Večer před zkouškou

Byla tma a já se najednou cítila sama. Tak hrozně moc sama, jako už dlouho ne, ani v tomhle zatraceném městě. Už dva dny jsem nebyla na tréninku, už dva dny jsem jen seděla na téhle zatracené posteli a učila se. Jak strašně jsem si za tu dobu už přišla. Měla jsem jít dnes. Měla jsem jít alespoň ven, dělat něco, jen ne zase sedět tady a hledět do učení.
Z vedlejšího pokoje se ozýval hovor a smích. Kdo ví, co probírali? Před chvílí tam odešli, do té doby jsem se do hovoru taky sem tam zapojila, ale docela mě to rušilo v soustředění, takže jsem je většinu doby stejně ignorovala.
A teď se pro změnu cítím sama. Jak ironické.
Asi deset minut jsem se pokoušela koukat do papírů, naučit se to, co ještě neumím, moct si být jistá, že to zítra všechno půjde, že mě nikdo na ničem nenachytá. Bože, proč musím mít nervy už teď?
Pak jsem to konečně zabalila. No, zabalila. Spíš smetla všechny ty papíry z postele tak, že se rozletěly po celém pokoji. Tereza tu dnes není. Sbalím to později. Teď už to nechci vážně ani vidět!
A pak jsem si to nakráčela přímo do klučičího pokoje.
Myslím, že jsem je překvapila. Sebe jsem rozhodně docela šokovala. Tak moc, že když jsem vešla, zarazila jsem se ve dveřích a zůstala nejistě koukat. Ještě nikdy jsem u nich nebyla. Nikdy. Každý večer jsme debatovali u nás na pokoji, v takovém neoficiálním obýváku našeho bytu, Tereza pak často šla k nim, když já šla spát, abych vstala na ranní trénink. Kolikrát jsem nemohla dlouhé minuty usnout a poslouchala jsem, jak se vedle baví, jak se něčemu smějí. Čím to bylo, že s nimi dokázala být tak uvolněná?
Na to já prostě neměla. Uťáplá myška.
Normálně jsem se neměla problém s nimi běžně bavit. Ne když jsme tady byli všichni. Žádný problém.
Někdy se taky stalo, že jsem byla doma jen s některým z kluků, popřípadě jsme tu byli ve třech, bez Terezy. Nebylo to často, uznávám, koneckonců byla jsem to já, kdo byl věčně pryč, a i tehdy to nějak šlo. Většinou dokonce v pohodě, i když jsem vždy cítila určitou nejistotu a na rozdíl od chvil, kdy tady byla Tereza s námi, jsem se kontrolovala.
Povede se mi někdy přestat se v přítomnosti kluků pořád tak kontrolovat?
A co tady, zatraceně, vlastně dělám? Vrátila jsem se myslí k současnosti.
Měla jsem takový paranoidní pocit, že ty dva napadlo to samé.
„Doučeno? Konečně?“ promluví naštěstí Lukáš jako první. Jako by nic, snad ani to překvapení v jeho hlase neslyším. To jsem zas jen já ze všeho tak vyjukaná?
„No, už z toho začínám mít v hlavě guláš, nemá cenu pokoušet se to ještě nějak spravit,“ přikývnu, ale ze svého místa u dveří se nehnu. Proč já sem lezla? Proč? Nejsem Tereza, ač si každý večer přeju, abych taky dokázala být tak bezprostřední jako ona, ač často večer přemýšlím, že bych se mohla zvednout a dojít za nimi. Ale nikdy nenajdu odvahu. Až teď, a to zrovna, zatraceně, ve chvíli, kdy tu Tereza zrovna není. Nebo to nebyla odvaha? Bylo to dočasné pomatení smyslů z toho být dva dny zavřená a celou tu dobu jen čumět do papírů, snažit se pochopit i nepochopitelné?
„Konečně nějaká rozumná řeč,“ podotkl Lukáš a dodal, „pojď klidně dál, tváříš se, jak kdyby ses nás najednou bála.“
Bingo, pomyslím si. Nicméně opravdu opustím mé útočiště u dveří a posadím se na Lukášovu postel. Není kam jinam. Oni tady žádné židle nemají.
A zavládne ticho. Jak jinak. Zřejmě jsem si raději měla jít zaběhat. To by bylo bezpečnější... zvlášť když jedinou otázku, která mě vždy napadne, už mám vyplýtvanou. Na školu jsem se ptala už odpoledne. Bohatá zásoba témat na to, jak dlouho tu už s nimi bydlím. Na víc se sama nezmůžu. Vždyť je ani v jiném ohledu neznám.
Díky bohu netrvá ticho dlouho. Vlastně se skoro hned ozve David. „Plánovali jsme se kouknout na film, přidáš se?“ s úlevou přikývnu. Bezpečná aktivita, i pro mě. A zatímco David chystá notebook a ti dva se dohadují, co že vlastně pustí, zmizím na chvíli do kuchyně a vrátím se s pistáciemi, které mi už kdysi dávno dovezli naši. Myslím, že ti dva z nich budou mít větší radost než já. A nespletu se.
Docela brzy zavládne v pokoji přítmí rušené blikáním obrazovky a až na občasné komentáře převážně těch dvou jsou slyšet jen dialogy filmů a loupání pistácií. Film je fajn, ale já se stejně pořád nedokážu uvolnit. Pořád sedím jak na trní a i když se směju, je to tak nějak napůl. Snad jsem ani sama netušila jak moc zlé to se mnou je. Zvlášť po dvou tak příšerných dnech jako byly ty poslední.
Přesto i u mě ledy roztávají. Pomalu, extrémně pomalu, ale přece. Po hodině už se dokonce i já odhodlám k nějakým těm komentářům a po skončení filmu jsem dokonce s to se s Lukášem dohadovat ohledně vyznění jedné scény. A přesto, že jsem si první říkala, jak zmizím hned, jak skončí film, zůstanu tu sedět dál, a najednou už to není tak strašlivě nepatřičné. Najednou se dokážu bavit alespoň tak, jak bych se bavila u nás v pokoji, už alespoň to prostředí mě nespoutává. Najednou je mi tu i docela fajn. Snad i líp než u nás, protože už alespoň nemusím ležet v posteli, poslouchat a přemýšlet čím to je, že já to nedokážu.
Dokonce jsem to já, kdo hodí první polštář a zahájí tak bitku (pořád ten film). Během chvíle pokojem lítá hromada věcí – polštáře, peřiny, prázdná pet láhev... není to první souboj tohoto typu, jsou u nás docela běžné. Jen jsem poprvé v menšině, takže se za chvíli spíš kryju, než útočím (David měl stejný názor jako Lukáš).
A kdo ví, možná jsem to já, možná ne, kdo zahájí další krok bitky. Nevím, ať přemýšlím jak chci, nedokážu si vybavit, jak k tomu došlo, že místo snahy trefit toho druhého letícím předmětem se snažíme navzájem zlechtat. Jo, i teď jsem v menšině, jenže já narozdíl od těch dvou nejsem lechtivá skoro úplně všude. Jim dělá naopak docela problémy najít místo, kde by mě mohli polechtat...
Kolikrát už jsem slyšela z pokoje smích nasvědčující tomu, že se jejich debatní kroužek zvrhl v něco podobného.
Jenže...nebyla bych to já, aby to nedopadlo nějak jinak...

***

Později, o moc později ležím opět v posteli. Mám před zkouškou a nemůžu spát. Jsem opravdu asi divná, nemůžu si pomoct. Tereza je u nich několikrát do týdne a vím jistě, že se nikdy nic nestane. Tereza je veselá bezprostřední holka, která má víc kamarádů mezi klukama, než mezi holkama. A co vím, s výjimkou jediného, do kterého byla blázen celé dva roky, nikdy s nikým nespala.
Já se s klukama nedokážu bavit. A přitom...
Není to poprvé, kdy se původně nevinný večer zvrhl v něco podobného. Poprvé, ani podruhé...na soustředěních jsem si díky tomu znepřátelila značnou část holek...jsem opravdu děvka?
Nikdy se mi nepodařilo se do někoho zamilovat. Lidi si o mě většinou myslí, že jsem nesmělá romantička, o to víc jsou pak někteří překvapení. Nevím, možná že tohle je způsob, jakým to vnímají kluci, ale nepotřebuju vztah. Neláká mě vztah. A přitom určitou potřebu mám...
Vyprovázeli mě překvapenými pohledy a ani jsem to nemusela být já, kdo navrhl, že tohle bude jen mezi námi. Něco podobného nečekal ani jeden z nich. Ani já, i když už bych mohla být poučená.

***

Vím, že jsem to já, kdo nás definitivně posune do třetí fáze. Snad i je předtím něco takového napadlo, ale nikdo z nich by nic neudělal. Kdybych nezačala...
Uznávám, že v jedné věci to i pro mě premiéra byla. Když už se něco takového stalo dřív, byli jsme tam vždy dva. Zdálo se, že ani oni nevěděli, jak se s tou situací vyrovnat...ale oba chtěli, žádný neřekl ne. A byl to...zvláštní pocit. Připadala jsem si trochu jako princezna, opečovávaná, když tu byli dva a já jen sama. Zvláštní také byla ta opatrnost, se kterou se ti dva vyhýbali sobě navzájem. Doteky i pohledem. A o to spíš se oba soustředili na mě...

***

Ležím na posteli a dívám se do stropu. Ve vedlejším pokoji je hrobové ticho, ač vím, že ani tam se nespí. Poprvé za celou dobu, co tu bydlím, ležím v posteli nahá. Tereza se dnes nevrátí. Proč se oblékat? Dnes v noci mi to přijde zbytečné, i když to v žádném případě neznamená, že od zítra nebudu znovu stejně opatrná, jako dřív. A bohužel mám tu obavu, že pro mě bude ještě těžší s nimi mluvit. Jsem asi opravdu dost zvláštní...nestydím se jich dotýkat, nestydím se být před nimi nahá, nestydím se křičet, když se mě dotýkají dostatečně dlouho a dobře, ale stydím se mluvit. Nevím o čem... nebývá to obvykle naopak? Nebo alespoň vyrovnané?
Nemluvili jsme moc ani potom. Kromě oné uzavřené dohody, že pro Terezu je tohle tabu, jsme se rozloučili v podstatě v tichosti. A ani nevím, kdo z nás se v tu chvíli tvářil nejvíc rozpačitě. Ať si kdo chce co chce říká, lidé nejsou jako zvířata. Když už podlehnou svým pudům, tak se za to poté stydí.
Zavřu oči. Vzpomínky jsou příjemné. Vzpomínky na jejich ruce, Davidovy viditelně zkušené i Lukášovy spíš pátrající. Na jejich těla, Lukášovo pevné, jako bývají pevné těla sportovců, Davidovo měkčí, což bylo ale mnohem příjemnější, než jsem čekala. Nikdo z nás to nechtěl nechat zajít příliš daleko, konec konců myslím, že samotný sex je opravdu jen pro dva, přesto myslím, že jsme si to všichni dostatečně užili. Jenže zároveň mě vzpomínky děsili. Nikdy jsem nic podobného nepřipustila příliš dlouho před koncem soustředění, bylo to tak jednodušší. Ale teď nás nečekal brzký odjezd domů. Uvidím je nejen zítra, nejen tento týden. Budu se s tím muset poprat mnohem, mnohem dýl.
Převalím se na bok a oči upřu pro změnu na dveře. O kolik jednodušší by bývalo, kdybych se po filmu opravdu zvedla a odešla. Nebo kdybych tam v prvé řadě vůbec nešla.
Jednodušší, ale...
Ne, když se nad tím zamyslím, tak nelituju. Kdo ví, co ti dva? No, možná že s tou nejistotou teď alespoň nebudu sama. Jen aby pak Tereza něco nepoznala. Známe se dobře, ale jsou věci, co o mě vědět nemusí. Jsou věci, co o mně nemusí vědět vůbec nikdo.
Trhnu sebou, když se dveře z ničeho nic otevřou.
„Můžu?“ ozve se šeptem a já podle hlasu poznám Lukáše. Přikývnu, ač si nejsem jistá, kolik toho může v téhle tmě vidět.

***

Byl to vážně podivný pocit, když bylo po všem. Seděli jsme na posteli, podobně, jako předtím, když jsme sledovali film, a nikdo si nebyl příliš jistý tím, co by měl říct. David vypadal o něco jistěji, ale Lukáš se mi vyhýbal pohledem úplně. Kdykoliv jsem se dívala jinam, vyloženě jsem cítila jeho pohled (ač jsme nikdy nevěřila, že taková věc, jako cítit něčí pohled je vůbec možná), ale když jsem se otočila na něj, pokaždé se díval jinam. A ani jednou za celou dobu nepromluvil, celou tu naši krátkou dohodu jsme obstarali jen s Davidem. A dokonce mi ani nepopřál dobrou noc, když jsem odcházela.
Snad jsem tušila proč.
Myslím, že Davida by v podstatě tenhle incident vůbec nerozhodil, nevyskytovat se v něm i Lukáš. Už mockrát se před víkendem ujišťoval, zda všichni odjíždíme domů, a kdy se plánujeme vracet. Byla bych jen další zkušenost, speciální snad jen tím, že mě zná líp než většinu z těch ostatních. A věřila bych, že i s trojkou už má své zkušenosti. Jen ne zřejmě s takovouto. A rozhodně asi nepočítal s tím, že se v ní někdy ocitne zrovna s Lukášem.
Co se týče Lukáše, s tím to bude zřejmě složitější. Zatímco jsem už po několika minutách slyšela Davidovo chrápání, bylo mi jasné, že on nespí. Ač mě upřímně překvapil tím, že přišel.
Na rozdíl ode mě byl oblečený ve svém mírně vtipném pyžamu. Vlastně jsem si nikdy dřív neuvědomila, jak pevnou a hezkou postavu má, zvlášť když se ukazoval v něčem tak šíleném, jako v tomhle modelu, co měl beztak už od dětství. A když na rozdíl od Davida nechodil ze sprchy jen tak, s ručníkem kolem pasu. V tu chvíli kdy se objevil jsem zalitovala své lenosti se obléct. V náhlém, pro mě tak nezvyklém studu ze své nahoty – a vzhledem k nedávným událostem tak absurdní – jsem si přitáhla peřinu až k bradě. Opatrně jsem se posadila, opatrně proto, aby snad peřina nějakým hloupým pohybem nesklouzla víc, než by mi v tuto chvíli bylo milé.
Co se to se mnou dělo?
Přešel blíž a posadil se na Terezinu postel. Mlčel. Já taky. Dokonalá situace.
„Nějak nemůžu zaspat,“ ozval se po několika vteřinách, které se zdály až nepatřičně dlouhé.
„To jsme dva,“ odpovím a připadám si ještě nervóznější, než obvykle. Poprvé, opravdu poprvé v životě se stydím za to, co jsem vlastně udělala. Přesto, že před chvílí jsem ten pocit ještě ani náhodou neměla. Super, takže teď už začnu mít problémy i s tímhle, už budu rudnout nejen při rozhovoru, ale i při tom, co bych jako slušně vychovaná slečna vůbec dělat neměla.
Nastane další dlouhá odmlka, při které se oba díváme na zem, já rudá jak rak, což ale díky bohu kryje tma.
„Nečekal jsem, že se stane něco takového,“ přeruší to ticho poté on. Napadá mě jen málo horších věcí, které mohl říct. Myslím, že z toho má stejný pocit. Zvláštní vidět někoho jiného totálně bezradného. Nebýt na tom stejně, možná bych si to i užila. Zvlášť když on dodnes nikdy neměl s hovorem se mnou nejmenší problém.
„Já taky ne,“ odpovím. Začíná to být poněkud ohraný a jednostranný rozhovor. „Sorry,“ dodám, protože mi to v tu chvíli je opravdu líto, přesto, že sotva před pár minutama jsem usoudila, že to bylo vlastně fajn a stálo to za to.
Poprvé zvedne pohled přibližně mým směrem a promluví o trochu jistěji (stále ale žádná sláva). „Neomlouvej se, to spíš my bychom se ti měli omluvit.“
Nemůžu si pomoct, ale musím se zasmát. Něco podobného už jsem párkrát slyšela. Že nechtěl, že to nečekal, že je mu líto, že mě využil. Nevšimli si, že já chtěla? Nevšimli si, že jsem to většinou byla já, kdo si začal? Jak zažité byly ony tradiční role.
Nechce se mi ale hádat o tom, kdo za to může.
„Já toho nelituju, proč se mi omlouvat?“ odpovím v tuhle chvíli, alespoň v tuhle jedinou zatracenou chvíli si připadám jistá. Úžasný pocit. „Spíš u tebe se zdá, že bys nejraději vrátil čas,“ dodám po chvíli posílená tímhle úspěchem.
„Na jednu stranu jo, na druhou ne,“ odpoví po chvíli. A po další odmlce řekne další větu, kterou jsem slyšela už mockrát. „Nikdy bych neřekl, že zrovna ty...“ zarazí se v půlce věty, „že se něco podobného může stát zrovna s tebou,“ doplní.
To málokdo, pomyslím si, ale nahlas to neřeknu. Kdo ví proč, najednou nechci, aby si o mně myslel, že jsem lehká holka. Aby bylo jasno, nechci, aby si o mně něco podobného myslel vůbec někdo, ale pokud některý z mých předchozích úletů získal ten pocit, nevyvracela jsem mu ho. Ani Davidovi bych ten dojem nevyvracela, konec konců, věřím, že on má zářezů několikanásobně víc než já. Tak proč mi najednou tak záleží na tom, aby si něco podobného nemyslel Lukáš? Protože se vždy zdá tak hodný? Milý a slušný kluk, takový typ, se kterými se příliš nesetkávám. Na mluvení nejsem já, na náhodné rychlé známosti on.
„Kvůli čemu bys vracel čas?“ zeptám se místo toho a má jistota mě zase hezky opouští. Jak jinak. I tak se zdržela mnohem dýl, než bývá zvykem. Zvlášť proto, že obvykle se ani neobtěžuje ukázat.
„Bylo to...zvláštní,“ odpoví zamyšleně. „V tu chvíli se mi to líbilo, jenže...“ zadívá se znovu do země. „Snad je to právě ta věc, že bych od tebe něco takového nečekal.“ Ač bych nevěřila, že je to možné, zdá se nejistý ještě o něco víc. „A hlavně,“ odmlčí se na několik dalších vteřin, a už během nich najisto vím, co je ten hlavní důvod. Má to co dělat s jeho tichostí, když jsem odcházela, s tím, že na mé doteky reagoval mnohem rychleji než David, i s tím, proč nemohl usnout a místo toho došel za mnou. Nevím jistě, jestli to chci slyšet. Nemám tušení, jak na něco podobného zareagovat. Dodnes jsem si vždy dala pozor, aby v podobných úletech nebyly city ani z jedné strany.
„Hlavně jde o to, že jsem si něco podobného už delší dobu přál. Až na to, že tam dnes přebýval David.“
Zavřu oči. Tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby ke mně něco cítil. Nechtěla jsem ani cítit podivné vzrušení při těchhle jeho slovech. Nechtěla jsem se cítit tak šílený zmatek, svým způsobem mi tahle moje zvláštnost vyhovovala, byla jednodušší.
Ticho, které nastane po téhle větě, je ze všech nejtěžší a zdá se nekonečné. Chtěla bych ho přerušit, ale nedokážu to. Nevím co říct, nevím jak zareagovat. Nezvládnu pro jistotu ani otevřít oči. Jen tu peřinu k sobě tisknu ještě křečovitěji.
Po šíleně dlouhé době slyším, jak se zvedne. „Dobrou noc,“ ozve se, úplně jiným hlasem, než před chvílí. Ani si neuvědomím, co dělám, když v tu chvíli pustím svůj ochranný štít a chytím ho za ruku. Otočí se na mě a musím mu uznat plusový bod, že se mi dívá do očí, ač mi peřina sklouzla až k pasu.
„Dobrou noc,“ je to jediné, na co se zmůžu, než jeho ruku se starou známou nejistotou pustím. A zdá se, že moje gesto jej opravdu rozhodilo, ze ani jeden z nás teď naprosto netuší, co dělat dál.
„Zítra vstávám na zkoušku,“ dodám po několika dalších nerozhodných chvílích.
„Já vím,“ odpoví, a v tu chvíli se dá konečně do pohybu. Otočí se a bez dalšího slova vyjde ze dveří a potichu za sebou zavře. Opřu se hlavou o zeď. Jo, já vím, vstávám. Ale nevím, jestli teď vůbec dokážu usnout. A docela by mě i zajímalo, jak na tom bude on. Do ticha bytu se ozývá Davidovo spokojené chrápání.
Kdybych to tušila předem, rozhodně bych tam dnes večer nechodila.
Ale když se nad tím zamyslím, tak toho nelituju. I když argumenty pro a proti se oproti prvnímu účtování značně deformovaly.