Soulmate Part.4

V místnosti bylo tíživé ticho a vládlo zde podivné napětí, nikdo nemluvil. Všichni čekali až Kai konečně promluví. Nakonec Kai zvedl hlavu a zadíval se na ostatní. Nadechl se jako by chtěl promluvit, bylo vidět že hledá správná slova a neví jak začít. Ruki byl tak nervózní, že nebýt cigarety, začal by si kousat nehty. Podíval se po Aoiovi, ten měl v obličeji neurčitý výraz.
Ruki pochopil že možná bude muset Kaiovi trochu pomoct. Lehce se dotknul jeho ruky.
"Tak už nám Kaii povíš co se děje?!" zeptal se trpělivě.
"Nevím co s tebou v poslední době je ale…" odmlčel se.
"Dělá nám to velké starosti." Nemůžeme se jen tak dívat jak se trápíš." Pokračoval za něj Aoi "Chceme ti pomoct, jen nevíme jak a s čím."
Kai se na Aoie jen beze slova díval. Pak se rozhlédl po místnosti, ostatní ho napjatě pozorovali. Musel polknout jak se mu v krku tvořil knedlík. Cítil se hrozně. Oni všichni patřili mezi ty nejdůležitější osoby v jeho životě a poslední co chtěl, bylo aby si kvůli němu dělali starosti. Musí jim konečně říct co se za jeho chováním skrývá.
"Budou si myslet že jsem blázen, nebo že si z nich dělám legraci." Pomyslel si nešťastně Kai.
"Já…" odkašlal si "Mrzí mě že jsem vám způsobil tolik starostí kluci. Už to došlo moc daleko a vy máte právo vědět co se děje." řekl a podíval se Rukimu do očí.
"Asi si budete myslet že jsem se zbláznil, nebo že si dělám srandu ale důvodem mého chování je…" Povzdechl si a na chvíli se odmlčel.
"Je sen! Sen, který už mě nějakou dobu trápí." Vyhrkl nakonec Kai, svěsil hlavu a čekal na reakci ostatních. Ti na něho nějakou chvíli jen ohromeně zírali s otevřenou pusou. Nakonec jako první promluvil Ruki
"Sen?!" zeptal se nevěřícně. Kai jen nepatrně přikývnul.
"Takže ty nechceš opustit kapelu?!" ujišťoval se Reita
Kai prudce zvedl hlavu. "Cože, opustit kapelu? Ne! To by mě ani ve snu nenapadlo!" vyhrkl. Podíval se po ostatních, ti si všichni viditelně oddechli a začali se usmívat. Aoi se na něho vrhnul a začal mu cuchat vlasy.
"Mysleli jsme si že chceš odejít." Spustil.
"Začal ses chovat tak odtažitě a nepřítomně. Kdykoliv jsme se tě na něco zeptali, nechtěl jsi mluvit. To jsi nikdy dříve nedělal. Vždycky když tě něco trápilo, přišel jsi s tím za námi." Aoi nakonec přestal Kaie mordovat a zase se posadil vedle něho.
"Proč je to tentokrát jinak? Proč jsi s tím za námi nepřišel?" zeptal se Aoi zmateně.
"Víš přece, že se na nás můžeš spolehnout? Vždy tomu tak bylo a vždycky bude! Za ty roky co jsme spolu, se mezi námi vytvořilo pouto, alespoň já jsem si to vždycky myslel." Řekl Aoi a v obličeji měl vážný výraz.
"Jsme skoro jako bratři, vlastně jsme spolu častěji, než s vlastními rodinami. Je přirozené že si musíme pomáhat a navzájem se podporovat " Přisadil si Ruki. Kai ho dojatě pozoroval a všiml si, že i ostatní vážně přikyvují.
"Copak ty už nám nevěříš?" zeptal se ho Aoi a v očích měl smutek.
Kai si nešťastně povzdechl. Tohle nechtěl! Mlčel, protože klukům nechtěl přidělávat další starosti. Místo toho, tím všechno jen zhoršoval! A později už nechtěl nic říct, protože se obával toho jaká bude jejich reakce. Skutečně jim svým způsobem přestával věřit. Přejel si rukama po vlasech.
"Já si vaše kamarádství nezasloužím, kluci." Zašeptal Kai smutně.
"Nesmysl!" Ujistil ho Aoi a usmál se. "Tohle rozhodnutí už je na nás, nemyslíš? Ozval se Uruha.
"To je možná pravda, ale my si tě stejně necháme." Prohlásil Reita se širokým úsměvem a poplácal Kaie po zádech. Na to se Kai začal konečně nesměle usmívat.
"Díky kluci, jsem rád že vás mám." vysoukal ze sebe dojatě.
"Uhm… to jste si vážně, o mě dělali takové starosti?" zeptal se zvědavě.
"To si piš!" Ujišťoval ho Uruha
"Reita si dokonce dělal takové starosti, že klidně souhlasil s tím, že sní všechno co mu uvaříš. Hlavně když ti tím zvedne náladu. Že je to tak Reito?" Otočil se na Reitu s lišáckým úsměvem.
"Blbečku!" zabručel Reita a cítil jak se červená… poškrábal se ve vlasech a přihlouple se zubil. V zápětí se všichni začali smát a všechno nepříjemné napětí zmizelo. Když se konečně uklidnili ozval se Ruki.
"Moment, moment pánové. Nezapomněli jste náhodou na něco?!" Otázal se a zkřížil si ruce na prsou. Ostatní se po něm překvapeně podívali. "A na co?" zeptal se Reita nechápavě.
"Na co?!" Ruki nevěřil svým uším. "No, já osobně bych si například velmi rád, vyslechl ten sen, který našeho Kaie změnil k nepoznání. To je totiž ten důvod, proč jsme tady!" připomněl jim důležitě. Všichni se najednou otočili ke Kaiovi.
"Kaii?! Je to na tobě. Chceš nám to říct?" zeptal se nakonec Aoi
Kai se na ně podíval a tvářil se vyrovnaně. "Komu jinému bych se měl svěřit, než nejlepším přátelům." Řekl."Všechno vám povím a nic nevynechám, slibuji!" Přislíbil jim s mírným úsměvem.
Jenomže mám dojem, že právě teď na to nemáme čas, pánové! Vedle na nás čeká nějaká práce." Podotkl Kai důrazně a mrknul na Rukiho. Ten se jen ušklíbnul a na nakonec se usmál. "Ok, ale nemysli si že se z toho jen tak vyvlíkneš! Dostanu to z tebe třeba násilím!" prohlásil odhodlaně.
Kai se zasmál a otevřel dveře. Aoi, Reita, Uruha prošli ven a Ruki šel jako poslední. Kai ho rukou zastavil.
"Ruki?... Ty sis vážně myslel, že chci opustit kapelu? Zeptal se ho…
Ruki se na něho zadíval. "Ano, nic jiného mě nenapadalo a povím ti, že mě to vážně děsilo! Jsi ten nejlepší bubeník, jakého jsem kdy poznal Kaii. Potřebujeme tě!" Přiznal a zatvářil se vážně. Kai se na něho vděčně usmál.
"Díky Ruki, moc jsi mi pomohl. Nezklamu tě!" prohlásil rozhodně a pevně Rukiho objal. Ruki mu obětí opětoval a poplácal ho po zádech. "Já vím Kaii, vím to!" Ujistil ho.
"Jdeme na to?" zeptal se a při tom zkoumal Kaiuv obličej.
Kai jen rázně přikývnul a odkráčel ke svým bubnům. "Po dlouhé době vypadá zase sebevědomě." Pomyslel si Ruki šťastně a pocítil velkou úlevu.
Když se Kai posadil za bubny zamyslel se. V poslední době se kvůli tomu šílenému snu, změnil k nepoznání aniž by si to uvědomoval. Cítil se jako zvíře v kleci, které nemá kam utéct. Začalo ho to deptat takovým způsobem, že dokonce zapomněl, jakou má v ostatních podporu. Jednou to v něm muselo bouchnout a on byl ze srdce rád, že k tomu došlo v jejich přítomnosti. Teď když se jim částečně svěřil, cítil se mnohem lépe.
Protáhl se a nasadil si rukavice. "Jde se na věc" řekl si pro sebe a kývnul na Rukiho. Ten dal znamení Hirovi že můžou opět začít.
Jakmile začali hrát, bylo okamžitě zřejmé, že je Kai v mnohem lepší náladě. Opřel se do bubnů s obvyklou vervou a až do konce nahrávání neudělal jedinou chybu. Po tom co úspěšně dokončili song, Ruki se dojetím málem rozplakal. Nebyl si jistý jestli je to tím, že to tak dobře zahráli a nebo tím, že Kai je už zase v lepší náladě. Asi to bylo obojí ale větší podíl na tom měl právě Kai který se už zase dokázal smát.
Když se Ruki konečně vydýchal, přešel k ostatním, kteří se mezitím šťastně poplácávali po zádech a navzájem si gratulovali k dobře odvedené práci.
Právě chtěl promluvit, když se k němu Aoi prudce otočil. "Tak, jací jsme?" zeptal se vesele.
Ruki se bez většího úspěchu, snažil zachovat si vážný obličej. "Jsme jedničky!" přiznal nakonec s širokým úsměvem.
"Vypadá to že dneska platím oběd." Posteskl si Ruki nešťastně ale úsměv z jeho tváře nezmizel…