Rozbitá duše

„Spravíte mi duši?“
„To mi tady neděláme.“
Nevěděl, nemohl vědět, to nemohl nikdo.
Jak byla krásná a křehká. O její hnědé skvrnce v modrém oku. O ovocné chuti jejích rtů. O vůni jejích vlasů, které tak často proměňovala, čímž se stávala jinou, ale přesto stejnou - nadpozemskou vílou, která potřebovala dýchat z toho, že byla milována a milovala.
Vzpomínám na ten večer, tenkrát, kdy jsme spolu splynuli v chladné večerní rose. Objímal jsem ji a chtěl jsem ji vtisknout do sebe, abychom byli jedna bytost. V tu chvíli jsem pocítil sžíravý strach, najednou jsem dostal pocit, že jsem dosáhl všeho a že už není nic dál, není už další nebe za hvězdami, teď už lze jen ztrácet, už nejde získávat, hvězdy se mohou rozsypat do prázdnoty a zbude jen černá obloha plná beznaděje.
Svět se odehrává mimo nás, mimo naše hranice. Možná proto se mstí, přivolává bouře, které na nás útočí, a přináší pochyby o tom, co bude, protože když někdo cítí tolik lásky, tak cítí i tolik bolesti a děsu.
Chtěl jsem nasednout na kolo a rozjet se za ní, dýchat svěží vítr a barvy světa, jet rychle, co nejrychleji, předhonit čas a prožít naplno každou setinu okamžiku.
Chtěl jsem se hnát jako o závod, jednou rukou přidržovat řidítka a v druhé držet květinu, kterou bych jí dal do vlasů, protože pak je ještě krásnější, i když už to víc nejde. Posadila by se na rám, jeli bychom po staré cestě z prudkého kopce a nemusel bych vůbec šlapat, protože bychom letěli do nebe. Stačilo by cítit ji o sebe opřenou, dotýkat se ji a vědět, že chceme jet stejným směrem a na stejné místo.
Ale nejde jet s rozbitou duší…