Velká shoda náhod

1. Vítej doma

Pomalu jsme se blížily domů a já se těšila na teplou vanu a nebo osvěžující sprchu. Po té děsné noci v dodávce jsem si přišla zpocená jako blázen a sama sebe se štítila. „Moniko“ začal mě vedle sebe hledat Miloš a rukou šmátral okolo sebe. „Co je?“ odvětila jsem otráveně a hledala dál v tašce deodorant. Proto otevřel oči a snažil se mě zaostřit. „Kde tě mám poklade. Je mi smutno“ usmíval se tahal mě zpět do sedačky vedle něho. „Vydrž jen si něco najdu ano“ umírnila jsem ho. Když jsem se chtěla otočit zpět, Honza prudce zabrzdil takže jsme proletěla až k němu dopředu. „Co děláš pitomče“ otitulovala jsem ho nelichotivě. „Máš se připoutat sedět na zadku. Copak můžu tušit, že tenhle blbec zabrzdí tak prudce“ ukáže na auto před námi. Jsem tak naštvaná, že vystoupím z auta a jsem rozhodnuta mu osobně vynadat. Jakmile dojdu k autu a podívám se na řidiče přejde mě chuť nadávat. Je naprosto krásný a k tomu jeho hnědé oči, které na mě pozorně upře mě naprosto odrovnají. „Děje se něco?“ zkusí navázat kontakt. „Jo chtěla jsem vás jen upozornit, aby jste nebrzdil tak prudce, protože můj kamarád pak taky musí a já mám teď bouli jako prase“ rozhořčím se. On se usměje a zeptá se kde? Proto ukážu na čelo. Okamžitě si mě k sobě přitáhne a pofouká mi ránu jako malému dítěti. „Lepší?“ zeptá se okamžitě. Ještě v mdlobách kývnu hlavou a s úsměvem na rtech odejdu k autu. Ještě než zalezu tak se vykloní z okna a dodá. „Na takový poklad by si měl dávat větší pozor. Já třeba bych tě opatroval jako nejkrásnější květinu a ne jako pichlavý kaktus.“ Jelo lichotka mě potěšila a zároveň rozesmála, takže se do dodávky vrátím s úsměvem na rtech. „Co jsi tam prosím tě dělala“ zeptá se Miloš a snaží se mě obejmout okolo pasu. Jen mávnu rukou a svoje malé tajemství si nechám pro sebe. Ani moje kamarádka Nela, která na mě upírá pohled se prozatím nic nedozví. Bude si muset počkat na doma.
Po dlouhém čekání v koloně na D1 jsme se konečně dokodrcali až k našemu domu. „Chceš vyndat tašky?“ zeptal se Honza velkoryse. „Kdepak já to zvládnu“ odmítnu a vylezu z auta. Zamnou leze Miloš a hrabe se taky po svojí tašce. „Kam jdeš?“ divím se, protože jeho byt je až tak o dalších deset sídlišť dál. „No hele co kdybych ti umyl záda“ nabídne se a mrkne na mě. „To ne, já si chci odpočinout takže na tamto nemůže být ani pomyšlení promiň“ odmítnu ho. Miloš proto položí tašku zpět a protože ho volá Honza, zavře dveře a rozloučíme se jen velice rychle. Vlastně můžu Honzovi poděkovat, tu pusu jsem stejně brala jako z povinnosti se rozloučit. Konečně zmizí z dohledu, takže přestanu mávat a nasadím si krosnu na záda. Přijde mi to jako bych vezla více věcí než, když jsme do Itálie vyráželi.
Doma je ticho, aby taky ne když naši odjeli teprve včera a takže mě čeká celý týden hezky pro sebe. Možná se staví brácha Štěpán na návštěvu, ale pochybuji když je nedaleko festival tak raději s tou jejich amatérskou skupinou vyrazí tam. Než se půjdu vykoupat zaskočím ještě do vedlejšího domu pros svého čtyřnohého miláčka Bena. Jakmile mě vidí, nevydrží být chvilku v klidu a stále skáče okolo mě jako blázen. Musím se proto sklonit a drbat ho za ušima a současně si povídat s paní Dvořákovou jak bylo v Itálii. Pochválí mi jak jsem se krásně opálila a taky si stihne postěžovat jak jí minulý týden okradl nějaký otrhanec v obchodě. Proto jí slíbím, že teď jsem zpět a budu jí pro ty nákupu chodit radši sama. Je to hodná sousedka a když jsem byla se Štěpánem malá tak se o nás v jednom kuse starala a byla něco jako moje babička, kterou jsem viděla za celý život jen jednou. Proto jí mám tak ráda a klidně jí pomůžu když potřebuje. Teď se ale rozloučím docela rychle a slíbím, že zítra zajdu na kafe a popovídáme si dosyta. Ben je taky rád, že už mizíme domů a jakmile dorazíme vezme do pusy vodítko a naznačuje co by rád dělal. „Kdepak chlapče panička je unavená, takže se jdu vykoupat a pak spinkat“ odmítnu ho. Okamžitě se zamračí a odejde se staženým ocasem do svého pelíšku. Začne prostě trucovat mrzout jeden. Ale jak jsem řekla, ani jeho oči mě neodradí od vany, kterou si napustím až po okraj a vliji do ní alespoň půlku pěny do koupele. Mezitím roztřídím věci na praní a jdu si pro sklenici vody. Ještě si ani nevlezu do vody a rozehraje se mi telefon a proto ho hledám v malém cestovním batohu jako blázen. Když ho konečně objevím, vidím že je to Nela. „No čau, před chvilkou jsme se rozloučily a už ti scházím?“ začnu vtipkovat. Nela se začne smát a taky se hned vyptávat na toho kluka v autě. „Byl to kus holka. Jako proto jsem se vrátila s úsměvem na tváři. Dokonce mi pofoukal tu bouli. Sladký fakt“ zasnila jsem se. Nela souhlasila a prý je škoda, že jsme se nemohly setkat za jiných okolností. Bohužel s ní nesouhlasím, protože svět je malý a možná se ještě setkáme pokud tomu bude chtít osud.
Relaxovala jsem tak hodinu ve vaně a uvolněně vzpomínala na toho kluka. Jeho pohled se m nějak vryl do paměti a kdykoliv jsem zavřela oči tak jsem ho viděla. Když jsem se vysprchovala připravila jsem si jedno z jídel, které mi tu mamka navařila, přestože jsem jí o nic takového nepožádala a zalehla do obývacího pokoje. Ovšem ani jsem do jídla nedloubla a už se rozdrnčel zvonek u dveří. Upozornila jsem proto psa, aby se jídla ani nedotknul a šla jen v saténové košilce do chodby. Přes kukátko jsem viděla, že je to paní Dvořáková a proto jsem s úsměvem otevřela. „Promiň Moničko, že tě ruším ale něco se mi stalo s televizí a nemůžu ji naladit, ať se snažím jak chci. Proto jsem si pod košilku vzala šortky a zamkla psa do chodby, aby mi opravdu tu večeři nesnědl.
Ani mě se nedaří televizi naladit a proto se rozhodnu vylézt do podkroví a zkusit zahýbat anténou. Tohle přece dělá táta, když nás to zlobí. Jakmile vylezu na střechu zjistím, že to ani nebude potřeba a příčinou špatného signálu je hnízdo přímo na anténě. Proto požádám paní Dvořákovou o lopatku, abych ho mohla bezpečně odstranit. Jakmile dám hnízdo stranou okamžitě se objeví na obrazovce místo šumění nějaký z ministru, protože dávají televizní noviny. Začneme proto vtipkovat, že to jsme tam měli raději to hnízdo nechat, než tohle tak radši zrnění.
Po večeři si zapálím svíčky a ustelu si přímo v obývacím pokoji. Je tam teď v létě nejlepší vzduch, díky otevřenému balkonu. Samozřejmě si vezmu pejska k sobě, aby hlídal. Okamžitě zalehne k balkónu a usne jako špalek. Aby taky ne, dala jsem mu skoro celý řízek já dobrá duše. Pustím si některé z nových dvd, které najdu v našem stojanu. Bohužel jediné co vidím jsou úvodní titulky a pak asi dalších pět minut filmu.Únava mě dokonale dostane.
Probudím se přesně v půlnoci a rozhodnu se jít na záchod. Venku je stejné teplo takže dveře balkonu nezavřu. Když se však vracím z WC zaslechnu v kuchyni nějaký cinkot nádobí a dokonce uvidím světlo od lednice. Nejprve mě napadne, že pes se šel občerstvit jako to má ve zvyku, ale když se lednice zavře a ozve se vrzání šuplíku s příbory ztuhnu jako socha. Pomalinku zajdu do svého pokoje pro pepřoví sprej a v chodbě ze stojanu vezmu deštník. Kde je sakra ten pes, proč ho tady mám když se musím o všechno starat já. Jakmile se ozve zvuk mikrovlny neváhám a vletím do kuchyně. Nekouknu se ani kdo se právě sápe pro koření a praštím zloděje přímo do hlavy jen to zaduní. On dopadne na zem a leží jako mrtvola. Asi až ta rána přiláká Bena do kuchyně a společně koukáme co se bude dít. Rozsvítím proto světlo a krve by se ve mně nedořezal, když na podlaze leží ten kluk z auta, který mi pofoukal bouli. Během chvilky se kluk probere a to už mu podávám mokrý hadr, aby si ho přiložil na bolavé místo. „Co tady dělám“ zeptá se zmateně a prohlíží si mě od hlavy až k patě. „My se dneska viděli co. Na dálnici?“ Jen tiše přikývnu a podám mu sklenici vody. „Nechápu jak jsi mě našel“ divím se jako blázen. ON se usměje a dodá. „Já tě nehledal.“ Tak potom tedy nechápu co tady dělá. „Já jsem přijel za babičkou a asi jsem se seknul do dům. Znáš nějakou paní Dvořákovou?“ zeptá se s úsměvem. V tu chvíli mi to dojde to je přece Max, ten který sem jako malý jezdil na prázdniny. „Ahoj Maxi, ty jsi mi ale vyrostl do chlapa“ zavtipkuji. On se podiví a nechápe. „My se známe?“ zeptá se zmateně. Jen přikývnu a poprosím ho, aby chvilku počkal a skočím do pokoje pro fotku. Je to foceno, když jsme se viděli naposledy pak sem přestal jezdit. Jakmile mu ji podám dojde mu oč jde. „Tedy Moniko, tebe bych nepoznal. I když jsem si říkal, že tyhle kočičí oči znám tak jsem se nenadál, že to budeš ty“ usměje se a podá mi ruku. „Vylekal jsem tě moc“ zeptá se omluvně. „NO docela jo. Bála jsem se,že to může být někdo horší, ale když jsi to ty tak ti odpouštím.“ Přijme to z úsměvem jako omluvu za malou bouli na hlavě. Vlastně přijdeme na to, že jsem si kvit. Proto ho vyprovodím před dům a navedu ho ke správnému. Ještě jednou poděkuje a slíbí, že se někdy staví. Nadšeně souhlasím a věřím,že se budeme vídat častěji a moc se na to těším.