Soulmate Part.3

Ruki který vystoupil z auta jako první, mrknul na hodinky. "No paráda, máme dvacet minut zpoždění." Prohlásil a vyrazil, všichni ostatní pospíchali za ním.
"Na to jak je malý, chodí docela rychle" prohodil Aoi směrem k Uruhovi, který se uchechtl a přikývnul.
Reita šel hned za nimi a poslední se ploužil Kai. Reita se na něho otočil "Co se děje Kaii, jdeš jako by tě vedli na popravu?!"
Kai jen zvedl oči a z jeho výrazu bylo poznat že na nahrávání moc netěší. Reita si ho tázavě prohlížel. "Není ti dobře?" Zeptal se a v hlase se mu ozývala starost.
"Ne ne, jsem v pořádku" opáčil Kai a přidal do kroku.
Z výtahu už na ně netrpělivě mával Ruki. "Vy dva jste dneska všude poslední" stěžoval si zatím co nastupovali dovnitř.

Když se konečně dostali na místo, Ruki rychle pospíchal za Hirem, který byl vedoucím štábu a začal ze sebe sypat omluvy. Kluci mezitím zamířili k aparatuře, aby si zkontrolovali jestli není třeba ještě něco doladit a začali zkoušet.
Když Ruki konečně skončil se záplavou omluv, Hiro se jen usmíval. "Díky že jsi mě konečně pustil ke slovu." Ušklíbnul se.
"Mimochodem nemá tohle za tebe vyřizovat váš agent, kdepak jste ho nechali? A potom měl jsem vždycky za to, že když už, obvykle tohle všechno vyřizuje Kai. To jste si vyměnili role nebo co?!" Zeptal se zvědavě a podíval se na Rukiho. Než však stačil Ruki něco říct, Hiro ho radši rychle popadl kolem ramen a vedl ho k ostatním.
"Tyhle omluvy vážně nebyly nutné Ruki." Povídal, zatím co Rukiho odváděl k mikrofonu.
"Měli jsme tady menší potíže se zařízením a dali jsme to dohromady teprve před pěti minutami. Nakonec bych to byl já, kdo by se omlouval, kdyby jste byli přijeli včas."
"Vážně?" zeptal se Ruki s podezřením.
"Vážně" ujistil ho Hiro
"Každopádně teď už je vše v pořádku, takže můžeme začít."
"Výborně!" opáčil Ruki a šel se připravit. Ještě než začali zašel Ruki za ostatními aby se ujistil že jsou připravení.
"Obvykle měl tohle ve zvyku Kai" pomyslel si a podíval se na bubeníka, který nevypadal zrovna nadšeně. "Takže jste připravení pánové?" otázal se a pozorně si je měřil.
"Jasně že jo" ujistil ho Aoi vesele.
"Čekáme jen na tebe, tak nezdržuj." řekl Uruha a všichni se zasmáli. "Dobře, dobře" usmál se Ruki a mávnul rukou. "Jestli to dneska dobře zahrajete, zvu vás na oběd" dodal vesele a dal znamení Hirovi že jsou připravení.

Když začali, chvíli vše probíhalo dobře. Jenomže po nějaké době začal Kai kazit rytmus. Neustále se omlouval a cítil se mizerně i když ho všichni ujišťovali že se nic neděje, "že tohle se přece stane každému, ne?"
Jenže to nebylo všechno a Kai začal být stále zoufalejší. Po chvíli když udělal další chybu, přestal hrát docela. Když si toho kluci konečně všimli, zvědavě se po něm podívali. Kai seděl za bubny s hlavou v dlaních a třásl se po celém těle.
Rozhostilo se nepříjemné ticho, Ruki si nešťastně povzdechl a zakroutil hlavou.
"Budeme potřebovat pár minut pauzu!" oznámil nakonec a šel za Kaiem, který vypadal že se každou chvíli zhroutí. Když došel až k němu, jen mu jemně položil ruku na rameno.
"Kaii, mohl bys jít se mnou na chvilku vedle, prosím?!" řekl tiše, aniž by čekal na odpověď otočil se a odcházel do vedlejší místnosti.
Kai se po chvíli zvedl a nejistým krokem odcházel za ním. Reita, Aoi a Uruha ho ustaraně pozorovali. Když Kai vstoupil do místnosti, Ruki už seděl v křesle a kouřil. Pozoroval Kaie jak stojí u dveří se skloněnou hlavou, jako neposlušný školáček a bylo mu těžko u srdce když ho takhle viděl.
"Kaii posaď se prosím tě, cítím se jako ředitel školy, co tě má potrestat." Řekl netrpělivě a ukázal na křeslo vedle. Když se Kai konečně posadil, nabídl mu cigaretu ale Kai jen zavrtěl hlavou.
Po nějaké době Ruki nakonec promluvil.
"Co se stalo Kai? Co se to s tebou děje?" zeptal se a v hlase se mu odrážela starost o kamaráda, kterou cítil uvnitř.
Kai neodpovídal, po chvilce pohlédl na Rukiho a v očích se mu třpytily slzy. Roztřeseně se nadechl. "Ruki já už nemůžu, už prostě nemůžu dál!" Vzlykl a zoufale si položil hlavu do dlaní.
Rukimu to chvíli trvalo, než to co Kai právě řekl, vstřebal.
"On to chce vážně udělat?! Chce opustit kapelu!" Pomyslel si polekaně Ruki a narovnal se v křesle. Chvíli Kaie pozoroval a přemýšlel co udělá, nebo řekne.
"To není možné?! To nám přece nemůže udělat. Teď, chvíli před finálovým vystoupením." Přemítal Ruki nervózně. To ale nebyl jediný důvod, který Rukiho trápil. Měl Kaie rád, stejně jako každého dalšího člena kapely. "Ne, jen to ne, prosím?!" zaúpěl zoufale Ruki, sám pro sebe. Pak se z hluboka nadechl a chystal se promluvit…

Najednou se rozrazili dveře a dovnitř vpadl Aoi s Reitou a Uruhou v zádech. Když všichni vstoupili dovnitř, zmateně koukali na scénu před sebou. Aoi tázavě pohlédl na Rukiho, který jen nepatrně zakroutil hlavou a v očích měl smutek. Poté se podíval se na Kaie a tiše k němu přistoupil, nakonec se posadil vedle a dal mu ruku kolem ramen. Reita s Uruhou se posadili opodál a napjatě čekali.
Když Kai ucítil Aoiovu ruku na rameně otočil se, padl mu do náruče a plakal jako malý kluk. Všichni mlčeli a jediné co se ozývalo, byl Kaiuv pláč a Aoi který ho povzbudivými slůvky uklidňoval. Po nějaké době když se Kai konečně uklidnil, rozpačitě se pustil Aoie a poděkoval mu. Aoi se jen chápavě usmál, pak vytáhl z kapsy kapesník a podal ho Kaiovi. Ten se vysmrkal a pak chvíli, beze slova, upřeně hleděl do země.
Snažil se srovnat si myšlenky a usilovně přemýšlel, jak klukům všechno vysvětlí. Věděl že si dělají starosti, viděl to na nich celou dobu, jen si to nechtěl přiznat.
Teď jim musí všechno říct. Všechno musí ze sebe dostat, nebo se zblázní. Nevěděl co si o tom budou myslet ale věděl naprosto jistě, že už jim nechtěl dál dělat starosti a nechávat je v nejistotě…