8. Když se hroutí svět

8. Když se hroutí svět

Na ten polibek, který jsem od něho dostala v koupelně myslím celou cestu. On se ještě tak podezřele usmívá, že mi je jasné jak si užívá mého hloubání. Kdyby však věděl, že mě kromě jeho tajemné návštěvy trápí ještě jedna věc. A to ta podstatná, vždyť já mu chtěla vrátit ty trapasy kterým mě vystavoval a místo toho jsem z každého doteku a pohledu, který na mě teď upře naprosto hotová. „Zastav tady!“ poprosím ho předně na začátku ulice. „Nechceš ještě dnes někam vyrazit. Sice mám teď fotbal, ale večer bychom mohly něco podniknout?“ Jeho nápad je super, ale nereálný musím se přece jen trochu učit a mám ještě plán pracovat na novém obraze, který jsem včera započala. „Moc mě to mrzí, ale dnes to nepůjde. Doufám, že ale nebudeš sedět doma a půjdeš se bavit beze mě“ upozorním ho. On jen svěsí hlavu a zakroutí s ní. „Nechci nikam chodit sám, protože chci jít s tebou. Takže když ne ty tak já taky ne. Holt budu sedět doma a myslet na tebe“ usměje se. Znovu mě bodne u srdce, on to semnou totiž opravdu myslí vážně. Pohladila jsme ho jen smířlivě po hlavě a nabídla mu své rty. V tom však někdo silně zabušil na okno jen jsem nadskočila. Uviděla jsem rozzuřený obličej mého táty a věděla, že bude problém. Vystoupila jsem téměř okamžitě. „To se trochu nestydíš“ spustil jen co jsem vystoupila. Nechtěla jsem scény na ulici a proto jsem ho táhla pryč. On se ale rozběhl a šel na stranu Jirky, který vyskočil z auta aby mě popřípadě bránil. Ihned se tedy pustí s nadávkami do něho. „Co si to dovoluješ ty smrade. Moje dcera je hodná holka a nemá zapotřebí se zahazovat s takovým šmejdem jako jsi ty. Ještě jednou se k ní přiblížíš a já ti zpřelámu všechny kosti v těle. A nezapomeň, že já mám v jednom výhodu a můžu ti pěkně zavařit!“ upozorní ho výhružně. To si Jirka, ale nenechá líbit a začne nadávat on. „Kdepak neudělám ani jedno z toho co jste právě řekl. Já totiž vaši dceru miluji a nechci ani trochu ustoupit a doufám, že ona taky ne. A jestli si myslíte, že mě máte v šachu tak to ani omylem“ vysměje se mu a mě pošlu vzdušnou pusu. Já mu jí oplatím a očima ho poprosím, aby už odjel. Jen lehce kývne nastoupí do auta a zmizí. Jen co odjede jeho auto, čapne mě táta za ruku a táhne domů jako nějakou onuci. „Pusť“ rozkřiknu se na chodbě domu, protože tady už můžu křičet jak chci. „Tohle jsi přehnal a nevím co mě uráželo víc. Jestli to jak jsi mě zesměšňoval a nebo to jak jsi nadával mému příteli. Já ho totiž mám ráda a nechci abys ho urážel. Pokud se k tomu budeš stavět takhle, tak odejdu a nebude mi to ani trochu vadit. Je spoustu lidí, kteří mě mají radši než vy!“ Táta však nezačne nadávat, ale začne se smát a kroutit hlavou. Nechápu co jsem řekla tak vtipného sakra. „Milá zlatá, kdybys věděla jak právě lžeš. Kdybychom tě totiž neměli tak rádi jak máme, tak bychom si tě někdy neadoptovali!“ Najednou sklapne mě a nevím co říct. „Cože?“ vydechnu a chci aby se začal znovu smát a řekl, že to byl jen hloupý vtip. V tom se však otevřou dveře a přijde máme, která vidí že se něco děje a ihned zkoprní. „Co se tady děje?“ zeptá se a kouká z jednoho na druhého. Táta ji objeme okolo ramen a zašeptá jí něco do ucha. Pak se oba podívají na mě a tím potvrdí co právě řekl. „Já nejsem vaše dcera?“ zeptám se naprosto zoufale. Mamka upustí tašky, které držela a chce mě obejmout. Ucuknu před ní a začnu couvat. „Nechtěli jsme ti to říkat, mělo to být tajemství a proto se na tátu zlobím, že ti to řekl“ začne se vykrucovat. Nechci však nic slyšet a proto si zakryji uši a vyběhnu do svého pokoje a zamknu se tam. Padnu na postel a bulím a bulím jako malá. Právě se mi zhroutil celý svět.
Nevylézala jsem z pokoje celou neděli a nechtěla nic víc než klid od těch cizích lidí, kteří si celých osmnáct let říkali moji rodiče. Ani Jiřího jsem nechtěla vidět, přestože jsme měli opět naplánovaný výlet. Vymluvila jsem se na bolení hlavy a trápila se doma sama. Nejvíce jsem se vyřádila v ateliéru, protože jsem vzteky házela na papír všechny barvy a snažila se na tom vyřádit. Bohužel to nepomohlo a proto jsem celou noc opět zoufale probrečela nad společnými fotkami, které jsme měla schované v rodinném albu.
Do školy jsem, ale musela a proto jsem ráno vyrazila ještě dřív než stačily naši vstát a vyrazila. Bylo to skoro o dvě hodiny dřív, takže jsem měla alespoň čas přemýšlet o tom co budu dělat. Vlastně mi už ani nemůžou rozhodovat o životě a já jako svéprávná osmnáctiletá osoba se můžu rozhodnout kde chci studovat. Nejraději bych s touhle školou seknula a odešla. Nechci ho nikde potkávat, ale potřebuji nějaký prospěch mít než půjdu na uměleckou a proto musím vymyslet jak to tady přežít, aniž bych se psychicky zhroutila.
Tentokrát jsem to já kdo čeká na Jiřího před školou, bohužel on na mě čeká pokaždé s úsměvem a já se mračím už od brány. „Děje se něco?“ zeptá se ustaraně jen co přijde ke mně. Neřeknu nic jen se mu schoulím do náruče a rozbrečím se. Je mi jedno, jestli si rozmažu stíny a nebo upatlám tričko jsem ráda, že je tu někdo o koho se můžu opřít. V tu chvíli si taky uvědomím, že moje city přerostly z pomsty k lásce a nedokážu ho nenávidět, i kdybych chtěla. „On tě zbyl?“ zeptá se Jirka po chvilce. Proto k němu zvednu hlavu a ujistím ho, že o tohle nejde. „Já mám větší problém víš?“ vzlyknu. Jiří mě chytne za ruku a vede pryč od školy. Vlastně mi tím dost pomůže a já nemusím do školy. Usadíme se do parku a on začne poslouchat co se stalo. Nevím jak mu to mám říct a proto se ho nejprve začnu ptát. „Máš mě opravdu rád?“ On se jen usměje a místo odpovědi mě políbí do vlasů. „Kdybych byla jiná, záleželo by ti na mě stejně jako teď“ položila jsem mu druhou otázku. Je vidět, jak nerozumí tomu co tady říkám a proto přikývne a dodá. „Víš já tě měl rád i když jsi byla ta šedá myška co mě zfackovala ve třídě, přišla jsi mi sladká když jsi tady na tom místě spadla přede mnou na zadek a ještě jsi se chtěla semnou prát. Mám tě rád takovou jaká jsi“ začne mě ujišťovat. Než mu to řeknu ještě ho jednou obejmu, co kdyby to bylo opravdu naposledy. „Já jsem adoptovaná. Moji rodiče nejsou moji rodiče“ vzlyknu a čekám co na to on. Je vidět, že ho to dost překvapilo a proto mlčí a tiše mě pozoruje. To ticho je nesnesitelné a vím, že to není dobré znamení. „Jirko, jestli se mě nějak štítíš pochopím to. Já se sebe taky štítila a nevím ani dnes jak se k tomu postavit. Proto tě naprosto chápu, ať se k tomu postavíš jak chceš!“ Asi jsem ho tím nakopla, protože vstane a podívá se na mě tak nějak zvláštně. „Dej mi prosím čas!“ požádá mě. Čekala jsem trochu jinou reakci možná podporu a proto i když s jeho podmínkami souhlasím bolí mě srdce. Přicházím totiž o dalšího člověka, který mě má údajně rád. Pak jdu tiše vedle něj zpět do školy a ani tam se nerozloučíme. Prostě se jen rozejdeme každý na jinou stranu. Jsem prostě adoptovaná a tím ztrácím nejen rodiče, ale taky někoho koho miluji a to je nějak moc ztrát najednou.