z noční procházky

Dneska se kočička zasnila. Šla tichým městem pozdě v noci společně se svým psem. Na nebi pluly takové zvláštní mraky, měsíc jen těžko prosvítal skrz ně, byl tam jako světlo zastíněné papírem. Vítr kočičce cuchal vlasy a hrál si s nimi, jako jeden kocour, co jí občas svou tlapkou právě ty kadeře pohladí. Bylo krásně teplo a kočičku napadala jen jedna myšlenka. "Proč kocourku nemůžeš vidět a cítit tu krásu dnešní noci? Kéž bys slyšel tu hudbu, co zní v mém srdci, když jdu sama městem tak pozdě." Už jsou to roky, co naposledy zažila tak krásnou noc v něčí společnosti. Teď by si přála prožít ji s Tebou. Jen tak tiše stát, nechat vítr proplouvat kolem sebe, cítit, jak voní rozkvetlé stromy a vědět, že je ještě někdo, kdo cítí to samé co ona...