Velká shoda náhod

2. Dětské lásky

Probudila jsem se něco po polední a ještě tak patnáct minut jsem se válela v posteli. Pak mě Ben vytáhl z postele kňučením a proto jsem musela jít mého mazlíčka nakrmit. Jakmile jsme mu nandala maso z konzervy ozvalo se zvonění u dveří. Proto jsem si v rychlosti upravila vlasy v zrcadle a doufala, že by to mohl být Max. Byla to však jeho babička, která v ruce držela tác s koláčky. „Dobré ráno sluníčko“ usmála se a hrnula do domu. Otevřela jsem jí dokořán, aby i se svou holí v pořádku prošla. „Co to je?“ ukázala jsem na tác. „Tohle je omluva za včerejšek“ dodala a proto jsme společně vešly do kuchyně. Postavila jsem na čaj a poté ho naservírovala na stůl. „Omluva. To nebylo nic to sundání hnízda. Jsme sousedé musíme si pomáhat“ usmála jsme se, ale současně neodolala a do koláčků malé velikosti se pustila. „Kdepak, chci se omluvit za Maxe. Vyprávěl mi jak tě vylekal, nechápu jak to že si spletl dům popleta.“ Konečně mi docvakne o čem mluví a začnu se smát. „Jo to bylo dost divoké tahle noc. Myslela jsem že je tu zloděj a proto jsem ho praštila deštníkem a pak jsem ho ošetřovala a přišla na to, že je to Max.“ Paní Dvořáková mi sama od sebe začne vyprávět co tady dělá a jak dlouho tu bude. Podle jejích informací mám ještě šanci ho zastihnout.
Odpoledne se u mě zastaví Miloš a prosí mě, abych s ním vyrazila na koupaliště. Je tak neoblomný, že souhlasím. Alespoň povím Nele co se tu stalo v noci. Jediný kdo nemá radost je Ben, který se těšil že půjde s námi, ale Miloš protestoval kvůli novým potahům a tak jsem ho musela s tím jeho psím pohledem nechat doma.
Jakmile jsme dorazily na koupaliště rozhlížela jsem se kde je zbytek party. „Co hledáš“ zasmál se Miloš a vzal mi moje věci. „No přece partu“ odvětím a bloudím dál očima po pláži. „Nejsou tady, chtěl jsem si taky užít odpoledne jen s tebou“ odvětí Miloš. Proto přikývnu a zařadím se po jeho boku. Najdeme si super místo přímo u vody, takže se vysvléknu a hupnu do vody. Je to tak osvěžující v těchto parnech. Je to tady jako v Itálii, i když to moře mi přece jen dost chybí. Miloš se ihned připojí, takže dovádíme ve vodě až se bojím, že mě hodlá utopit. Po hodince se uložíme na deku a chytáme bronz. Sice jsme oba jako čokolády, ale co se dá jiného dělat. Na intimní věci je tu moc lidí a povídat si můžeme i v leže. Když konečně začnu usínat, přistane na mém břiše míč až úlekem vyskočím do sedu. „Který blbec“ vykřiknu a rozhlédnu se po okolí. Málem mě položí pohled na vysmátého Marka. „Co tady ležíš jako leklá ryba. Pojď hrát volejbal“ pozve mě. Upozorním na osobu vedle mě a on se jen usměje a dodá ať jde taky. „Jdeme?“ zeptám se zvědavě. „Promiň, ale musím už domů“ odvětí naštvaně Miloš. „Tak já pojedu s tebou vydrž“ vyskočím na nohy a jdu se omluvit Maxovi. „Promiň musíme domů, mám tam psa a potřebuje jít ven. Snad příště“ omluvím se lživě. „Jasně nech to být. Já se pro tebe stavím a vyrazíme si zahrát jo“ nabídne mi. „Ok“ souhlasím nadšeně a vracím se k Milošovi, který na mě už nervózně volá. „Kdo to je?“ zeptá se v autě podrážděně. „To je moje dětská láska“ odvětím naštvaně a tím ho umlčím až k našemu domu. Zde mě vysadí a snaží se domluvit si něco na večer. Vymluvím se na bolest hlavy a radši půjdu na procházku než být někde s ním a poslouchat ho.
Ben je mým rozhodnutím taky nadšen, když mu v pět večer připnu vodítko a nasadím náhubek. Je totiž trochu divočejší a proto mu ho pro jistotu dávám. I když vím, že by kuřeti neublížil. Taky dává svou radost dosti najevo, takže sotva zamknu už letím ze schodů. „Hele vede tě ten pes a nebo ty jeho?“ zeptá se Max, který odemyká branku od své babičky. „No asi on jak to tak vypadá“ odvětím a ještě jednou se mu omluvím za to odpoledne. „To je ok, ale jestli chceš tak by jsme mohly pokecat teď“ navrhne mi rychle. „No klidně, jestli tě přijme Ben“ nechám rozhodnutí na něm. Max se k Benovi skloní a podrbe ho za ušima, všimnu si že si pamatuje, že to má rád. Ben na něj nadšeně skočí, což bereme jako ano a vydáme se společně za vesnici na louku, kde ho můžu volně pustit, aniž by něco provedl mizera.
Projdeme se docela slušně a celou cestu si povídáme. Je to divné, ale i přes ty roky co jsme se neviděli si máme toho tolik co říct. Nejvíce mě zajímá samozřejmě co celé ty roky dělal a to je právě to co mi nechce říct a spíše se vyptává na můj život. Já s pusou vždy dokořán mu vše samozřejmě prozradím. Povím mu o svém prvním zážitku na střední, po kterém jsem školu opustila a přešla a obor kadeřnice do místní školy. Ihned se nabídne, že se nechá odstříhat. Pak taky kdo byl ten kluk dnes na koupališti ten kluk. Což je můj Miloš, se kterém tři měsíce už chodím a zatím jsem spokojená. Je sice občas trochu žárlivý a nespolečenský, ale jinak je hodný a má mě rád. Ihned se zajímám, jestli nemá někoho on a proto mi řekne, že teď asi ne. Tomu moc nerozumím, ale nechci to rozebírat a proto najedeme na téma dětství a vzpomínáme na naše hry, které jsme hrávali dlouho do noci ještě se Štěpánem a Verčou. Dost se diví, když mu vyklopím, že ti dva to spolu ještě táhnou a budou se za dva měsíce brát. Chytne se toho a začne se mi posmívat, jak jsem ho chtěla za manžela já a jak jsem ho uháněla z prstýnkem z kopretiny. Dost se stydím, to opravdu bylo děsné co jsem tenkrát dělala. Vzpomínám si, že jsem dokonce brečela a moc mě to mrzlo, že odešel a nechtěl mě za ženu. Dnes je to však jinak a proto se tomu s chutí zasmějeme.
Rozloučíme se až u domu a pořád se něčemu smějeme. Měli jsme opravdu super dětství. „Kdy přijede Štěpán?“ zeptá se pro informaci. „Asi pozítří, dnes mi měl volat takže asi dostanu vynadáno, kde jsem lítala“ usměji se. „Tak to sveď na mě a bude. Jinak bych ho chtěl taky vidět a proto děláme s babičkou v pátek grilované maso a jak říkáš to by měl přijet Štěpán tak přijďte!“ poručí mi přímo. Souhlasím však mile ráda. Ještě než se rozloučíme nedá mi to a rýpnu si. „Ne, abys mi zase lezl do baráku.“ Samozřejmě to vezme ze srandy a začne se smát.
Na záznamníku je od Štěpána jen jeden vzkaz a to abych zavolala až se dostavím domů. Takže naliji psovi vodu a vytočím jeho číslo. Nejprve mi to taky dlouho nebere, ale pak se konečně ozve to jeho odkašlání. „Prosím Štěpán Mašek“ představí se. „Ahoj brácha, volám ti jak jsi chtěl“ pozdravím ho a posadím se na botník, protože vím že to bude dlouhý rozhovor. „Kde jsi byla. Volal jsem k vám asi pětkrát a pak jsem ti nechal vzkaz“ začne lamentovat. „Klídek, šla jsem na procházku se psem. Kdy přijedeš mi spíše řekni?“ odbudu ho. Mluvíme spolu velice krátce, protože Štěpán musí prý něco ještě zařídit a proto mi oznámí, že zítra ráno s Veronikou dorazí, tak abych přichystala maso a uvařila něco. To je fakt prima co jako mám vařit takhle narychlo. Vyndám proto maso a prohledám co naše skromná domácnost skrývá za poklady. Nakonec najdu jen balíček hranolek a proto to vymyslím následovně. Budou řízky a hranolky, jaképak starosti.