Velká shoda náhod

4. Výčitky svědomí

Večer jsme se všichni sešly u Dvořáku na dvorku a grilovali jak bylo v plánu. Malou jsem si dala do kočáru, který sehnala paní Dvořáková u nějaké sousedky odvedle. Max se celou dobu staral o mě a o malou jako bychom opravdu byly jedna velká šťastná rodina. Horší bylo, že se zítra vracel zpět do práce a tudíž do Ostravy a nebude možné se navštěvovat. Za ty čtyři dny jsem si na něho zvykla a to i přestože jak mě vylekal první noc. „Co se děje jsi nějak zamyšlená?“ všiml si, že mlčím což u mě není normální. „Jen přemýšlím jestli jsem se neukvapila s Milošem. Asi bych mu měla zavolat“ řeknu mu co mě trápí. On zakroutí hlavou a pohladí po hlavě. „To nedělej, protože žárlivost je děsná vlastnost a příště by mohl dát facku on tobě“ upozorní mě. „Ty děláš jako by jsi s tím měl zkušenosti“ zasměji se. Max uhne pohledem a raději jde ke grilu. Pochopím, že jsem kápla na nějaké tajemství a proto chci zjisti víc. „Maxi, moc se omlouvám jestli to bylo na tebe moc, ale myslela jsem to ze srandy.“ Max zvedne oči od masa a vidím, že v nich jsou slzy. „Uhodla jsi moje tajemství“ přizná tiše. Tomu tedy moc nerozumím a proto ho odvedu stranou a požaduji vysvětlení. Najednou se začne hrabat v peněžence a podá mi fotku nějaké dívky. Je hezká to se musí nechat. „Tohle je Sabina, chodily jsme spolu tak tři měsíce a já se do ní na první pohled zamiloval. Bohužel tak hodně, že jsem byl žárlivý jako prase. Nikdy jsem na nikoho nežárlil, vlastně jsem to nesnášel, ale ona byla tak krásná a proto jsem se to rychle naučit. Taky mi to rychle přerostlo před hlavu a jednou, když přišla domů pozdě tak jsem jí zmlátit a podezříval z nevěry. Oznámila to na policii a já si šel sednout. Pak jsem si to uvědomil jakou jsem udělal chybu a hledal jí a chtěl se omluvit, ale nenašel jsem ji. Jediné co jsem si uvědomil za ten rok, že mě měla ráda a já si toho nevážil a kdybych jí teď našel tak bych se jí omluvil.“ Poslouchám s ušima nataženýma a vůbec nepobírám co mi tu říká. Max, hodný Max který si semnou hrával na schovávanou a teď mi pomáhá s Klárou seděl ve vězení. Proč mi to ale jeho babička neřekla. Měla strach, že bych ho zavrhla? „Proč mlčíš? Řekni něco!“ poprosí mě a utře si slzy. „Nevím co ti říct, jedině to že je dobře, že jsi se poučil a doufám, tu chybu už neuděláš.“ Nevím jestli chtěl tohle slyšet, ale z ničehož nic mě obejme a přitáhne k sobě. „Byla jsi vždy moje dobrá kamaráda a já jsem rád, že jsi to pochopila. Mám tě rád“ usmál se a políbil mě. Lehce jen mi jazykem přejel po rtech, ale já v klidu nebyla a nebýt jeho objetí asi bych mu ležela u nohou. „Jdeme zpět“ zeptal se a podal mi ruku. V mrákotách jsem ji přijala a vrátily jsem se ke zbytku rodiny.
Max odjel hned ráno, takže jsem se nestačila ani rozloučit a bála jsem se, že ho zase dlouhou dobu neuvidím. Štěpán s Veronikou mě taky opět opouštěli, protože odjížděli na pracovní cestu do Egypta, jak tomu říkali oni. Já tomu říkala dovolená a nebo předčasné líbánky. Zůstali jsme zase doma sami. Naši se měli vrátit až za tři dny a proto jsem se snažila co nejvíce zabavit s Klárou. To dítě bylo totiž tak živé až to bralo dech, ale stejně jsem si přišla sama a proto jsem vytočila číslo svojí nejlepší kamarádky a pozvala k sobě. Nejdříve si hrála na uraženou, že jsem se neozvala dříve a poté co jsem jí řekla, že mám tajemství slíbila účast na sto procent. Připravila jsem pro obě těstovinový salát se zeleninou a těšila se na její příchod.
Docela jí to trvalo, pomyslela jsem si, když jsem se řítila do chodby. Nebyla to však Nela, ale policejní důstojník. „Dobrý den“ usmál se. „Dobrý“ zkoprněla jsem. „Jsem správně v domě Macháčkových?“ ptal se dál. „Ano. Jsem Monika Macháčková“ odpověděla jsem a pozvala jeho i jeho kolegu do domu. „Omlouváme se, že rušíme, ale máme pro vás dobrou zprávu. Maminka té maličké se našla“ řekne nadšeně. Mě však spadne čelist, protože jsem nemyslela, že tak brzo ji najdou. „Ano a kde jste ji našly“ zeptala jsem se zmateně. Přála jsem si aby to byla nemocná holka nebo něco a oni jí dítě nechtěli dát. „Je to Sabina Šimáčková“ odpověděl a dožadoval se malé. Proto jsem zašla pro košík a malou přinesla. „Mohla bych ji vidět“ rozhodla jsem se jí dát pořádnou lekci. „Jistě, odvezeme vás na stanici a podepíšete protokol“ souhlasil policista. Vzala jsem malou Klárku a položila do košíku ve kterém ji ta dívka či žena přinesla. Jeden z nich mi dokonce pomohl a malou podržel, když jsem zavírala dveře.
Jakmile jsme dojeli na stanici, dostala jsem strach a přemýšlela co té ženě řeknu. Jakmile mě však dovedly do místnosti kde seděla ona, došli mi slova a já koukala do známého obličeje. Neznala jsem ten obličej dlouho, vlastně jen od včerejška a to ještě z fotky. „Ty jsi Sabina?“ podivila jsem se. I ona se divila odkud její jméno znám a přišla blíže, aby si mohla vzít koš s miminkem. Okamžitě jsem ucukla a poodstoupila stranou. „Jak se opovažuješ?“ rozzlobila se. „Poslal tě on. To nemá ani odvahu se mi ukázat“ začala na mě křičet. Nechápala jsem oč je. „Uklidni se laskavě. To ty by jsi se měla stydět a ptát se jakým právem jsi mohla opustit svoje dítě a nechat ho před domem cizím lidem. Co kdyby se mu něco stalo?“ rozkřikla jsme se, až to polekalo Klárku a rozplakala se. Proto jsem jí uklidňovala a podala hračku. „Takhle krásnou holčičku odložit. Jsi vůbec normální“ dožadovala jsem se vysvětlení. Ona mě odstrčila od koše a podívala se na malou. „Takových věcí není fér, on taky by se měl stydět za to co mi provedl“ začala tiše mluvit. Já však vůbec nechápala o kom to pořád vůbec mluví. „Kdo jí měl poznat. O kom to meleš?“ Ona se zatvářila nechápavě a odpověděla. „Přeci Max, nechala jsem mu naši dceru před jeho domem a ty jsi asi jeho přítelkyně a proto jsi přišla za něho“ odvětila. V tu chvíli mi to došlo, proto se mi zdáli stou malou tak podobní a nebyl to omyl s tím dítětem. Ona ho chtěla dát Maxovi, ale spletla si dům a položila ho u nás. „Max, není můj přítel a nepostavila jsi to dítě k jeho domu, ale k našemu“ vysvětlím jí to. Ona ztěžka usedne na židli a začne plakat. „Pane bože já sem tak pitomá, omlouvám se jestli jsem ti přidělala nějaké starosti, ale nechtěla jsem to takhle.“ Začne se omlouvat okamžitě. Podívám se do košíku na tu maličkou a ona se zrovna usměje. „To nevadí, je to poklad“ odvětím smutně a rozhodnu se opustit místnost. Tady už nemám co dělat, Klárka už má svoji maminku a vlastně i tatínka.
Všechno co jsem se dozvěděla zavolám Štěpánovi do Egypta a i on se diví jak se to všechno zapletlo, kvůli jednomu omylu. Přesně tak jeden omyl a Max je otcem a ani o tom neví. Nejvíc mě ale tíží vzpomínka na tu maličkou, dům je teď tak prázdný a tichý. I Ben smutní a ani nežadoní o procházku. Přece jen ho však vytáhnu a vrátíme se na louku, kde jsme včera byly s Maxem. Přesně tady jsem si všimla toho jejich nosu a myslela si jaká je to hloupost. Položila jsem se proto do trávy a jen tak rozjímala. Vyrušil mě až stín a proto jsem chtěl a odehnat Bena. „To není Ben“ ozve se a proto otevřu oči a koukám do těch Maxových černých jako, když jsem ho viděla na dálnici. „Co tady…“nestačím to dopovědět, protože mě vášnivě políbí a dusí mě tak minutu. „Musel jsem se vrátit a dát ti ho“ usměje se. Rychle se vzpamatuji a postavím se na nohy. „Jak to že jsi tu sama“ podiví se. „Ben je támhle“ ukážu na psa. „Já myslel, kde je mimino“ dodá. Plácnu se proto do čela. „Vrátilo se k mamince a jak se zdá tak má i tatínka, kterého vlastně hledalo.“ Tomu Max moc nerozumí a proto mě donutí si mu sednout mu na klín a vysvětlit mu to. „Víš malá Klárka je tvoje dítě Maxi“ odvětím smutně. Začne se ihned smát a považovat to za dobrý vtip. „Nesměj se. Maminka toho dítěte je tvoje Sabina, kterou jsi zmlátil“ uklidním ho. Okamžitě umlkne a začne semnou třást. „Přestaň blbě kecat. To není pravda, proč to říkáš“ rozzuří se. V tu chvíli přiběhne zpět Ben a začne na něj vrčet. Okamžitě mě proto pustí a já vyskočím zděšeně na nohy. „Je to tak a prostě to neřeš a pokud mě chceš uhodit prosím, jsem tu od toho“ pobídnu ho. Vyskočí taky na nohy, ovšem aby rychlým krokem opustilo louku. Zůstanu proto opět sama a rozbrečím se jako malá. Přišla jsem o dva skvělí lidi za jeden den. Teď už jsem opravdu sama.
Tu radostnou zprávu o nalezení maminky Klárky jdu říct paní Dvořákové. Kdo jej jejím otcem neřeknu to si musí vyřídit sami. Dokonce mi ta dobrá duše nabídne spát dnes u sebe v domě, abych nebyla sama. Neudržela jsem nervy a rozbrečela se i před ní.