Divoká kočka 34

Když Štěpána vzhlédla, v matce by se krve nedořezal. Řekla tu posměšnou větu přeci jenom proto, aby si rýpla. Chtěla trošku rozptýlit tu ponurou náladu, která v nemocnici vládla snad permanentě. Navíc to Štěpáně dlužila. Přeci jí přesně stejnou větu řekla, když se ještě oblbnutá práškama kácela ze schodů.
Jenomže tady končila legrace. Tolik neskutečné bolesti, kterou viděla ve Štěpániných očích, snad neviděla doteď za celý život.
„Co se stalo?“ zeptala se a odpovědi se bála. Věděla, že něco není vpořádku a tahle jistota ji děsila.
Štěpána se nadechla a snažila se uklidnit hlas i myšlenky, aby jí bylo aspoň rozumět. Plakat už nemohla, nebylo co. Všechny slzy snad už vybrečela. Přesto ta bolest neutichala, naopak. Stávala se nesnesitelnou.
„Tátovy játra jsou poškozena víc než jsme předpokládali. Ovšem nikoli přirozeně. Našli jsme v jeho krvi hrubě nadlimitní množství selenu. Mami, pravděpodobně se žádné transplantace už nedožije.“ Řekla Štěpána a hlas se jí zlomil. Kdo ví kde se našly další slzy a z očí se jí řinuly jako průtrž mračen. Nezastavitelný vodopád.
Matka tam stála jako solný sloup. Naprosto netušila, jak onu informaci zpracovat. Nějaký její přirozený obranný mechanismus jí bránil věřit tomu, že její manžel skutečně umírá. Pořád věřila tomu, že se uzdraví a všechno bude v pořádku. Jako kdyby odmítala tu odpornou realitu vpustit do svojí mysli. Zastavila ji před branami vědomí.
„Selenu? A jak se mu dostal do těla? Kdy?“ ptala se zmateně.
„Patrně v jídle. Muselo to trvat hrozně dlouho. Nejméně půl roku každodenního podávání.“ Odpověděla jí Štěpána bezmyšlenkovitě a tupě zírala do země. Slzy jí začaly zasychat na tvářích a dostavil se stav naprosté apatie.
„To ale není možné.“ Řekla matka důrazně.
„Proč ne?“
„Protože to prostě nejde. Všechna jídla, která otec jedl, jsem jedla s ním a já jsem v naprostém pořádku.“
Štěpána k ní vzhlédla.
„To není tak docela jisté.“ Řekla a sama se tou skutečností vyděsila. Přeci nepřijde o oba rodiče najednou.
„Půjdeš si nechat udělat testy. Odebere ti je klidně i tvůj obvoďák. Hlavně mu řekni, ať se zaměří na jedy, speciálně selen, ano?“ zachvátil ji opětovný strach. Kolik toho ještě snese? Moc už ne!
Matku to zarazilo. Že by mohla být trávena taky ji ani ve snu nenapadlo.
„Dobře. Půjdu hned jak navštívím otce. Ovšem tohle nesmíme nechat jenom tak. Zavoláš tomu seržantu Robertsovi, co u nás vyšetřoval tu záležitost s vloupáním. Hádám, že to bude mít souvislost. Měli by zahájit vyšetřování. A to co nejdřív.“
Nejspíš tohle Štěpána potřebovala. Někoho, kdo jí řekne, co má teď udělat. Vytrhlo ji to z nečinnosti.
*Jistě. Tomu grázlovi to přijde zatraceně draho.*
Říká se, že vztek je nejlepším hnacím motorem. Na Štěpánu to fungovalo.
„Seržanta Robertse prosím.“ Sdělila příjemné operátorce na druhém konci drátu. Chvíli se nic nedělo, jenom to ve sluchátku tůtalo a divně chrastilo.
„Roberts.“ Představil se zjevně unavený hlas.
„Vítková. Dobrý den pane Robertsi. Omlouvám se, že opět volám. Tentokráte to není kvůli tomu medvídkovi v našem domě, ačkoli to s tím nepochybně souvisí. Jedná se o to, že se mého otce snaží někdo zabít. Přesněji řečeno otrávit. Nechali jsme udělat testy krve a objevili jsme vysoké množství selenu, které i dle ošetřujícího lékaře muselo být otci podáváno nejméně půl roku vpodstatě nepřetržitě v jídle. Mám velmi silné podezření, že to udělal někdo, kdo v našem domě již pracoval.“ Vychrlila na něho Štěpána rozhodně a když domluvila, bylo na druhé straně ticho. Trochu ji to zarazilo.
„Jste tam?“ zeptala se pro jistotu.
„Ano jsem tu.“ Ozval se okamžitě. Prostě jen čekal, že bude mluvit dál. „Dobrá. Vyžádám si povolení k domovní prohlídce a necháme celý dům prohledat.“
„To není nutné. To povolení vám tímto uděluji. Kdekoli vám to podepíšu. Hlavně začněte jednat okamžitě.“
„Na to se spolehněte, madam.“ Řekl seržant a zavěsil.