Divoká kočka 35

„Mami zvládneš to?“ zeptala se matky, která seděla vedle bezvládného otcova těla. Možná že spal, ale do bezvědomí upadl už včera a jeho stav byl den ze dne horší, takže rozdíl nebyl znát. Kdyby se mu nezvedala hruď, tak by člověk řekl, že už je dávno mrtvý. Pohled na něho byl žalostný.
„Petr se pro mě za hodinu staví.“ Odpověděla naprosto bezbarvým hlasem.
No ano, Petr. Ten jediný vzorný inventář rodiny Vítkovy. Ten by je nikdy nezradil. Totéž klidně mohla říct o Jolaně a Marii. Takže vyřazovací metodou zbývaly jediní dva členové personálu, kteří nastoupili nedávno. Vsadila by všechny peníze ze Zélandu na to, že to byl Marek.
Ale jaký by měl motiv? Že by byl jen nastrčenou figurkou rodiny Stránských jí příšlo přinejmenším hazardní. Když potřebuješ odvést dobrou práci, použiješ někoho, komu věříš. Rozhodně se budeš omezovat na co nejmenší počet lidí. Nejlépe kdyby to zůstalo jenom v rodině. Ale Marek nikomu z rodiny podobný nebyl.
Jaroslav měl oči oříškově hnědé, jeho žena studeně modré. Marek měl oči sytě zelené. To neodpovídá rodině snad vůbec. Navíc co si vzpomínala, tak syn se jmenoval Michal, měl oči modré po matce, vlasy podelší hnědé a plnovous. Postavou byl při nejmenším tlouštík. Ach jo.
A co když je to zcestná myšlenka? Co když jenom někdo nasypal selen do něčeho, co používá její otec běžně a už to tam nějakou dobu leží bez toho, že by si toho někdo všimnul? Vždyť přeci proč by Marek tak dlouho zůstával, když by každým dalším dnem riskoval prozrazení? To by musel mít nervy ze železa.
*Na to jednoduše nepřijdu. Musí prohledat dům a pak se uvidí dál. *
Rázným krokem vyšla z nemocnice. Zavolala Petrovi, aby pro ni přijel. Cítila se hrozně unavená. Vztek jí sice rozproudil krev, ale už ji všechny ty události zmáhaly. Navíc zítra má nastoupit do práce a musí mít aspoň trochu energie to zvládat. Při stavu jejího otce to ale nebude snadné. Prostě se teďka musí obrnit. Pořádně.
Dojeli do domu a Štěpa vystoupila z auta. Marie stála ve dveřích a pozorovala ji celou cestu. Už na ni chvíli čekala. Měla o ni strach. Vždyť strávila v nemocnici noc.
Takže se muselo něco stát. Něco opravdu závažného. Utvrdil ji v tom strhaný obličej Štěpány. Pohled měla prázdný a zoufale toužila po odpočinku.
U Marie se zastavila, pohlédla na ni a zjistila, že škvírou mezi dveřmi a ní neproleze.
„Dovolíš?“ zeptala se mdle a obě věděly, že pokud neuhne, tak v další chvíli vylítne. Ustoupila dobrovolně.
U věšáku si sundala kabát, se kterým jí Marie pomohla. Jenom v punčoškách prošla halou a ťapala po schodech nahoru. Marie za ní jako stín.
Nemluvily. Prostě jen mlčely. Obě vešly do pokoje. Marie zavřela. Štěpána vnímala její přítomnost a nevadila jí. Ale toužila po klidu.
Jako kdyby to vytušila vzala si od ní věci, které ze sebe svlékala bez ladu a skladu a skládala je do úhledné hromádky. Nakonec stála v pokoji úplně nahá. Otočila se a šla do koupelny. Svázala si vlasy skřipcem a vlezla do sprchy. Pustila si horkou vodu a v první chvíli ucukla, protože byla teplá příliš. Zavřela za sebou závěs a opřela se o stěnu. Kapky vody tak dopadaly na její záda a příjemně je masírovaly.
I když si původně nechtěla vlasy namočit, tak je stejně měla vlhké a řasenka se jí začala rozmazávat po obličeji. Zavřela oči a nechala se unášet tím příjemným pocitem.
Když se studená ruka s mýdlem dotkla jejích zad, prudce sebou škubla a ohlédla se. Za ní stála Marie a zahleděla se jí do očí. Neřekly opět ani slovo. Marie dál roztírala mýdlo po Štěpániných zádech a pažích a jediným zvukem v místnosti bylo šumění vody.