znáš jméno mého kluka?“ zděsí se. Jen pokrčím rameny a usednu zpět. Nechám ji hezky na rozpacích, jen ať přemýšlí ta její hlavička plná pilin.
Moje proměna je tak populární, že mě dokonce parta holek ze třídy pozve k sobě o oběd sednout. Nejsou až tak neznámé, občas jsem si s nimi popovídala, ale jinak jsem k nim do party nepatřila. Proto mě jejich zájem víc než těší. „Kde jsi si nechala udělat ty super vlasy?“ zajímá je hlavně to. „Byla jsem v obchodním centru a pracuje tam super kluk. Nechala jsem to na něm a výsledek se ukázal parádní“ pochlubím se. Mirka malá holka s krátkým ježourem se napije čaje a dodá. „Mě by spíše zajímalo, kde jsi vzala kuráž urazit tu blonďatou potvoru?“ Nad tím jen mávnu rukou. „Je to potvora a prostě si to zasloužila“ odvětím. To jí jako odpověď stačí a pustí se do jídla. Ve stejnou chvíli se do jídelny přiřítí partička strojařů a já očima vyhledám Jiřího. Hledáme se vlastně navzájem a proto se oba usmějeme jakmile se objevíme. Jiří se svým obědem zamíří k nám. „S kým to sedíš, prosím tě“ zeptá se dost opovržlivě a holky si prohlédne. „Klidni se prosím jsou to moje kamarádky“ odseknu, protože se mi nelíbí jak se holky zamračily. Je mi jasné jak je to musí mrzet. „Sedni si s kluky, nemusíme spolu přece být jako manželé“ odbudu ho a začnu si zase povídat s kluky. Proto sklapne a odnese si svůj tác k jejich stolu. Celou dobu co obědvá mě však pozoruje. „Díky, že jsi se nás zastala“ poděkuje Karla a dokonce se i usměje. „To nestojí za řeč, přece si nebude dovolovat na holky“ dodám s úsměvem a domluvím se s nimi na zítřejší den. Konečně se mi začíná dařit jak v popularitě tak v přátelích.
Jiří si na mě počká před školou z čehož moc nadšená nejsem, ale změním názor jakmile uvidím i Alexe, který stojí s rukama v kapse vedle své motorky. Ihned se mi vybaví vzpomínky jak jsem se ho pevně držela a uháněla s ním ulicemi. „Kde jsi prosím tě?“ řekne naštvaně jakmile se odpojím od holek a dojdu němu. „Copak pán je uražený?“ zavtipkuji. Jiří se usměje a přitáhne k sobě. Schválně pozoruji co na to říká Alex. Přesně jak jsem čekala, pozoruje nás jako ostře sledovaný vlak. „Co ten tady chce?“ zeptá se nečekaně Jirka, když objeví cíl mého pohledu. „Ty ho znáš?“ podivím se a obejmu ho okolo pasu. On si jen odfrkne a dodá. „Jasně, je to můj nevlastní bratr. Nenávidím ho kreténa“ zabručí. Málem se začnu smát, protože to je tady gól přímo z poloviny hřiště. „Tvůj nevlastní bratr?“ zeptám se ho znovu. Jen tiše přikývne a osvětlí mi jak to s nimi je. „Máme společného tátu.“ Vidím však, že ho to nebaví se o něm bavit a proto se ho přestanu vyptávat a raději navrhnu procházku nebo něco podobného. Bohužel mě musí opustit a jít na nějaký plánovaný fotbal nebo co, takže se ještě rozloučíme dlouhým polibkem a rozejdeme se, každý na jinou stranu.
Odpoledne se vydám opět do knihovny, abych vrátila půjčenou knížku a vyzvedla si další povinnou četbu. Nejdříve, ale zkontroluji jestli někde nestojí Alex, nemíním se s ním potkat. Vzduch je čistý, motorku nikde nevidím takže vstoupím do knihovny, abych si to dnes odbyla a šla malovat. Mám docela skluz, když nad tím tak přemýšlím. Proto rychle vyhledám knížky a chci jít domů, když se ale podivám z okna zděsím se, protože právě přijela ta červená motorka, kterou jsem hledala už předtím a vím moc dobře komu patří. Copak nemohl přijet o trochu později až budu pryč? Schovávat se nemá cenu, akorát bych mu ukázala jak jsem slabá a proto se styčnou hlavou vyjdu z knihovny. Naše pohledy se ihned střetnou a on se jen lehce usměje. Ignoruji to a chci rychle zmizet, ovšem nevyjde mi krok a já se jako balík svalím na schody. Kotníkem mi projede ostrá bolest a cítím jak mi v něm škube. „Jsi ok“ přiběhne Alex a snaží se mi pomoct. „Jo v pohodě, jen jsem si vyvrkla kotník. Klidně pokračuj“ odbudu ho nepříjemně. To ho překvapí a proto se zvedne a odejde. Jsem to ale husa hloupá, vždyť se chovám jako žárlivá semetrika. Zkusím se proto zvednout, ale bolest je silnější a proto zase usednu na zem a z očí mi začnou téct slzy. V tu samou chvíli se otevřou dveře knihovny a v nich stojí Alex s taško knížek. Snažím se zamaskovat si obličej, aby neviděl moje slzy ale moc dobře to nejde. „Cestu k vám domů už znám, tak pojď hodím tě tam. Ty palice jedna dubová“ řekne vážně. Trochu se zastydím, já se k němu tak chovám a on mi ještě pomáhá. S radostí proto usednu za něj a chytím se zase toho zadního držátka. „Ty už jsi profík nebo co?“ zeptá se udiveně a to pochopím jako výzvu a objemu ho okolo pasu. Kéž by nás tak viděla Gábina to by byl teprve požitek s jízdy.
Jakmile zastavíme před domem, tak mi ochotně pomůže slézt a dokonce mě dovede k brance. „Děkuji“ špitnu, protože nevím co si máme povídat. „To nech být hele. Nechtěla by jsi dneska něco ještě něco podniknout?“ zeptá se nečekaně. „No měla jsem v plánu jít malovat, ale to díky tomuhle padá“ ukážu smutně na kotník. „Fajn, takže bychom mohly vyrazit na kafe třeba?“ navrhne velkoryse. Chvilku váhám a přemýšlím jestli jít nebo ne. On si to však vysvětlí jinak. „Asi nechceš protože chodíš s bráchou co?“ Uvědomím si až teď, že má vlastně pravdu ale přesto nabídku přijmu. Jen se usměje a pomůžeme zase zpět na motorku. „Kam chceš jet?“ zeptá se ještě než se rozjedeme. „Nechám to na tobě“ usměji se a zaklapnu si plexisklo. Motorka proto zaburácí a mi se zase ženeme ulicemi někam daleko. Nebo alespoň mě to tak přijde a nechci aby ta cesta skončila.
Po chvilce sedíme v příjemné kavárničce která tak krásně voní kávou, že neodolám a jednu si objednám. Jakmile nám kávu donesou nastane trapné ticho. Ani jeden z nás se nemá k hovoru a proto si začnu nervózně hrát s rukama. „Jsi ze mě nervózní?“ zeptá se Alex a usměje se na mě. „Kdepak jen mě svědí dlaně“začnu se rychle vymlouvat. A zase to trapné ticho a nervózní pohledy. „Proč jsi mi neřekla, že chodíš s mým bráchou“ zeptá se opět on. „Já s ním nechodila, až dnes jsem se dali dohromady. Je to fajn kluk a nejprve jsme spolu měli pár malých nehod, ale jak se zdá ty nás dali dohromady.“ Alex jen tiše přikyvuje. „Proč jsi se nepochlubil ty, že máš holku?“ zeptám se ho trochu jinak, ale vlastně stejně. „Je to složité ten vztah. My se rozcházíme a zase scházíme, máme ten vztah jako italské manželství.“ „Chápu to tak,že se pohádáte pak spolu nemluvíte a pak se milujete?“ zeptám se dost naštvaně. On mě chytne nečekaně za ruku a stiskne. „Ne takhle to není, ale to by jsi asi nepochopila. Já ten vztah taky občas nechápu. Stejně jako nechápu proč jsem teď tady s tebou po tom jak jsi mě odbyla a chovala se jako fiflena“ začne mi vyčítat. Musím se zhluboka nadechnout a spustím. „Já se tak nechovala, to ty jsi lhal a pomalu si mě sváděl u vás doma i když jsi měl za humny holku. To ty jsi byl jako frajer co si nevidí na špičku nosu. Jste s Jirkou stejní.“ Ta poslední věta ho tak naštve, že bouchne rukou do stolu a tou druhou mi skoro rozdrtí tu mou. „Neříkej, takové věci. Já a on máme jedinou společnou věc a to je náš otec. Nesnášíme se, ale to už ti jistě řekl sám a proto nás nesrovnávej“ upozorní mě. Z jeho očí, které jsou jindy tak tmavé metají blesky a proto se rozhodnu radši tuhle diskuzi skončit.Musím jít pryč, rozhodnu se a zjistím, jak se mi půjde s tím kotníkem. I když je napuchlý jako blázen, dokážu to a proto se postavím a nechám mu tam na stole dvacku za to své kafe. Nechci aby za mě něco platil. Jakmile však vyjdu z kavárny uvědomím si jak moc mi svými slovy ubližovat a jak moc se mi vryl pod kůži. Bude těžké ho tam odsud dostat a pokud to chci zvládnout, musím to nějak zvládnout s Jirkou.