Můj svatební den 2

„Tůfku?“ Zakňourala jsem a čekala až se otočí. Vyslal ke mně tázavý pohled a chytil mě za bok.
„Nemůžu spát.“ Povzdechl si.
„Bolí tě kebulka?“ Sáhl mi na rozpálené čelo, zavrtěla jsem se.
„Tak nad čím dumáš?“
„Jak víš, že nad něčím přemýšlím?“ Palcem mi přejel po tváři a podepřel se.
„Kdybys něco neřešila, tak už jsi tu tuhá a nekňouráš.“
„Když…“Lezlo ze mě.
„Rézi, co řešíš?“
„Byl tu Tomáš.“
„Dál…“
„Mluvil něco o tom, že …….nesnáší mě, jako tvoje matka.“ Zavrtěl hlavou.
„Proč vlastně nespíš ty? Jindy bych tě nevzbudila…“ Napadlo mě.
„Hmmmm.“
„Co? Ty mi to nechceš říct?“ Náznakem jsem ho plácla přes rameno.
„Měli by jsme zařídit dětskej pokoj.“
„Ty chceš mimino?“
„Ty ne?“
„Já, nepřemýšlela jsem o tom.“
„Malou Rézu.“ Vyprskl smíchy.
„Pojď spát.“ Ukončila jsem debatu a přitulila se k němu.

Dny plynuly tak nějak volně. O svatbě jsme se nebavili. Termín jsme neměli, stejně jako představu kdy, kde a jak to spácháme.
Já to viděla jako ve snu. Začátek léta Kryštof zavrhl už na začátku nějaké zmínky o případné svatbě, tak jsem viděla babí léto, kolem šípky, barevné listy, já v bílým s kytkou lučních kvítků v ruce kráčející k Tůfkovi. Chtěla jsem, aby se zeptal, netoužila jsem po tom to sama zařizovat a jenom ho tam dotáhnout.
A pak přišel zase úplně normální den, kdy jsme byli oba zaměstnaní sami sebou a běželo by to dál, kdyby nezazvonil zvonek. O trochu pozornosti se hlásila budoucí tchýně.
Nahodila jsem úsměv a šla jít otevřít. Asi poznala, že přišla nevhod.
„Dobrý den. Terezko, asi vás ruším, přišla jsem za Kryštofkem…i za vámi.“ Pousmála se a já na ní div nevyprskla obsah mé pusy.
„Promiňte, obědvám.“ Vedla jsem jí chodbou nahoru, do kuchyně, kde zůstal i můj oběd.
Ukázala jsem na židli a Kryštofova matka se posadila.
„Víte, omlouvám se, že …nechtěla jsem sem tak vpadnout. Terezko, ten mastný řízek byste neměla jíst, to miminku škodí.“ Zakuckala jsem se. Do dveří vstoupil Tof a zakřenil se na matku.
„Zdar máti, copak?“
„Kryštofku, zrovna říkám Terezce, že smažené škodí miminku. Tohle by neměla vařit.“
Kryštof se na mě šokovaně podíval. Myslel si, že jsem se nejdřív svěřila matince. Chudáček.
„Jo, taky jí to řikám. Vařil jsem to sám. Neuvědomil jsem si, že se v Terce vyvíjí dva nový životy.“ Teď vypadala šokovaně máti.
„A už víte co to bude?“ Křečovitě se pousmála. Kryštof stál za mnou a držel mě za rameno, cítila jsem jeho pohled. Kdo odpoví? Kryštof se na mě smutně usmál a posadil se.
„Maminko, jelikož máš tak plodnýho synka, tak…ještě není jistý jestli to budou dvojčata nebo trojčata. U toho třetího si nejsme jistý, jestli to zvládne.“ Chtělo se mi smát. Málem jsem mu to uvěřila, byl tak opravdovej, tak skleslej.
„To je mi líto. Kryštofku, zavolej to tatínkovi.“
„Mami, nechci ho rozrušovat. Rézi, běž si odpočinout.“ Otočil se na mě a pohladil po vlasech.
Už jsem se zvedala, když jsem zavadila o ruku jeho matky.
„Kdybyste potřebovala pomoc, jsem tu. S vaší školou to nějak zařídíme. Terezko, držte se.“ Povzbudivě se usmála a stiskla mi ruku.
„Vyprovodím se sama, vy odpočívejte.“ Rozloučila se a odešla.
Po prásknutí dveří Kryštof vyprskl smíchy. Zavrtěla jsem a hlavou a výhružně jsem se na něj zadívala.
„Tos přehnal. Chudák. Co jí řekneš za 9 měsíců, když budu mít pořád stejně velký břicho a děti nikde?“ Pohladil mě po jmenované části těla a mrknul.
„To zvládneme.“
„Jak to myslíš? Vždyť jsme se domluvili, že…“ Kryštof mě utnul.
„Já vím, nechci, abys mi vyčítala, že si nedostudovala.“ Usmála jsem se a pohladila ho po tváři.
„Zavolej matce a omluv se jí.“ Zavrtěl hlavou a našpulil rty.


„Rézo, Rézi…!“ Volal a mířil za mnou do kuchyně. Otočila jsem se. Nad hlavou máchal rukou, ve které držel nějaký papír.
„Copak?“ Utřela jsem si ruce a naklonila se přes pult. Políbil mě na čelo a v očích se mu zablýsklo.
„Doufám, že už sháníš šaty…máme na vybranou několik termínů.“ Zavýskl nadšeně. Zavrtěla jsem hlavou, nepočítala jsem totiž s tím, že bude nějak výrazně pospíchat.
„No…víš, co? Pojď se na to posadit.“ Chytl mě za ruku a vedl ke stolu.
„Pár termínů jsem hned zavrhl. Ten v lednu nepřipadá v úvahu, v dubnu ještě není takový teplo, v červnu je zase moc velký, takže….buď koncem srpna nebo 21. září?“ Zvedla jsem se a zezadu ho objala.
„Děkuju.“
„To ještě nevíš všechno. Domluvil jsem se, že svatba bude venku a kytku ti vyberu sám.“ Trhla jsem sebou. Nejlepší kytka je pro něj kaktus a karafiát.
„Zlato, víš, že to bude svatba, ne pohřeb?“ Podíval se na mě a pochopil.
„Neboj, karafiáty nechci…myslel jsem vlčí máky nebo slunečnice?“ Vydechla jsem úlevou.
„Nechám to na tobě.“ Políbili jsme se.