Velká shoda náhod

5. Opět se shledáváme

Po probdělé noci mě probudil rozhovor dvou lidí, proto jsem se nalepila na dveře a chtěla zjistit o koho jde. Myslela jsem si, že je to Max a taky že ano a proto jsem sbalila věci ustlala a vylezla ven oknem. Nechtěla jsem se s ním vidět a mluvit s ním to už vůbec ne. Bohužel jsem si nevšimla, že paní Dvořáková nechala uklidit dříví a nemám se o co opřít a okno je děsně vysoko. Lepší však než zůstat je skočit a proto se rozhoupu a šup dopadnu na zem. Na poslední chvíli zabalancuji a ucítím jak mi rupne v kotníku. „Au“ zaskučím a ohmatávám kotník. To se mi to pěkně vymstilo, ale zůstat tady nemůžu a proto se skoro doplazím domů. Ben mi radostně skočí do náruče, takže musím ještě jeho hlídat, aby mi na nohu neskočil. Okamžitě si přiložím studený obklad na nohu a doufám, že to splaskne.
Odpoledne je noha ještě horší a proto se děsím co s tím. Nakonec se přemohu a vytočím číslo Milošova mobilu.Chvilku to vyzvání a pak se ozve otrávený hlas. „Ano, co potřebuješ?“ odvětí a poslouchá. „Promiň, že tě otravuji ale potřebovala bych pomoci. Mám v háji kotník a chtěla bych odvézt k doktorovi“ poprosím ho tiše. „Proč tě neodveze ten tvůj casanova?“ zeptá se s ironií v hlase. „Protože to není žádný můj casanova, ale kamarád a ty jsi pořád ještě můj kluk. Nepamatuji, že bychom se rozešli“ odvětím naštvaně. Nastane hrobové ticho. „Jsi tam“ ozvu se proto první. „JO hele, můžu tak za půl hodiny až tak vydrž“ dodá a zavěsí. To byl tedy rozhovor pomyslím si a snažím se dokulhat do pokoje pro nějaké lepší oblečení. Na líčení kašlu, protože nevydržím na té noze stát.
Opravdu přesně za půl hodiny se ozve zvonek u dveří a já kukátkem zkontroluji, že venku stojí Miloš a ne nikdo jiný. „Ahoj“ usměji se jakmile otevřu dveře. „Můžeš mi říct co jsi dělala?“ uculí se a podepře mě, když vidí jak ztrácím balanc. „Díky, že jsi přijal. Nějak jsem špatně došlápla a tohle jsem dopadla.“ Víc nestačím říct, protože mě Miloš vezme do náruče a odnese do auta. Jakmile se rozjede je opět ticho, jako bychom se neuměli spolu bavit. „Miloši, hele jak to mezi námi teď vůbec je?“ zeptám se tiše. On mě pohladí po noze a usměje se. „No jak jsi řekla tak jsme se ještě nerozešli a já bych nerad, aby to takhle dopadlo.“ Mám na to stejný názor a proto se nahnu, abych mu mohla dát pusu na tvář. Tím je vše vysvětleno, prominuto, urovnáno.
Kotník je v pytli a to na dlouhou dobu, protože ho mám vyvrklý a dostanu nějakou dlahu, abych si ho zpevňovala a nesmím na něj nějakou dobu došlapovat. TO jsem zvědavá jak to budu dělat, když jsem doma sama a musím se o sebe starat. Za tu službu pozvu Miloše na kafe, ale on odmítne protože prý musí ještě něco vyřešit, takže se domluvíme na zítřek a slíbí, že mi bude dělat společnost i večer. Jakmile dojdu domů, přivítá se semnou Ben a štěká jako pominutý. „Mlč prosím tě“ musím ho okřikovat, ale nedá si říct. „Co se to s tebou zase děje prosím tě“ rozzuřím se. Ben mě chytne za rukáv bundy a táhne k balkónu a já si uvědomím, že jsem ho v tom spěchu zapomněla zavřít. Když ho chci zavřít, něco mi v tom zabrání, tedy spíše někdo jak tak koukám na usměvavého Maxe. „Jdi pryč prosím tě“ vynadám mu a nemíním ho pustit. Bohužel má větší sílu, takže přetahovanou od dveře vyhraje on a vstoupí do domu. Okamžitě se otočím a chci jít pryč, ale můj kotník mi to nedovolí a začnu kulhat. „Co se ti stalo proboha“ všimne si toho. „Nic“ odvětím a odmítám komunikovat. „Přestaň blbnout, přišel jsem za tebou v míru a chci si v klidu promluvit“ snaží se o smír. „Jo a co mi chceš říct, že jsi o dítěti nevěděl, nebo že není tvoje?“ začnu se naštvaně vyptávat. Max se vůbec nerozčílí a přisedne si ke mně. „Máš pravdu o dítěti jsem nevěděla ani omylem a nechápu proč se ozvala až teď a neřekla mi nic dříve“ začne se zpovídat. Okamžitě mu zacpu pusu rukou. „Ať už je to jakkoliv tak oni tě potřebují a ty máš být teď tam a ne se mi tady vloupat do domu. Vlastně bych tě mohla udat“ uvědomím si a sáhnu po telefonu. Max mě však strhne ruku na svou tvář a chce abych ho hladila. „Moniko, nedělej mi ještě větší peklo než prožívám teď“ poprosí mě a se zavřenýma očima se mazlí s mojí dlaní. Pak ji políbí a v polibkách pokračuje po celé ruce, až se dostane k mému obličeji. Ten taky uchopí do rukou a líbá každičký kousek obličeje. Jsem jako v šoku a nemůžu se pohnout. Nemůžu ho odstrčit a proto mu nabídnu své rty. Díky bohu mě ze snu probudí Ben, který začne opět štěkat. Okamžitě odskočím a Maxe odstrčím. „Jdi pryč!“ poprosím ho. Zůstane koukat jako blázen a čeká, že si to rozmyslím. Ke všemu ještě začne zvonit někdo u dveří a proto se Max zvedne a jde otevřít. Ozve se další chlapecký hlas a pak taky křik. Ben se zvedne a běží do chodby přede mnou. Pohled který se mi naskytne je děsiví, protože proti sobě stojí Max a Miloš a ani jeden se netváří nějak nadšeně. „Opět se setkáváme co?“ rýpne si Miloš a vrhne se na Maxe jako hladový vlk. „Miloši přestaň“ křičím a strkám ho pryč. On se ale neohlíží a mě odstrčí silou na botník, takže se silně praštím do hlavy. Chvilku mi to trvá než se vzpamatuji. To co udělal, však vyburcuje Maxe a začne se konečně rvát. „Takhle se chováš ke svojí holce, že se nestydíš“ rozzuří se a přizdí ho ke zdi. „Maxi pusť ho prosím“ žadoním těsně za ním. „Koukám, že jsi zase ze mě udělala vola co? Odvézt do nemocnice to jo, ale pak zase hezky do postele za milencem“ usměje se pohrdavě. „Neříkej takový kraviny. On tady čekal když jsem přišla. Jsem stejně překvapená jako ty.“ To ho rozesměje ještě víc. „Jsi tak patetická. Tohle je konec holčičko rozumíš. Nikdy tě už nechci vidět štětko“ vyštěkne a vyjde do domu. Max se chce za ním rozběhnout, ale zabráním mu já. „Dost, toho rvaní už máte snad dost. Jdi taky prosím tě pryč. Nechci vás ani jednoho vidět, oba mi dokážete jen udělat zmatek v hlavě a pak odejdete“ vynadám mu okamžitě. Chce mě ještě pohladit, ale ucuknu a jen dodám. „Pozdravuj tu maličkou Klárku“ a zavřu dveře za touhle kapitolou. Jak to tak vypadá tak každým dnem přicházím o lidi, které mám ráda a asi to bude mojí chybou.