Velká shoda náhod

3. Malý vetřelec

Dala jsem vařit polévku, kterou jsem našla zamraženou v mrazáku a do ní přidělala jen pár kuliček a nějakou tu zavářku. Těšila jsem se na ně, protože jsem je neviděla tak dva měsíce. Zrovna, když jsem prodělala těsto na nudle, rozzvonil se zvonek. Copak nemají klíče nebo co? Utřela jsem se proto do zástěry a rozběhla se k oknu. Jejich auto tam však nestálo a proto jsem běžela do chodby, abych se podívala kdo to je tentokrát. Venku však nikdo nestál, asi si děti hráli se zvonkem. Ovšem Ben stále něco čuchal pode dveřmi a proto jsem dala na něho a otevřela. Málem mě položil pohled na košík s malým miminkem. „Co tady děláš maličký“ naklonila jsem se k němu. Musel ho sem někdo položit, ale kdo a kde je teď? Rozběhla jsem se proto na ulici a koukala na všechny strany, ale po nikom ani památky. Co já budu dělat s dítětem. Nenechala jsem ho samozřejmě venku a i s košíkem ho odnesla do kuchyně. Tak krásně se usmívalo a vztahovalo ke mně ručičky. „Musíš vydržet, musím se umýt“ usmála jsem se a rychle si opláchla ruce, abych ho mohla pochovat. Když jsem ho zvedla z košíku byl pod ním dopis v růžové obálce. Opatrně jsem ho položila zpět a viděla jak se na něj dobývá Ben. „Nech toho“ odstrčila jsem ho. Nedal si však říct a tomu malému se to líbilo a smál se tomu. Otevřela jsem obálku a začala číst.

DOBRÝ DEN,

TO MIMINKO SE JMENUJE KLÁRKA A JSOU JÍ TŘI MĚSÍCE. PŘED NEDÁVNEM JSEM JÍ PŘESTALA KOJIT A TEĎ NEMÁM PENÍZE, ABYCH JÍ UŽIVILA. PROSÍM POSTAREJTE SE O NÍ. DĚKUJI

To si snad dělá srandu, napíše si dopis a myslí si jsem z obliga. Je mi jí tak líto a proto vezmu malou Klárku a svléknu s mokrých oblečků. Je celá zarudlá, asi jí zanedbávala jak se jen dalo, nejradši bych jí nabouchala. Rychle vyhrabu v lékárničce dětský zásyp a nějakou mastičku na opruzeninky. Tyhle věci tady máme, protože jsem hlídali nedávno miminko mojí tety Tamary. Potom ji položím do košíku a jdu se podívat na půdu, kde nám mamka střádá výbavičku, až budeme mít miminko já a Štěpán. Najdu dokonce i dětskou vaničku a proto jí napustím teplou vodou a miminko omyji. Nejhorší budou plíny, ty doma nemáme a sama dítě nemůžu nechat doma a proto ho zabalím do hadrové a rozhodnu se počkat, až přijede brácha s Veronikou.
Jako na potvoru ti dva přijedou až odpoledne, takže nejen že jídlo je studené, ale miminko je hladové. Když jim ukážu malou a dopis, který u ní byl rozčilují se jako já. „To mohla udělat jedině nějaká svině, tohle by rozumný člověk neudělal. Takhle se zbavit miminka“ nadává Štěpán a chová tu malou jako křehký balíček. „Máš pravdu, ale musím ji nějak pomoci, protože je hladová a sunar v kredenci nemáme bohužel.“ Štěpán souhlasí a proto předá malou Veronice, která se s ní s láskou začne mazlit a my dva vyrazíme na nákupy. Před vraty potkáme Maxe a já si uvědomím, že jsem to Štěpánovi v tom shonu zapomněla říct. „Ahoj kamaráde“ pozdraví ho nadšeně a podá si sním ruku. „Kam pádíte bando“ zeptá se Max. „Já ti to řeknu a ty neuvěříš stejně. Jestli chceš pojeď s námi a já ti pak něco ukážu“ začnu si hrát na tajemnou. Štěpán taky souhlasí a proto se Max přidá, prý měl na nákup namířeno také.
Z miminka jsou všichni naprosto paf, hlavně paní Dvořáková, která se přijde podívat potom co to Max doma vykecá. „Měli by jste zavolat policii“ upozorní nás. „Ale to nám ji seberou a já ji nechci nikomu dát a hlavně ne do dětského domova nebo tak“ odmítnu poslechnout. „Paní Dvořáková má pravdu, pak by to mohly brát jako únos“ souhlasí Štěpán. Po chvilce přemlouvání na to kývnu a proto společně s Veronikou vyrazí na policii. Jen co odjedou začne mi ta maličká chybět a chci aby jí přivezli zase zpět. „Jsem na tebe moc pyšná holčičko moje. Takhle se zachovat a vzít si to malé pod svoje křídla nedokázala ani jeho matka a ty ano“ pochválí mě paní Dvořáková, když s Maxem zůstanou semnou. „Byl to šok, když jsem otevřela dveře, ale hned jak se usmála tak jsem roztála a tu malou musela obléknout a ošetřit. To by udělal každý“ přiznám.
Štěpán a Veronika se vrátí za dvě hodiny a mám velikou radost, když nesou i malý košík. Okamžitě vyběhnu z domu a běžím jim naproti. „Máme si jí nechat u sebe pokud nám to zatím nebude vadit a oni jí se budou snažit jí vypátrat“ oznámí mi Štěpán. Mám takovou radost, že jim připravím oběd a pozvu na něj i paní Dvořákovou a Maxe a tu malou si odnesu do obýváku, abych jí nakrmila sunarem. Má hlad jako vlk a proto flašku vypije jako nic. Když si říhne, uvědomím si jak jí mohl někdo takhle odložit. Pak jí uložím do postele a nechám ji spinkat. Je tak hodná, že ani nepláče a usne jako špalek. Když jí pozoruji vyruší mě Max a obejme okolo ramen. „Budeš jednou dobrá máma hele“ usměje se. „To není tím, je mi jí prostě líto a nechápu jak to že rodiče se dokážou zbavit něčeho tak krásného“ začnu nadávat. Max se usměje a snaží se mě k tomu taky donutit. „Víš co ber to takhle, třeba je lepší že je u tebe než aby byla někde v nějakém pajzlu s feťáky.“ Má pravdu a proto tu malou přikryji a odjedu s ním do kuchyně.
Navečer mě svojí návštěvou poctí Nela s Milošem a lákají mě na koupaliště. „Nemůžu mám nějaké povinnosti. Pojďte se podívat“ nalákám je do obývacího pokoje kde si sní hraje Štěpán s Veronikou. „Co to je?“ podiví se Nela a tu malou vezme do náruče. „To je miminko,kdybys si nevšimla“ upozorním ji s úsměvem. „A čí?“ diví se dál jako praštěná. „Moje“ odvětím a podívám se jak reaguje Miloš. Ten se jen podrbe na hlavě a asi mu to dost dobře nejde na rozum. „Kdepak našla jsem ho před domem. Někdo ho tu nechal jen s dopisem jak se jmenuje a abych se o ní postarala“ vyprávím jim to podrobně. Mezitím Štěpán s Veronikou odjedou domů, protože prý musí zítra zařizovat něco ohledně svatební hostiny. Proto poprosím Miloše, jestli by semnou mohl zůstat. Netváří se zrovna nadšeně, ale nakonec zůstane a proto společně tu malou vykoupeme a dáme spát. Když spokojeně spinká, přitulím se k Milošovi a jen ze srandy řeknu. „Představ si, kdybychom už taky takové měli.“ To ho přímo postaví na nohy. „Jsi upadla nebo co. Už se těším, až budu mít dítě to určitě“ začne se mi vysmívat. Koukám jako blázen. „Nemyslela jsem to tak. Taky bych teď nechtěla miminko i když jedno mám. To budu brzy vracet jen jsem to na tebe zkoušela“ snažím se hájit. Miloš si ke mně zase přisedne a začne mě ohmatávat. „Jestli chceš miminko tak na tom musíme pracovat. Tak pojď ke mně prosím“ začne žadonit. Celá žhavá pomyslím si a odstrčím ho. „Před chvilkou jsi byl jako psychopat, když jsme to řekla a teď by jsi chtěl na něm pracovat. Tak to ani omylem“ odmítnu ho tvrdě. Jen vzdychne a pustí si televizi. Sedím sice s ním v obývacím pokoji, ale místo televize pozoruji tu malou. Skoro hlídám každý její vzdech a už se těším jak budou reagovat naši až se za týden vrátí zpět.
Nakonec jsem se i přes svojí tvrdohlavost s Milošem milovala, takže se dost divím když ho v posteli ráno vedle sebe nenajdu. Nechá mi jen v kuchyni vzkaz, že musel za mamkou. Prostě maminčin mazánek co jí nic neodepře. Už mě začíná svým sobectvím pěkně štvát. Zato Max, který se hned ráno přihlásí do služby mi pomáhá jak se jen dá a malá mu nevadí. Dokonce se s ní tak vyblbne, až se všichni tři pořádně zasmějeme. Někde mám pocit jako by si ti dva byly podobní a měli stejné oči. Dokonce i stejně krčí nos, když se šklebí, ale to asi jen Max napodobuje tu malou a proto mi přijde tak stejné.
Odpoledne si vyrazíme ven, aby trochu nabrala ta malá barvičku a proto se společně i s Benem vydáme na louku. Samou radostí okolo mě skáče, až mi skoro vyrazí malou z ruky. „Bene, ale už toho mám dost. Jestli chceš zůstat doma tak prosím“ vynadám mu. Proto stáhne ocas a přinese si vodítko. Max se jen zasměje a vodítko mu připne. „Panička je na tebe zlá co?“ zeptá se ho a ten zrádce štěkne, takže souhlasí.
Dojdeme přesně k lesu a psa pustíme jako minule. Rozložíme deku a rozhodneme se opalovat. „Víš co je ironie. Předevčírem jsme se tu spolu bavili o manželství a najedou máme i dítě“ zavtipkuje. „Máš pravdu, asi znamení nebo nevím“ odvětím. Max se na mě zadívá a dodá. „To je pravda. Holt si tě budu muset vzít.“ Nevěnuji tomu nijak pozornost a jen se tomu zasměji. Po chvilce se mi rozehraje mobil a vidím, že volajícím je Štěpán. „Prosím“ zašvitořím. „Kde jsi?“ zeptá se nervózně. „No na louce s Benem“ odpovím. Požádá mě abych se vrátila domů, protože na mě čeká Miloš. Proto musím hned všechno sbalit a jít. Max mi cestou předá vodítko a sám si vezme koš s Klárkou. Naše ruce se jemně dotknou takže se po něm podívám a musím se bůhví proč usmát. Smích mě přejde, ale při pohledu na Miloše, který se k nám přímo žene. „Kde jste se spolu váleli“ začne křičet až nadskočím. „Uklidni se, byla jsem na procházce a on šel semnou“ snažím se ho uklidit. On se začne smát „Jo to znám ty procházky se psem a honila jsi ho taky?“ Chápu jak to myslel a proto mu ubalím takovou až se podiví. „Tohle je poslední kapka. Já tolerovala tvoji povýšenost, sobeckost a taky to že jsi nespolečenský blbec, ale urážet se nenechám. Jen mi řekni, měl jsi mě někdy rád?“ Miloš se zamračí a dodá. „Vždycky, protože kdo nežárlí nemiluje.“ Víc toho neřekne a jde ke svému autu. Max, který celou tu dobu pozoroval náš rozhovor se na mě podívá tázavě. „Ty jsi ho měla ráda?“ Nevím proč ale nedokážu mu odpovědět a radši si vezmu košík s Klárkou. Je čas jít domů.