7. Strach z lásky
7. Strach z lásky
Anotace: Dnes čeká Val návštěva u Jirkových rodičů, ale tohle nechtěla, přece si přeje se mu pomstít ne se bratříčkovat s jeho rodinou...
7. Strach z lásky
Dny ubíhaly jako voda a já si konečně našla kamarádky se kterými jsem trávila většinu času. Ten zbytek jsem trávila s Jirkou, a protože jsem oba měli dost zálib nebylo to až tak často. Dneska jsme si však slíbily celé odpoledne a já se na to chtěla dost vyfiknout. Pomalu jsem si ho omotávala okolo prstu a aby to bylo dokonalé tak jsem musela to své svádění brát vážně. Domácí džíny jsem vyměnila za bokové přiléhavé kalhoty a k tomu dlouhý top, který jsem překryla pleteným bolerkem. Přece jen už byla půlka listopadu a nechtěla jsem nastydnout, nemohla jsem si to dovolit zameškat školu. S maximální spokojeností jsem vyšla z pokoje a na chodbě na mě čekal táta. „Kampak?“ zeptal se přísně. „Jdu se projít s holkami“ zalhala jsem a chtěla pokračovat. „Myslíš, že jsem blbý a nevím, že se taháš s tím neřádem Rouskem?“ začal zvyšovat hlas. Ne přednášku jsem neměla náladu a proto jsem jen vzdychla a dodala. „Koukám, že máš ve škole dobré zvědy. Přesně tak chodím s ním a je to jen a jen moje věc. Já se ti taky nehrabu do soukromí.“ Než se stačí vzpamatovat jsem pryč, už dobře vím jak si s ním poradit, aby se mi nepletl do života. Za ten měsíc jsem se změnila a moje sebevědomí stoupnulo o dost příček.
Jirku uvidím hned na naší lavičce v parku a nestačím se divit, když vstane a přijde mi s růží v ruce naproti. „Máš malé zpoždění“ upozorní mě s úsměvem. Místo odpovědi ho k sobě přitáhnu a políbím. V duchu však přemýšlí, jak dobře jsem si ho vycepovala k poslušnosti, když už mi nosí kytky. Chci se posadit na lavičku, protože počítám s tím že tu nějaký čas vydržíme, on mě však zastaví a chytne mě za ruku. „Kam jdeme?“ zeptám se zvědavě. „Uvidíš, musím totiž něco splnit víš?“ začne hrát tajemného. „Řekni mi to?“ žadoním a dokonce ho začnu škádlit lechtivými pohledy a doteky. On stejně nic neprozradí a místo toho se snaží být vůči všemu imunní.
Tu ulici poznám snad pokaždé, když do ní vstoupím a proto vím kam teď zamíříme. Přesně k tomu vysokému domu s bílou fasádou a hnědými okny. „Jdeme k vám?“ polekám se. „Jasně, mamka tě chce poznat. Je to nespravedlivé, já tvého otce už taky znám a ty ne!“ zavtipkuje, protože vím jak to myslí. Pokusím se taky o úsměv, ale z hlouby duše prosím aby nebyl doma i Alex. Jakmile vstoupíme do zahrady, přiběhne k nám Pedro jejich rotvajler a zůstane nečinně sedět. To se nezdá ani trochu Jirkovy. „Ten pes je nemocný asi?“ řekne udiveně. „Proč myslíš?“ nechápu ho, protože vypadá zcela zdravě. „No kdyby nebyl tak už tě žene, nesnáší cizí lidi a Gábinu minule honil po celé zahradě“ zasměje se. V tu chvíli mi do dojde, že mě už vlastně zná a proto mě nehoní. „Asi na něho působíš sympaticky a já se mu nedivím jsi krásná!“ vysvětlí si to po svém a zavede konečně do domu. Následuji ho přesně do kuchyně, odkud se line krásná vůně štrůdlu, mimochodem mého oblíbeného koláče. Je prostřeno přímo ukázkově a je vidět, že je sváteční porcelán. „Mami“ zakrčí Jirka do nitra domu a čekáme odkud se ozvou kroky. „Už jdu, jen ještě se upravím. Zatím ji nalij kávu nebo něco..“ ozve se z horního patra. Usadím se nervózně vedle Jirky, který mě drží za ruku a chvilkami mě políbí kamsi za ucho. „Neboj mamka je fajn“ usměje se. Jo to věřím, ale mě se dochází, že se dostávám na tenký led. Chci se mu pomstít a ne se mu dostat do rodiny. Z přemýšlení mě vytrhne klapání bot a příchod Jirkovi maminky. Je ji tak hrozně podobný, uvědomím si jakmile vstoupí. „Dobrý den“ pozdravím zdvořile a stoupnu si. Ona se usměje a je děsně přátelská. „Těší mě, jsem Jirkova mamka a vy budete zřejmě Valerie?“ podá mi ruku. Jen lehce kývnu hlavou a tréma ze mě pomalu padá. „Chovejte se jako doma, prosím.“ Jo to se řekne, když jsem nervózní a bojím se i něčeho dotknout abych nevylila kávu, nebo neudělala ještě větší trapas. Proto si nechám od ní nandat kousek štrůdlu a nalít kávu. Celý rozhovor se potom točí okolo školy, protože oba jsme v maturitním ročníku a proto se stále musíme učit. Dostaneme se i na téma moji rodiče, ke kterému jen dodám že táta je ředitel školy a máma právnička. Víc nechci říkat, v podstatě se za ně stydím.
Nezůstaneme však dlouho sami, protože po hodině k nám přidá Jirkův tatínek. Jen co ho uvidím zjistím po kom mají Alex a Jirka tak temné oči. Je to stejný vtipálek jako Jirka, takže se nestačím smát jeho zážitkům z gynekologické ordinace. Je mi však trochu trapně, když mě k sobě pozve na kontrolu, asi bych se bála chodit k někomu známému. Stále však ještě nejsem kompletní a proto naši odpolední siestu vyruší ještě dva lidé. Je to Alex a Gábina, kteří se právě vrátily z nějakého výletu nebo co. „No konečně jste tady!“ usměje se paní Rousková a přivítá se s Gábinou. Ta nahodí ten její falešný úsměv a mě tím donutí se zašklebit. Všimne si toho jak Jirka, tak i Alex. Jejich reakce jsou však odlišné to je jasné. Alex mě probodne pohledem a Jirka se ke mně nakloní a pošeptá. „Omlouvám se za ty dva, vím jak ti zkazily náladu. Já je nezval.“ Nechci aby se kvůli mně strachoval a proto se k němu nakloním a nabídnu své rty. Okamžitě se k nim přisaje a dlouze políbí. „To je fuk, jsem tu s tebou“ usměji se a pohladím po hlavě. Podívám se co na to ostatní a kromě jeho mamky a taťky, kteří se usmívají vidím dva protažené obličeje patřící Alexovi a té jeho slepici.
Docela brzo se s nimi rozloučíme a dohodneme se na dalším brzkém setkání. Takže jsem uspěla jak se zdá. Ovšem toho kafe bylo moc a proto musím využít ještě jejich záchod. „Jirko, kde je tu toaleta“ zeptám se ho šeptem. „Jdi nahoru po schodech a je to hned naproti schodišti“ poradí mi. „Chceš doprovodit?“ nabídne se ihned. „Díky zvládnu to. Zatím se oblékni jo“ poradím mu a vydám se podle jeho rad na WC. Záchod je spojen s koupelnou, ve které mě upoutá velká vana. Dokonce si na její kraj posadí a představím jaké by to bylo se tu s Jirkou koupat. Rychle se ale z těch myšlenek vzpamatuji, protože pak vymýšlím takové hlouposti, jako že já a Jirka budeme někdy spolu. Což je nereálné. Jakmile vstanu zhasne světlo a cvaknou dveře. „Jirko co tady děláš?“ zeptám se naštvaně. Nikdo mi však neodpoví a ty kroky se začnou přibližovat. „Jestli v tom vidíš něco romantického tak to není. Je to děsivé“ řeknu naštvaně. Najednou mě jeho ruce obejmou a já skoro vyjeknu, nestihnu to však, protože mi v tom zabrání ruka, kterou přikryje můj obličej. Pak ucítím jeho dech na svém krku a začnu rychle dýchat. Začne mě hladit po vlasech a jede rukou níž a níž až na můj zadek, který chytne a přitiskne mě k sobě. „Jirko já…“ nestihnu to doříct, protože mě dlouze políbí a přitom mě drtí objetí. Nevím proč ale jsem vzrušená na maximum a chci víc a víc. Proto dám ruce okolo jeho krku, což bere jako ano a přitiskne k sobě ještě víc. Najednou se ozvou kroky a proto od sebe odskočíme. Kdyby nás tu někdo našel tak to by byl trapas a proto ho vystrčím ze dveří a rozsvítím. Při pohledu do zrcadla se zděsím, úplně mi rozmazal rtěnku sakra. Jenže i umýt je pro mě problém protože se ještě celá třesu. Asi jsem právě překročila hranici v té své pomstě.
Dny ubíhaly jako voda a já si konečně našla kamarádky se kterými jsem trávila většinu času. Ten zbytek jsem trávila s Jirkou, a protože jsem oba měli dost zálib nebylo to až tak často. Dneska jsme si však slíbily celé odpoledne a já se na to chtěla dost vyfiknout. Pomalu jsem si ho omotávala okolo prstu a aby to bylo dokonalé tak jsem musela to své svádění brát vážně. Domácí džíny jsem vyměnila za bokové přiléhavé kalhoty a k tomu dlouhý top, který jsem překryla pleteným bolerkem. Přece jen už byla půlka listopadu a nechtěla jsem nastydnout, nemohla jsem si to dovolit zameškat školu. S maximální spokojeností jsem vyšla z pokoje a na chodbě na mě čekal táta. „Kampak?“ zeptal se přísně. „Jdu se projít s holkami“ zalhala jsem a chtěla pokračovat. „Myslíš, že jsem blbý a nevím, že se taháš s tím neřádem Rouskem?“ začal zvyšovat hlas. Ne přednášku jsem neměla náladu a proto jsem jen vzdychla a dodala. „Koukám, že máš ve škole dobré zvědy. Přesně tak chodím s ním a je to jen a jen moje věc. Já se ti taky nehrabu do soukromí.“ Než se stačí vzpamatovat jsem pryč, už dobře vím jak si s ním poradit, aby se mi nepletl do života. Za ten měsíc jsem se změnila a moje sebevědomí stoupnulo o dost příček.
Jirku uvidím hned na naší lavičce v parku a nestačím se divit, když vstane a přijde mi s růží v ruce naproti. „Máš malé zpoždění“ upozorní mě s úsměvem. Místo odpovědi ho k sobě přitáhnu a políbím. V duchu však přemýšlí, jak dobře jsem si ho vycepovala k poslušnosti, když už mi nosí kytky. Chci se posadit na lavičku, protože počítám s tím že tu nějaký čas vydržíme, on mě však zastaví a chytne mě za ruku. „Kam jdeme?“ zeptám se zvědavě. „Uvidíš, musím totiž něco splnit víš?“ začne hrát tajemného. „Řekni mi to?“ žadoním a dokonce ho začnu škádlit lechtivými pohledy a doteky. On stejně nic neprozradí a místo toho se snaží být vůči všemu imunní.
Tu ulici poznám snad pokaždé, když do ní vstoupím a proto vím kam teď zamíříme. Přesně k tomu vysokému domu s bílou fasádou a hnědými okny. „Jdeme k vám?“ polekám se. „Jasně, mamka tě chce poznat. Je to nespravedlivé, já tvého otce už taky znám a ty ne!“ zavtipkuje, protože vím jak to myslí. Pokusím se taky o úsměv, ale z hlouby duše prosím aby nebyl doma i Alex. Jakmile vstoupíme do zahrady, přiběhne k nám Pedro jejich rotvajler a zůstane nečinně sedět. To se nezdá ani trochu Jirkovy. „Ten pes je nemocný asi?“ řekne udiveně. „Proč myslíš?“ nechápu ho, protože vypadá zcela zdravě. „No kdyby nebyl tak už tě žene, nesnáší cizí lidi a Gábinu minule honil po celé zahradě“ zasměje se. V tu chvíli mi do dojde, že mě už vlastně zná a proto mě nehoní. „Asi na něho působíš sympaticky a já se mu nedivím jsi krásná!“ vysvětlí si to po svém a zavede konečně do domu. Následuji ho přesně do kuchyně, odkud se line krásná vůně štrůdlu, mimochodem mého oblíbeného koláče. Je prostřeno přímo ukázkově a je vidět, že je sváteční porcelán. „Mami“ zakrčí Jirka do nitra domu a čekáme odkud se ozvou kroky. „Už jdu, jen ještě se upravím. Zatím ji nalij kávu nebo něco..“ ozve se z horního patra. Usadím se nervózně vedle Jirky, který mě drží za ruku a chvilkami mě políbí kamsi za ucho. „Neboj mamka je fajn“ usměje se. Jo to věřím, ale mě se dochází, že se dostávám na tenký led. Chci se mu pomstít a ne se mu dostat do rodiny. Z přemýšlení mě vytrhne klapání bot a příchod Jirkovi maminky. Je ji tak hrozně podobný, uvědomím si jakmile vstoupí. „Dobrý den“ pozdravím zdvořile a stoupnu si. Ona se usměje a je děsně přátelská. „Těší mě, jsem Jirkova mamka a vy budete zřejmě Valerie?“ podá mi ruku. Jen lehce kývnu hlavou a tréma ze mě pomalu padá. „Chovejte se jako doma, prosím.“ Jo to se řekne, když jsem nervózní a bojím se i něčeho dotknout abych nevylila kávu, nebo neudělala ještě větší trapas. Proto si nechám od ní nandat kousek štrůdlu a nalít kávu. Celý rozhovor se potom točí okolo školy, protože oba jsme v maturitním ročníku a proto se stále musíme učit. Dostaneme se i na téma moji rodiče, ke kterému jen dodám že táta je ředitel školy a máma právnička. Víc nechci říkat, v podstatě se za ně stydím.
Nezůstaneme však dlouho sami, protože po hodině k nám přidá Jirkův tatínek. Jen co ho uvidím zjistím po kom mají Alex a Jirka tak temné oči. Je to stejný vtipálek jako Jirka, takže se nestačím smát jeho zážitkům z gynekologické ordinace. Je mi však trochu trapně, když mě k sobě pozve na kontrolu, asi bych se bála chodit k někomu známému. Stále však ještě nejsem kompletní a proto naši odpolední siestu vyruší ještě dva lidé. Je to Alex a Gábina, kteří se právě vrátily z nějakého výletu nebo co. „No konečně jste tady!“ usměje se paní Rousková a přivítá se s Gábinou. Ta nahodí ten její falešný úsměv a mě tím donutí se zašklebit. Všimne si toho jak Jirka, tak i Alex. Jejich reakce jsou však odlišné to je jasné. Alex mě probodne pohledem a Jirka se ke mně nakloní a pošeptá. „Omlouvám se za ty dva, vím jak ti zkazily náladu. Já je nezval.“ Nechci aby se kvůli mně strachoval a proto se k němu nakloním a nabídnu své rty. Okamžitě se k nim přisaje a dlouze políbí. „To je fuk, jsem tu s tebou“ usměji se a pohladím po hlavě. Podívám se co na to ostatní a kromě jeho mamky a taťky, kteří se usmívají vidím dva protažené obličeje patřící Alexovi a té jeho slepici.
Docela brzo se s nimi rozloučíme a dohodneme se na dalším brzkém setkání. Takže jsem uspěla jak se zdá. Ovšem toho kafe bylo moc a proto musím využít ještě jejich záchod. „Jirko, kde je tu toaleta“ zeptám se ho šeptem. „Jdi nahoru po schodech a je to hned naproti schodišti“ poradí mi. „Chceš doprovodit?“ nabídne se ihned. „Díky zvládnu to. Zatím se oblékni jo“ poradím mu a vydám se podle jeho rad na WC. Záchod je spojen s koupelnou, ve které mě upoutá velká vana. Dokonce si na její kraj posadí a představím jaké by to bylo se tu s Jirkou koupat. Rychle se ale z těch myšlenek vzpamatuji, protože pak vymýšlím takové hlouposti, jako že já a Jirka budeme někdy spolu. Což je nereálné. Jakmile vstanu zhasne světlo a cvaknou dveře. „Jirko co tady děláš?“ zeptám se naštvaně. Nikdo mi však neodpoví a ty kroky se začnou přibližovat. „Jestli v tom vidíš něco romantického tak to není. Je to děsivé“ řeknu naštvaně. Najednou mě jeho ruce obejmou a já skoro vyjeknu, nestihnu to však, protože mi v tom zabrání ruka, kterou přikryje můj obličej. Pak ucítím jeho dech na svém krku a začnu rychle dýchat. Začne mě hladit po vlasech a jede rukou níž a níž až na můj zadek, který chytne a přitiskne mě k sobě. „Jirko já…“ nestihnu to doříct, protože mě dlouze políbí a přitom mě drtí objetí. Nevím proč ale jsem vzrušená na maximum a chci víc a víc. Proto dám ruce okolo jeho krku, což bere jako ano a přitiskne k sobě ještě víc. Najednou se ozvou kroky a proto od sebe odskočíme. Kdyby nás tu někdo našel tak to by byl trapas a proto ho vystrčím ze dveří a rozsvítím. Při pohledu do zrcadla se zděsím, úplně mi rozmazal rtěnku sakra. Jenže i umýt je pro mě problém protože se ještě celá třesu. Asi jsem právě překročila hranici v té své pomstě.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk