9.Ať žijí intriky

9. Ať žijí intriky

Každou přestávku jsem čekala, že přijde a řekne mi něco hezkého jako to dělával. Bohužel je zamnou už poslední přestávka za dnešní den a on nepřišel. Proto se seberu a společně s holkami vyrazím na oběd, kde ho zaručeně potkám. Je to hladovec a takovou příležitost si nenechá ujít. Holkám jsem zatím nic neřekla, nedávno jsem si je teprve získala a nechci o ně zase hned přijít. Nejvíce si rozumím s Míšou, protože taky je blázen do umění. Ona však preferuje hudební umění, takže se trochu lišíme ale v podstatě je to, to samé. Dokonce chce jít taky na uměleckou, takže jsme tak nějak domluvení, že pokud se dostaneme budeme spolu na pokoji.
S plným tácem jsem si sedla hodně blízko jeho stolu, až to vypadalo jako bych jím byla posedlá. Konečně se vřítila ta jeho tlupa do jídelny a já si mohla vykroutit krk, abych ho zahlédla. Bohužel nebyl mezi nimi a proto jsem se zeptala Honzy (jeho kamaráda), kde je?
„Šel k tvému fotrovi, volal si ho na kobereček. Nevíš proč asi?“ Je mi to jasné jako facka a proto se rozloučím s holkami a odnesu téměř celý oběd zpět. Stejně nemá ani trochu v téhle situaci hlad.
Čekám před ředitelnou a kdyby nebylo na chodbě pár lidí, tak bych snad i poslouchala. Konečně se dveře otevřou a oba vyjdou ven. Jakmile mě uvidí ztichnou a mlčky stojí naproti mně. „CO jste mu chtěl pane řediteli? Pokud jde o tu dnešní procházku a zameškanou hodinu tak to je kvůli mně!“ začnu se ho zastávat. Tátovi se však nelíbí jak jsem ho oslovila. „Nech těch decentních řečí. Nezavolal jsem si ho k sobě kvůli tomu, ale je tu jiná věc a možná by ti to rád řekl sám.“ Otočím se k Jirkovy, který konečně zvedne sklopenou hlavu a pokrčí rameny. Táta se začne smát. „TO je ale srab a do tohohle jsi byla zamilovaná. Nedokáže ti ani přiznat, že si s tebou celou dobu hrál a chodil, protože si myslel že si tím zajistí dobrý prospěch až k maturitám. Dozvěděl jsem se to dnes náhodou a proto jsem ho zavolal a upozornil, aby tě nechal na pokoji. Jsi moje holčička a nechci abys trpěla kvůli němu.“ A je to venku pomyslím si když vidím jak Jirka mlčí a přikyvuje. Co ale teď jako mám dělat, rozbrečet se a ukázat mu, že mě zase skvěle ponížil. Místo toho se rozpřáhnu a vlepím mu facku jen to mlaskne. Neožene se po mě a ani mi nic neřekne. Buď se bojí a nebo konečně pochopil, že teď byla oprávněná. „Pojď semnou domů“ požádá mě táta. Jemu se ale taky vytrhnu a jdu zpět do třídy. Nepůjdu ani s jedním a odedneška jsem nezávislá a už nikdy se nechci zamilovat, protože láska jej příšerný cit, který lidi akorát ničí.
Se zaťatými pěstmi rozbalím bílou obálku s razítkem vysoké umělecké školy a jen doufám, že mě vzali. Jakmile však přečtu první řádky, rozbrečím se a zahodím dopis do rohu pokoje. Všechno se mi hroutí a nemůžu ani zmizet z tohohle domova sakra. Na co jsem kreslila milion obrázků a posílala je do té školy. Proč jsem se musela zamilovat do takové pitomce, který mi zlomil srdce, přestože jsem se mu chtěla pomstít já a proč jsem se musela narodit nějaké šmudle, která mě strčila do dětského domova, aby mě vychovali cizí lidi. Okolo mě je tolika proč, na které nemůžu najít odpovědi.
Zamkla jsem ateliér a posadila se naproti plátnu, které jsem měla připravené až na to moje největší veledílo. Tohle pro mě připravil děda než umřel a chtěl, abych až na to budu kreslit myslela na ty co mám ráda. Nakreslila jsem proto velké srdce a doprostřed začala kreslit známý obličej. Měla jsem ho zafixovaný a mohla ho kreslit po paměti. Byl to obličej, který jsem teď vídala každý den. Čekal na mě před školou a rád se semnou mazlil. Někdy byl docela otravný, ale i přes to všechno jsem se ho naučila mít ráda. Dokonce jsem mu začala věřit a předala mu svoje srdce na stříbrném podnose. A proto mu i teď chci předat svoje srdce na tomhle plátně, aby věděl jak velkou část zabírá.
Dodělala jsem poslední čáry tužkou a poté ji vyměnila za úhel. Přes celé srdce a jeho obličej jsem udělala prasklinu, která symbolizovala jak mi to srdce zlomil. Poté jsem nechala barvy zaschnout a srolovala obrázek do ruličky. Oblékla si teplou bundu a vyrazila jeho domovu.
Byla jsem tak plná odhodlání a energie a nenechala se ničím zastrašit. Proto jsem zazvonila bez zaváhání na zvonek a čekala kdy se objeví. Nebyl to on kdo mi vyšel vstříc a musím říct, byla jsem ráda, když jsem ruličku předávala Alexovi. „Předej to prosím Jirkovi“ požádala jsem ho tiše. Asi věděl co se stalo, protože tiše přikývl. „Můžu“ zeptal se jestli se může podívat co jsem nakreslila. Ví moc dobře, že ráda kreslím. „Klidně“ odvětila jsem a chtěla odejít. Byla jsem na konci ulice, když jsme uslyšela vrznutí vrátek a viděla Alexe jak za mnou peláši. Ztěžka oddechoval a snažil se mi něco říct. „Valerie nevěř všemu co jsi slyšela a zkus dát na to svoje srdce, které jsi tu tak krásně zvěčnila. Zkus se jednou rozhodnout srdcem a ne hlavou.“ Nechápala jsem co mi tu chce říct, ale jedno jsem věděla já zradu jaké se dopustil Jirka nikdy neodpustím. „Alexy, kdybych dala na srdce a řídila se jím jak mi radíš, tak bych se trápila ještě víc až bych na ty jeho intriky přišla později. Zamilovala jsem se do něho jako blázen a on mi to vrátil posměchem. To se přece nedělá a jestli jsi jiného názoru tak to tě upřímně lituji“ odvětila jsem. Víc jsem neřekla o zmizela abych se náhodou nepotkala s Jirkou.
Okusila jsem už tolika hořkosti, že to už ani nemůže být možné. Odložila mě pravá máma, pak mě trýznily moje adoptivní rodiče a teď jsem přišla o Jirku. Takže není proč tu dál dýchat s lidmi stejný vzduch. Myslím, že tam nahoře bude lepší vzduch a hlavně konečně budu mít křídla budu moci před problémy uletět a ne je řešit. Pevně rozhodnutá jsem přelezla zábradlí a pomalu dýchala ten smog, který se nesl nad naším městem. Ještě jeden krok a skončím tenhle odporný život. „Valerie ne!“ upozornil mě potichu hlas zamnou. Otočila jsem se a uviděla uslzeného Jirku, jak tam stojí a pozoruje mě. „Jdi pryč, nechci nic slyšet. Opustily jste mě všichni, zranily jste mě a já vám tolika věřila. Mým rodičům jejich lásku, která se najednou ukázala jako povinnost vůči adoptované dceři. Tvoje zrada však bolí víc a nutí mě udělat tohle. Nechci se už trápit promiň“ odpověděla jsem a pustila se jednou rukou. Opět vykřiknul a přiběhl ke mně. „Nemůžeš mě tady takhle nechat a nevědět pravdu“ prosil mě a podal mi ruku. Pravdu jako pravdu sakra? Pustila jsem se i druhou rukou a zaklonila se dozadu, abych už nemusela koukat na jeho sladký obličej a temné oči. Bohužel se mu povedlo mě zachytit a nemínil mě pustit. „Já tě nechci ztratit, ten dnešek je fraška a bouda od tvého otce. Vyhrožoval mi, že jestli tě nenechám tak neodmaturuji a nedostanu se na žádnou vysokou. Proto jsem souhlasil a odmítl tebe. Pak jsi mi přinesla ten obraz a já pochopil jak se asi cítíš, byl jsem na tom podobně“ usmál se. Pochopila jsem tedy slova Alexe, který mě upozorňoval, abych přemýšlela srdcem. Dobrá dám tedy na jeho rady a budu se řídit vlastním srdcem. Oplatila jsem mu nejprve úsměv a pak se mu vyškubnula, protože jsem věděla že teď se mi poletí ještě lehčeji když vím, že je moje láska opětována. „Miluji tě“ zakřičela jsem a padala a padala.....