Velká shoda náhod

8. Jako zlý sen

Max a já a Klárka jsme byly nerozlučná trojka a kromě času kdy byl Max v práci a já ve škole jsme se vídaly každý den. Vlastně jsme společně podnikali výlety a podnikali různé akce. Někteří si z nás dělali srandu, že jsem jako velká šťastná rodina ptali se kdy se budeme brát. Tomu jsem se vždy jen smála, protože mít člověka rád můžu a nemusím k tomu dostat požehnání.
Kdybych věděla, že tento týden pro mě bude nejhorší týden za poslední půl rok, radši bych se ani neprobudila. Připravila jsem snídani pro všechny tři a docela pospíchala do školy. Blížil se Maturitní ples a já měla nestarosti ozdobení sálu a nechtěla nic nechat náhodě a proto jsem polibkem probudila Maxe a malou Klárku předala paní Dvořákové, která ji občas hlídala, když jsme byly oba mimo dům. Jakmile jsem nastoupila do autobusu rozehrál se mi telefon a Max mě sháněl. „Ahoj, omlouvám se že jsem vypadla tak brzo, ale potřebovala jsem si něco zařídit dnes na ten ples“ omluvila jsem se rychle. On se začal smát a řekl. „To je v pohodě, já ti zase právě volám, abych ti řekl abys semnou nepočítala na dnešní večeři, protože budu v práci dlouho. Máme nějakou poradu, tak mi drž palce třeba mě povýší.“ Slíbím mu všechno co chce a těším se až dnes večer strávím jen s Klárkou, přijde mi že jí zanedbávám a možná bychom mohly trochu nakupovat.
Bohužel jsem se domů dostala až kolem páté hodiny, takže jsem byla ráda že jsem dala malou vykoupat a šla relaxovat. Tedy úplný relax to nebyl, během toho jsem připravovala nějaké podklady a sháněla na internetu nejlepší a nejlevnější květinářství kvůli květinové výzdobě.
Ani nevím jak ale usnula jsem zřejmě jako špalek, protože když se kolem jedné hodiny probudím koukám na budíka jako blázen. Taky je mi divné, že mě Max když přišel domů nevzbudil. Ovšem on ještě doma není a proto dostanu strach a vytočím jeho číslo. Poprvé to vypadne a podruhé už to vezme. „NO“ odvětí do telefonu tak divně, až mě to naštve. „To jsem já, kde prosím tě jsi?“ zděsím se. „Já ani nevím, asi někde v baru“ začne se smát a já poznám, že je opilý jako doga. „Kdy jako hodláš dorazit prosím tě?“ rozčiluji se a nejraději bych si pro něho zašla. „Za hodinu jsem doma lásko, mi slavíme úspěch víš. Dostali jsem tu zakázku a proto budou milióny“ začne se znovu smát a já zaslechnu jak se jeho kolegové dožadují jeho společnosti. Proto mi pošle pusinku a típne hovor. Nevím jestli se mám radovat z toho, že mu to vyšlo a nebo být naštvaná, protože se někde opijí jako dobytek.
Max opravdu dorazí kolem třetí hodiny, avšak chtěla jsem se zlobit ale při pohledu na něho se musím smát. Vůbec mě neregistruje a proto vidím jak se snaží zout a přitom dvakrát udělá kotrmelec. Nakonec se nad ním slituji a jdu mu pomoci. Všimne si mě až teď a usměje se. „Ty můj poklade, kdybych tě neměl nevím co budu dělat“ začne mi lichotit. „Jasně, pojď se radši vykoupat, už takhle nevím jak zítra vstanu do školy“ snažím se být tvrdá. „Tak tam nechoď budeme spolu doma“ začne mě objímat. „Jo to já si nemůžu vzít volno jen tak“ zasměji se a strčím do koupelny, než probudí Klárku. Do postele se dostaneme až kolem půl čtvrté, takže přemýšlím jestli to má vůbec cenu jít ještě spát. Maxovi tohle starost nedělá a usne, aniž bych mu stihle popřát dobrou noc.
Ráno se můžeme konečně promluvit, tedy moc to nejde, protože Maxovi třeští hlava a opička se dostavila taky. „No a jak to teď bude s tvojí prací?“ zeptám se ho pro zajímavost. „Budu jí mít víc to je jasné, ale zase každá oběť přináší ovoce ne?“ Má pravdu, peníze se hodit budou. Ještě teď je toho potřeba spoustu dokoupit jak pro Klárku tak do naší domácnosti. „No hele večer udělám večeři a probereme to blíže, teď už tě nebudu trápit. Jdu do školy ahoj“ rozloučím se. Ve dveřích se ještě srazím s paní Dvořákovou a mažu, protože už teď budu muset celou cestu na autobus běžet.
Max má pravdu každá oběť přináší ovoce a to se dosvědčí i mě, když mi zavolá nějaká paní z té desítky květinářství, které jsem včera obvolávala a nabídne mi velkorysí sponzorský dar v podobě květinové výzdoby a ještě kytic pro maturanty a učitele. Samozřejmě souhlasím a zjistím jaké podmínky proto má. Ona mi jen svěří, že bude potřebovat přesné datum, aby květiny stihly připravit a taky počet stolů a ostatní věci. Okamžitě jak přijdu do školy tuhle zprávu vypustím do éteru, takže holky začnou pomáhat a shánět pro mě ty informace. Musím uznat, že dnes po celých čtyřech letech pracujeme jako tým a je to fajn. Teď už jen stačí doladit maličkosti a můžeme vás pozvat na ples.
K oslavě proto večer mám i já dostačující důvod a proto připravím křupavé kuřecí řízečky s americkým bramborem a zeleninový salát. Malé Klárce to vynahradím krupicovou kaší, kterou přímo zbožňuje. Nesmím na ní zapomínat, protože by mi to trhalo srdce, kdyby se ta malá trápila. Jakmile klapnou dveře jdeme Maxovi společně s Klárkou za ruku do chodby naproti. „Ahoj holky moje“ usměje se lehce a začne se svlékat. Vidím, že nadšení v jeho hlase chybí. „Co se stalo?“ děsím se předem. „Jdeme jíst pak ti to řeknu“ usoudí a políbí kamsi na tvář. Nejraději bych se to dozvěděla teď protože nebudu stejně moc v klidu večeřet. Když všichni zasedneme ke stolu a přinesu jídlo. Max mě k sobě pevně přitiskne a proto tuším nějakou katastrofu.
Ani nesklízím se stolu a přisunu se blíže k Maxovi. „Tak co je s tebou dnes“ zeptám se ho znovu. On si schová hlavu do dlaní a začne mumlat. „Co nerozumím“ začnu s ním cloumat. „Musím jet pryč“ konečně promluví srozumitelně a vidím jak se mu oči zalívají slzami. „Na služební cestu? To se dalo čekat, když jsi dostal zakázku že proto budeš muset udělat něco pořádného. Na jak dlouho“ usměji se povzbudivě. Max vezme můj obličej do dlaní a pohledí mi přímo do očí. „Na rok“ odpoví smutně. Okamžitě mi úsměv zmizí z tváře a nevím co na to říct. „Na rok, tak dlouho a proč?“ zajímám se vyděšeně, protože ta představa že budeme na rok odděleni je děsivá. „Jakmile jsme získali tu zakázku podepsal se kontrakt a musím jet na rok do Ameriky, abych se seznámil s vedením firmy tam a poznal co to obnáší. Dále se budu učit pracovat v nových programech a dělat propagandy podle jejich požadavků. Je to vlastně takové roční školení a učení“ dopoví to. Rok sám v Americe, to jsou slova která mi znějí v hlavě a přeji si aby řekl Apríl nebo něco takového. Bohužel nic takového neřekne, pouze jen, že mě neopouští jen on, ale taky Klárka kterou bere sebou, abych měla prostor sama pro sebe a nemusela se o ní starat. I přes protesty které proti tomu mám je jeho rozhodnutí vážné a nebude se měnit. Mají prý domluvenou již nějakou péči přímo v té firmě, dělají to tam všichni zaměstnanci,že ráno odevzdají ratolesti dětskému koutku a přijdou si pro ně po práci. Já si to však tak lehce nedovedu představit, vždyť ona bude děsně trpět. Jsem tak zničená, že nemám chuť naprosto na nic. Rok je moc dlouhá doba a nevím jak to zvládnu bez těch dvou a hlavně se bojím, aby se ještě po tom roce vrátil vůbec on. Tohle ho rozesměje a proto mě celou noc ujišťuje a slibuje, že pro mě přijede brzo a odveze sebou. Mohla bych prý studovat tam a měla tak lepší specializace. Prostě si to celé představuje jako Hurvínek válku a mě to tíží čím dál tím víc. Neusnu ani potom co Max zmlkne a proto jdu vedle do pokoje k malé Klárce. Jako by to tušila taky sedí v postýlce a kouká na mě. „Ty moje princezno, tak ty mi odjedeš tak daleko a necháš mě tady“ začnu si s ní povídat. Podá mi proto ručičku a drží děsně pevně. Počkám, až usne a stejně u ní zůstanu, chci si jí co nejvíce užít než mi odjede. Ráno je ještě krutější když, připravuji snídani a vím, že to je poslední týden co to takhle dělám. Asi se budu muset vrátit zpět k našim, nebo nevím co má vymyšleného Max. Ten se objeví v zápětí ve dveřích a přitiskne k sobě. „Už teď je mi po tobě smutno moje lásko. Kdybys věděla jak moc tě miluji a bolí mě, že musím odjet“ začne se mi omlouvat. „To je v pohodě, chceš svoji kariéru a jak si řekl ty já ti nebudu stát při cestě k tvé budoucnosti“ hraji si na hrdinku. Vnitru duše však křičím a prosím, aby mě neopouštěl. „O tvůj ples přijedu i Klárkou to se neboj a hned jak dostuduješ dostaneš jako dárek letenku za námi maminko“ slíbí mi. „Uvidíme jak to všechno bude. Teď se pojď nasnídat a pak začneme balit, protože se přestěhuji asi k našim co?“ Max se v tu chvíli zarazí a nesouhlasí. „Kdepak, zůstaneš taky a hezky to tu zvelebíš. Prostředky na to budu posílat pravidelně a firmu, která předělá koupelnu jsem už pozval na příští měsíc. Chci abys tu byla“ řekne jasně. „Ale já…“ chci protestovat, že to není správné, ale on mě nenechá a strhne k sobě na klín. „Žádné ale, rozumíš. Jsi paní tohohle domu“ přesvědčí mě tvrdě. Proto přijmu odpovědnost za tenhle byt a slíbím, že se postarám o to aby byl dokonalý, avšak v duchu doufám, že se ještě něco změní a z toho zlého snu se proberu.