Můj svatební den 4

„No jakej jsem?“ Začne mě lochtat.
„Úžasnej, ale teď bys mě mohl poškrabkat na zádíčkách.“ Nastavím mu je a čekám. Rukou mi vjede pod tričko a začne do mě lehce zarývat nehty.
„Už mě bolí ruka. Nepůjdeme spát?“ Zívne a stáhne mě na sebe.
„Hm, když mně se nechce chodit.“
„To chceš spát na tom tvrdym gauči a nechat mě dole samotnýho?“ Zívnu.
„To nee, ale já už nikam nedojdu.“
„Tak se mě chyť kolem krku, vezmu tě na záda.“ Poslechnu ho a nechám se uložit do postele.
„Brou brouku.“ Políbí mě na čelo a otočíme se zády. Opřeme se o sebe a vzápětí oba spokojeně oddychujeme.

Sluneční paprsky se snaží dostat přes látku stanu a vevnitř už začíná být dost nedýchatelno. Asi brzo umřu na nedostatek kyslíku. Otočím se, abych se přitulila ke Kryštofkovi, ale místo něj tu je jen prázdné místo.
„Tůfku?“ Nikdo se neozývá. Posadím se a prohrábnu si vlasy. Pak mě napadne, že si šel zaběhat a pak nakoupit něco k jídlu. Rozepnu zip od stanu a vykouknu ven. V trávě se ještě třpytí kapky rosy, sluníčko trošku hřeje, ale po Tofkovi nikde ani stopy. Když se snažím vylézt, otřu si záda o stříšku stanu, která je orosená, tudíž mám vlhký pyžámko. No bezva. Nazuju si kecky, najdu toaleťák a jdu na záchod.
Po vykonané ranní hygieně sedím u stolu a piju čaj.// Pro pochopení, spíme sice ve stanu, ale vedle nás je karavan, který patří dědovi, takže tam vaříme čaj schováváme se před deštěm. Milujeme spaní ve stanu.//
Dívám se okolo, když dole pod umývárkou vidím dvě postavy. Po schodech kráčí Tof v živé diskuzi s Jiřím. Tak toho jsem tu zrovna potkat nechtěla. Když se blíží, Jiří zaostří a mávne na mě. Kryštofek se ke mně hrne a usmívá se, Jiří jde vedle.
„Rézi, už ses vyspala?“ Dáme si pusu a on vybídne Jirku, aby si sedl. Usměju se a naleju mu čaj.
„Tak Jirko, to je Terča, moje snoubenka.“ Jirka se rozkašle.
„Potkali jsme se s Jirkou u řeky, taky chodí běhat.“ Křečovitě se usměju a pohladím Tofka po ruce. Jirka na nás nevěřícně hledí s pusou dokořán.
„Ahoj.“ Pozdravím ho.
„Čau Terez, si přijela na dovču?“ Teď zase kouká Kryštof.
„Tak nějak, co ty tady? Ještě pořád jezdíš na celej měsíc?“ Kývne.
„Vy dva se znáte?“ Zeptá se Tofek a stiskne mi ruku.
„My…“ Začnu.
„Jsme spolu chodili.“ Vyprskneme smíchy v dokonalém souladu. Kryštof se zmateně usměje.
„Mno nic, nechám vás nasnídat. Když budete mít chuť můžeme skočit na pivko. Určo půjdu okolo, však víš.“ Mrkne na mě a zvedne se ze židle.
„Čau.“ Rozloučíme se a on odchází.

Po snídani zaleze Tofek do stanu. Po chvíli mi to nedá a lezu za ním.
„Tůfku? Sluníčko! Já myslela, že se půjdeme koupat…“ Lehnu si vedle něj a pohladím ho po vláskách. Podívá se mi vyčítavě do očí.
„Proč si mi neřekla, že jste spolu byli?“
„Netušila jsem, že tady bude nebo, že je pro tebe tak důležitý s kym jsem byla nebo ne.“ Trhne rameny a přitiskne mě k sobě.
„Kryštofku, copak je?“
„Nechápu, že jseš se mnou, když jsi někdy byla s ním.“
„Teď nechápu já tebe.“
„No, on je lepší než já.“ Zamračím se. V tu chvíli mi přijde líto, že mi to nedošlo, že mi to musel říct sám. Kdybych mu řekla, že je Jirka lepší než on v tom, že se nebál mi dát facku, asi by ho přizabil.
„Protože tě miluju, proto jsem s tebou.“ Podívá se na mě a pousměje se.
„Jak moc?“ Zeptá se a dusí v sobě smích.
„Tak moc, že když jsem na tě poprvý potkala a ty ses jak ňouma usmíval a nic si neudělal, jsem prvně v životě zakročila já.“
„Rézi? Tys mi tohle nikdy nechtěla říct, že ne?“ Zavrtím hlavou.
„Děkuju, žes mi to řekla.“ Řekne a začne mě líbat. Když mi vyhrnuje tričko, dojde mi, že karavan je otevřený a na stole leží telefon.
„Vydrž Tůfku.“ Vylezu, abych zamkla přívěs a vzala telefon. Při lezení zpátky do stanu, mě Tůfek stáhne k sobě a zapne zip.
„Myslela jsem, že půjdeme na pláž.“ Řeknu ve chvíli, kdy moje triko leží naruby v rohu stanu.
„Jo, jo. Já tě převlíkám, néé.“ A pokračuje ve svlékání.