Divoká kočka 38

Moc se jí líbilo, jak se třese. Chtěla další a další její doteky a Štěpána rozhodně nebyla skoupá. Stíhala dráždit Mariinu jeskyňku a ještě přejíždět dráždivě jazykem po vnitřní straně stehna. Odezvou jí bylo přerývavé vzdychání a jemné protichůdné pohyby.
*Bože můj ty voníš.* proběhlo Štěpáně hlavou, když nosíkem zarejdila v tom malém osiřelém ostrůvku a nasála její přirozený odér. Dokázala by tu vůni vdechovat věčně.
Hm. Nu což. Na to bude ještě čas. Rychle se rozmyslela a rozhodla se Marii ještě chvíli dráždit. Tentokrát ale velmi velmi zničujícím způsobem.
*Jakpak asi chutnáš, kočičko?*
Vyndala prostředníček z jejího nitra, kde ji až do té doby pomalými pohyby trápila. Opřela se o ruce a sklonila blíže.
Vrhla se na ni nedočkavě, jako kdyby ty dva roky po ničem jiném netoužila. Do jisté míry to skutečně byla pravda.
Špičkou jazyka jela od poševního otvůrku, který nejprve přepečlivě prozkoumala, pěkne po celé délce přirození až nahoru. Uvědomovala si tu chuť. Byla to směsice jahodové a brusinkové marmelády. Trochu kyselá a hodně sladká.
*Tohodle nebudu mít dost asi nikdy.* musela se usmát Štěpána a došlo jí, že přesně po tomhle se jí tak moc stýskalo. Dosti bylo šolichání
Místo špičkou tentokráte vzala tu trasu zespodu nahoru ještě jednou, jen podstatně důkladněji a v celé délce svého jazyka. A že ho měla náramně dlouhý a příjemně drsný. Dojela nahoru a říkala si, že lepší zmrzlinu asi už nikdy neochutná.
Zarejdila v jeskyňce až tak hluboko, kam se jen mohla dostat. Pak ještě jednou plnou délkou jazyka nahoru po délce mušličky přibližně doprostřed, kde si se zájmem začala hrát s malou drobnou pecičkou. V té chvíli už se Marie téměř nekontrolovala a jen vzdychala a škubala sebou při každém dalším doteku. Toužila se udělat celou svou bytostí. Už jí nezáleželo na tom, že je neobyčejně sobecká. Soustředila se jen na příjemný lechtavý pocit, který se jí začínal rozlévat po celém těle a při každém nádechu postupoval pořád výš až by si myslela, že snad vylétne do oblak.
Ve chvíli, kdy Štěpána opustila onu pecičku, která působila Marii zároveň potěšení i peklo a šmejdivým pohybem přejela jen nahoře, se to stalo. Ten příjemný lechtavý pocit přešel do fáze absolutního výbuchu. Marii v celém těle zazářil ohňostroj nezvladatelných emocí, kolotoč pocitů a vjemů, miliarda myšlenek za minutu a ani jedna zpracovaná a ona se jen vznášela nad svým tělem, které leželo na postěli prohnuté jako luk. Zadržela dech a jen si užívala toho návalu nekonečné euforie a slasti. Pak se vrátila zpátky do těla jen aby se nadechla a znovu se to opakovalo. Znovu a znovu.
Štěpána vzala peřinu a přikryla ji. Věděla, že při jejím orgasmu ji nesmí rušit. Bylo fascinující ji pozorovat. Zatínala pěsti a nehty se zarývala hluboko do masa. Viděla ji při tom už tolikrát a přesto to pro ni vždy byl uchvacující zážitek.
Když Mariino tělo padlo bezvládně na postel, tak se k ní Štěpána přitulila. Jen aby ji zahřála. Po orgasmu jí pokaždé byla hrozná zima. To asi jak tělo přestalo zvládat tolik věcí najednou. Termoregulace nejspíš byla až na posledním místě.
„Děkuju.“ Zašeptala jí do ouška, když k ní Štěpána lehla, tak aby se vešla pod peřinu.
„Za málo, maličká.“ Zašeptala Štěpa. Najednou byla úplně vzhůru. „Až budeš chtít, ráda bych tě vycumlala ještě jednou. Hmm. Dávám ti tak deset minutek. Na víc to nevidim. Pak budu totiž chtít já.“ Mrkla na ni poťouchle a Marie se zatvářila překvapeně.
„Nenasytná, což? Ale teď je pokud vím řada na mně!“ řekla značně důrazně, aby nemohlo dojít k omylu.
„Pak mám prosbu.“ Udělala Štěpána psí oči. To uměla vždycky naprosto dokonale a Marie jí nikdy nedokázala odmítnout.
„Jakou?“