Vítej doma, lásko!

'
Vítej doma, lásko!

Dej si sprchu a spočiň na svém oblíbeném křesílku. Voňavou kávu a kousek štrůdlu, který jsem vlastnoručně vinul, už jsem připravil. Ošklivou, nezdravou cigaretu si nezapaluj (před týdnem jsi přece přestala kouřit), tlapičkami spodními spočiň na vyvýšenince taburetku, a ukaž, že jsi kočka, zavři svoje očka.

Jako duch savany a neškodný fantom operety zároveň plížím se tiše odzadu, abych útočnými kroužky namasíroval Tvé spánky a čelo. Pak přejedu kolem oušek na krční páteř a trapézové svaly, které si jistě za celý den v kanceláři užily své. Zahřeju je v dlaních. Po několika stiscích svalíky změknou, zvláční a je to asi moc příjemné. Slabě předeš. Skláním se k Tobě, cicmám Ti lehounce levé ouško a po chvíli do něj šeptám "broučku, lásečko, pičulinko..." Zakláníš hlavu. Pokračuji nezadržitelně s rozséváním polibků po krku dolů, občas i jazykem ochutnám, pravou rukou hladím Tvou šíji, zajíždím do vlasů. Z blízka pozoruji, jak Tvá krční tepna nadzvihuje rozpalující se kůži, perioda zdvihů se prudce zvyšuje. Následně si uvědomuji jisté pnutí ve slabinách, zatím nepatrné, však oznamující mi jasně, že žena, kterou už nyní objímám, jako to krásné dlouhoruké animované sluníčko, co jsi mi tuhle poslala mailíkem, mi není lhostejná. Původně jsem chtěl zůstat u masáže a příjemné relaxace pro Tvé unavené tělo, sex byl plánován až na večer, začínám však tušit, že jestli se okamžitě neodpoutám, bude se mnou konec.

Odtrhnout se od Tvého zralého těla však není vůbec jednoduché, zvláště když má na sobě modrý župánek, který se právě na lázní rozehřátém vláčném těle poněkud pootevřel. Zahlédnu oblinu ňadra, které znám už mnoho let, ale nemohu si pomoci. Posouvám hlavu na stranu, zda bych snad nezahlédl více, a taky že ano! Pohled pro má božstva! Růžový čudlíček, nalité poupátko před rozpukem, mě vždy zcela uchvacuje, ve slabinách už to vře v rytmu mého tepu, krev z mozku se přesouvá níže. To je podpásovka, co mne zcela zbaví rozumu, na kterém si tak zakládám. Zkouším ještě zatáhnout za záchrannou brzdu, ale nemohu ji najít. Jsem ztracen, uchvácen, šťasten, nasát vzduchoprázdnem vesmíru. Vztahuješ ke mně ruce a objímáš mne kolem krku, chceš mi zajet do vlasů, ale jsou krátké a kdyby nebyly, je jich málo. Prořídlé šediny předstarce. Pohyby rukou se župánek více otevřel, spatřuji Tvé plné, touhou ztěžklé prsy, a kdyby mezi námi nebylo opěradlo křesla, pocítila bys na zádech mou odjištěnou zbraň.

Ruce vzhůru! Ale hloupost, ty už je přece nahoře máš...
.