Divoká kočka 37

Vládla mezi nimi zvláštní nejistota. Tolikrát už spolu takhle skončily a přesto jako by to bylo zase poprvé. Dovolí mi to a nebo nedovolí? Snažily se ovládat, aby jejich touhy tuhle chvíli nezkazily. Kde vzít tu odvahu a zajít dál? Mám to udělat já a nebo .... ?
Uvažovaly stejně a hlavně díky tomu bylo jejich mazlení tak nekonečně dlouhé. Užívaly si hlubokých polibků a vzájemně prozkoumávaly zákoutí té druhé. Pomalu a důkladně.
Štěpa se rozhodla jako první udělat trošku vážnější krok. Něžným pohybem převalila Marii na záda a naskytl se jí tak pohled vpravdě božský. Alabastrově bělostná pokožka kontrastovala s oranžovým prostěradlem a dávala tak vynikat všem zajímavým křivkám jejího těla. Všimla si, že bradavky jsou zhrocené a přemýšlela, jestli je to zimou a nebo vzrušením. Usmála se. Vlastně je to jedno. Obkroužila pravé ňadro jazýčkem a schválně se bradavky vůbec nedotkla. Marie si podepřela hlavu a sledovala její počínání. Přenechala jí veškerou vládu nad sebou aspoň do chvíle než si to bude chtít vyměnit.
Zajela oběma rukama pod její záda a donutila ji tak se prohnout. Obě rozkošné broskvičky měla přímo před obličejem. Přejela mezi nimi a zaznamenala, že se Marie ještě trochu prohnula proti ní.
*Netrap mě, prosím.* zadoufala Marie v duchu, ale protože to nevyslovila nahlas, tak ponechala Štěpě prostor pro to, aby si s ní mohla jenom tak hrát. A té se to opravdu náramně zamlouvalo. Malými drobnými polibky se dostala až na Mariin pupík a obkroužila ho táhlým pohybem jazyka. Pak ještě jednou vlevo a jednou vpravo. Kousla do faldíků kolem něho, ale nehodlala toto místo v žádném případě jen tak opustit. Zalechtala Marii jazýčkem pod pupíkem, tam kde končí chloupky a jela líně nahoru až k pupíku. Potom zajela krouživým pohybem až do jeho útrob. Marie zavzdychala a sevřela ruce v pěst.
„Jsi na mě zlá.“ Zabědovala, protože tyhle pomalé pohyby byly skoro jako týrání.
„Kdepak, ještě jsem nezačala být.“ Řekla Štěpána s potměšilým smíchem, který byl spíše příslibem než že by uklidňoval.
Né nadarmo se říká, že kdo si hraje nezlobí. Ale někdo si hraje tak, že zlobí. A to byl tenhle případ.
Vyndala ruce zpod Mariiných zad a přejížděla po zhrocené pravé bradavce. Tu levou vzala do úst a jemně ji laskala jazykem.
Tohle bylo těžké vydýchat. Prohnula se v zádech, zaklonila hlavu a stiskla víčka. Chytila Štěpáně pravou ruku, aby přestala, protože tohle dlouho vydržet nešlo. Myslela, že samou touhou omdlí. Vždyť ji neměla u sebe takovou dobu. Dlouhé dva roky a pak každý její dotek znamenal rozžavený uhlík přiložený na holou kůži. Jako kdyby pokaždé, když přejela nějakou část jejího těla, na něm vypálila cejch. Tohle je moje území a sem nikdo nesmí.
Bavilo ji si s Maríí dělat, co se jí zachtělo. Byla tak nádherně poddajná a Štěpa na okamžik zatoužila po tom zjistit, co přesně s ní její počínání dělá. Váhavě sjela pravou rukou od hrudníku přes pupík až po její klín. Na chvíli se zastavila a zkoumala tvar jejích chloupků. Nechala si tam vyholený jen malý ostrůvek krátkých černých chloupků. Vše kolem bylo úplně hladké. Probírala se tím roztomilým porostem a vyloženě se kochala Mariinými reakcemi.
„Prosím.“ Zaprosila zase, ale nedosáhla vůbec ničeho. Vlastně jen toho samého. Totiž Štěpániny zvrácené radosti.
„Opravdu si přeješ, abych přestala?“ zeptala se zvesela a naoko vážně.
Marie zaúpěla. Nechtěla přeci aby přestala. Chtěla, aby pokračovala a dotáhla to do konce. Vždyť by to nebylo definitivní. Pak by se zase věnovala ona jí. Ale tohle trápení nebralo konce. Spíše naopak, zvyšovala se jeho intenzita.
Štěpána totiž naučeným jemným pohybem zajela mezi Mariina stehna až hluboko do jejího klína. Usmála se. Opravdu zajímavě vlhko.
Copak s tím budeme dělat?
Přejela prostředníčkem po celé délce mušličky a pak zajela rovnou dovnitř. Marie se vzepjala do protipohybu a snad by toužila, aby tam Štěpána měla celou ruku.
„Víc, ještě.“ Zmítala se v nádherných mukách, ale Štěpána se rozhodla jí to neulehčit. Jen tak dál. Kout železo, dokud je žhavé.