Velká shoda náhod

9. Loučení

Byla tu poslední noc v tomhle bytě s Maxem a Klárkou. Zkoušela jsem ho ještě přemluvit, aby mi tu malou nechal. Dokonce i paní Dvořáková se ke mně přidala a apelovala na tom, že tu musí zůstat, avšak Max byl neoblomný a proto jsem stála u dveří od jejího pokoje a sledovala jak jsou všechny její věci a hračky naskládané v krabicích a připravené k odvozu. Pomalu mi z očí začali stékat slzy a přála jsem si, aby ten rok utekl jako voda a já mohla být s nimi. Najednou mě vyrušil Max a kouknul mi přes rameno. „Je to divný co?“ zeptal se. Jen jsem tiše přikývla a snažila si utřít slzy, aby je neviděl. Nechtěla jsem plakat, avšak bolelo to tak že se to nedalo zastavit. Proto mi dokonce ochotně podal kapesník. „Uteče to uvidíš. Ty už máš jen půl roku školy a pak přijedeš a vlastně se uvidíme už za dva měsíce na tvém plese. Věř mi, že nezmeškám jedinou příležitost, abych se s tebou mohl vidět.“ Jeho slova byly jako náplast na moje rány na srdci. Pak se ozvala taky Klárka a proto jsem si jí vzala do náruče, přestože by měla už dávno spát. „Kočko moje, ty mi budeš tak chybět. Doufám, že to tam všem dětem natřeš, jsi totiž nejkrásnější mimi jaké jsem kdy viděla“ začnu se s ním mazlit. Obě nás potom obejme Max a zašeptá. „Brzo budeme mít taky takové neboj“ ubezpečí mě. Nevím proč, ale nemůžu tomu nějak věřit a mám pocit, že až zítra nastoupí do letadla, tak už je neuvidím.
Na poslední večer pro mě Max připravil překvapení v podobě dobré večeře a pak také postele plné květů z rudých růží. „Miluji tě“ šeptá mi stále dokola a nechce pustit na krok od sebe. Milujeme se tu noc snad čtyřikrát, ale pokaždé mám pocit, že se během toho rozbrečím. Ty myšlenky co se mi honí hlavou jsou dost černé.
Ani jeden nemůžeme spát a společně vzpomínáme na to jak jsem ho nechtěla vidět a najednou jsem z toho pryč, že má odjet. Taky společně plánujeme budoucnost a on najede na téma miminko. Přeje si prý ho semnou co nejdříve mít a chce jich alespoň pět. Čemuž se musím jen upřímně smát a zklamat ho, protože si nechci přijít jako mašina na děti. To rozesměje zase jeho a proto mi následně předvede jak na těch paterčatech zapracujeme. „Víš, že bych si přála ten čas vrátit a chovat se k tobě hezky a prodloužit tu dobu co jsme mohly být spolu.“ „To by nebylo dobré věř mi. Takhle to prostě bylo a bude.“ Opřu se o jeho rameno jako poprvé když jsem se blížily. „Miluji tě“ řeknu tiše a on se ke mně nakloní, aby mi mohl dát pusu. „Já tebe“ usměje se. Jak jsem řekla, tu noc se nám spát nechce takže blbneme a lochtáme, až se chvilkami děsím, že vzbudíme malou Klárku.
Ráno se mi z postele vůbec nechce a proto se snažím se v ní co nejvíce zdržovat. Jde to však jen do dvanácté hodiny, potom přijedou stěhováci a také taxi, které je odváží na letiště. „Mám jet s vámi“ zeptám se smutně. „Jasně, chci ti zamávat“ zavtipkuje Max, přestože je mu taky dost mizerně. Proto se upravím co nejlépe, aby si mě pamatoval takhle a ne jako ubrečenou chudinku. Když společně nastoupíme do auta, dokonce se na mě řidič taxíku tak usměje, že se začne bát Max, jestli mě tu samotnou má nechat. Když dorazíme na letiště vezmu si malou k sobě, aby mohl Max nahlásit zavazadla a vyzvednout letenky. V tu chvíli dorazí i zbytek jeho skupiny, samozřejmě s manželkami. Uvědomím si jaký je problém, že studuji a nemůžu odjet sním jen tak. Jakmile se Max vrátí k nám usměje se a schová mě ve své náruči. To už nevydrží a rozbrečím se naplno. „Maxi, proč mi tě hned zase osud vzal, když jsme si konečně připadala šťastná“ začnu si stěžovat. Max mi otře slzy a začne líbat každičký kousek mého obličeje. „Miláčku, ani nevíš jak rád bych se teď otočil a jel s tebou domů, ale nejde to. Miluji tě a nikdy nepřestanu to mi věř a tenhle půl rok bych nejkrásnější v mém životě, když jsem mohl být po tvém boku.“ Kdyby věděl jak mi svými slovy ubližuje a jak moc mě nutí brečet víc a víc. Jakmile ohlásí jejich let a vyzvou k nástupu přijde čas k poslednímu rozloučení. Proto si vezmu maličkou k sobě a nejprve jí požehnám a poté políbím na čelíčko. Přesně jak jsem čekala nechce se ode mě hnout, takže jí musím násilím předat Maxovi. Ten požádá svoji kolegyni aby jí pohlídala a začne se loučit. „Všechno co jsem řekl platí a za měsíc přijedu ano. Miluji tě a počkej tu na mě“ poprosí mě. Pak mě k sobě přitáhne a vášnivě políbí. Všimnu si, že také pláče a proto jsme jako blázni líbáme se a přitom brečíme. Nakonec se naše ruce rozpojí a on převezme Klárku a společně mi zamávají a zmizí z dohledu. Doufám, že tohle zvládnu a oni se ke mně budou rádi vracet.
Jakmile nastoupím do taxíku ten řidič semnou začne laškovat i přestože vidí, že brečím. „Nesluší vám to“ upozorní mě. Proto se pokusím usmát a utřu si slzy kapesníkem, který mi podá. „Děkuji“ ocením jeho snahu. „Jedeme asi zase zpět co, když vás nevzali na dovolenou: To jste tak zlobila“ zavtipkuje. „Jo byla jsem zlá a proto mě nevzali na roční dovolenou“ odpovím a už nemusím smích předstírat. „To je dobře, že jste neodjela, protože taková ozdoba by České Republice chyběla“ začne mi lichotit.
Prázdný byt je jako past, to měl Janek Ledecký pravdu a proto tiše našlapuji, jako bych se té pasti bála. Dokonce si i přinesu do obývacího pokoje plyšového medvídka, kterého mi tady nechali a začnu brečet do jeho hedvábného kožíšku a saje pěkně to se musí nechat.
Max mi zavolá přesně ráno když vstávávám a oznamuje mi jak dobře přistáli a jak moc se mu už stýská. Poprosím ho tedy aby to neříkal, protože je mi ještě hůř. Pak také chválí Klárku jak to dobře zvládla a byla hodná. Mile ráda mu věřím, je totiž šikovná holka. Musí se ale rozloučit, protože je budou odvážet do ubytovny a proto se rychle rozloučíme. Jsem ráda, že dorazily dobře, ale raději bych byla kdyby se třeba museli vrátit domů.