Můj svatební den 5

Kamínky mi lezou do bot a zdá se mi, že každou chvíli zakopnu. Otočím se na Kryštofka, který nese tašku s věcmi a ukážu mu na místo, kde by jsme se mohli vegetovat. Tof kývne a rozeběhne se tam. Hodí tašku na zem a rozloží deku.
„Jdeme do vody?“ Kývnu a sundám si šortky. Oba do vody hned vběhneme a plaveme, co nejdál.
„Plaveme zpátky?“ Volá Tof pár metrů za mnou. Otočím se a zaostřím. Co ten blbeček na břehu dělá?
Když vylezeme z vody, vidím vedle naší deky fialový ručník. Jirka.
„Rézi, dáš si něco k pití?“ Zeptá se Tof.
„Já jsem brala vodu, je v tašce.“ Odpovím a mávnu Jirkovi na pozdrav.
„Nevadí, že vegetuju vedle vás?“ Zeptá se Jiří po chvíli.
„Ale ne, aspoň můžeme pokecat.“ Odpoví Kryštof, který sedí vedle něj. Na chvíli zavřu oči a když je znovu otevřu, Kryštofek mě hladí po rameni a naklání se nade mnou.
„Copak?“ Pokusím se usmát.
„Tys mi tu usnula.“ Zašeptá a pohladí mě hřbetem ruku po tváři.
„Nějak mě zmohlo to převlíkání.“ S jeho pomocí se posadím.
„Chceš nanuka?“ Zeptá se.
„Jéé, to bys byl hodný.“ Odpovím a Tof se zvedá, aniž by se zeptal jakej chci. Ví.
Dívám se na vodu a přemýšlím, že se půjdu smočit.
„Vy se fakt budete brát?“ Přeruší mě ze zírání Jirka. Úplně jsem zapomněla, že tam je.
„Jo, nějakej problém?“ Zavrtí hlavou a pak se zarazí.
„Chceš se mi pomstít?“
„Měla bych?“
„Za to, co jsem ti udělal. Já…nechtěl jsem, víš. Prostě jsem přebral. Já…miloval jsem tě..teda vlastně…miluju tě.“ Zprudka zavrtím hlavou, abych zahnala slzy, který se ženou rychlostí Niagarských vodopádů.
„Já tě milovala. Byls moje první doopravdická láska a pak si mi zničil všechny moje sny a ideály.“
„Terez,“ Chytí mě za ruku „vrať se ke mně. Každej rok tu jsem a koukám, jestli tu budeš.“ Vytrhnu ruku ze sevření.
„Jo, když jsem tu byla naposled a čekala, že se omluvíš, že se k sobě vrátíme a budeme pořád spolu…choval ses jak ignorant. Byla jsem pro tebe vzduch. A teď? Když nepřijedu sama, zase to zkoušíš? Už nejsem ta malá, zamilovaná holka.“ Nevědomky si setřu slzu.
„Terez, nebreč. Začnem znova.“ Zvednu se a jdu do vody. Zhluboka se nadechnu a potopím se. Za chvíli uslyším volání Kryštofa. Doplavu zase ke břehu a vydám se na deku.
„Tofku, tys ty nanuky vyráběl, ne?“ Nakloním se nad něj a nechám vodu kapat na něj. Stáhne mě na sebe a začne lochtat. Jiří nás pozoruje.
„Kryštofe, já už nemůžu!“ Vyrazím ze sebe. Tof přestane a podá mi nanuk.
„Kuju.“ Líbnu ho na čelo.
Kryštof si začne povídat s Jiřím, tak se soustředím na nanuk. Pomalu se začíná roztékat. Rychle ho sním a jdu se opláchnout do vody.
„Tak co myslíš? Půjdeme s Jirkou?“ Zeptá se Tof.
„Kam?“ Oba se rozesmějí.
„Ty se vždycky zamyslíš a pak nikoho a nic nevnímáš. Mohli by jsme jít večer na pivko.“
„Jo, docela bych si dala.“
„Oukej, tak se tam uvidíme. Zatím čau.“ Rozloučí se Jiří.
My se taky moc nezdržujeme. Ztvrdli jsme tu skoro celý den, tak vyklepeme písek z deky a ruku v ruce jdeme ke stanu.
Vyhládlí rozepínáme zip od stanu a padneme na zem.
„Nejdřív se najíme nebo se půjdeme vyspršit?“ Zeptá se.
„Nejde to najednou?“
„E-e, tak pojď, jdeme do sprchy, umeju ti záda a pak si dáme něco dobrýho.“ Mrkne a tlačí mě ven ze stanu.



„Rézi, ty krásně voníš.“ Objímá mě zezadu a žužlá mi krk.
„Ty taky, tak půjdeme na to pivko nebo si uděláme oheň?“
„Já bych věděl o něčem lepším.“
„Tak nemáš slibovat Jiřímu, že se stavíme.“ Vezmu klíče od karavanu a táhnu ho přes parkoviště k hospodě. Jirka nás hned zaostří a mávne na nás.Objednáme si pivko a jdeme si k němu sednout. Po pár pivech se vesele bavíme a vedeme filozofickou debatu na téma “co je po smrti“, když se za chvíli vypařím na vzduch, je mi krásně. Opírám se o trám a dívám se na skoro černou oblohu posetou hvězdami. Čísi ruka mi přehodí mikinu přes ramena. Otočím se.
„Promiň mi za ten dnešek. Jsem vůl. Prostě jsem …myslel jsem, že..“ Nedořekne a pohladí mě po tváři.
„Jiříku.“ Vydechnu.
„Myslel jsem, že když …chtěl jsem se omluvit osobně, myslel jsem, že se k sobě vrátíme.“ Přiblíží se ke mně a krátce mě políbí na rty.
„Milovala jsem tě, dokud jsem nepoznala Kryštofa.“ Usměje se.
„Je fajn.“
„Myslel si, že jseš lepší než on. Nechápal, proč jsem s ním, když jsem kdy byla s tebou.“
„Já to chápu. On je…jistota, kdežto já zmetek, kterej miluje každou. Nejvíc tebe.“
„Nejenom jistota. Kamarádi?“ Podám mu smířlivě ruku. Přijme ji.