Soulmate Part.6

Kai mlčel a nevěděl jak začít. "Jak se dá vysvětlit sen, tak aby dokázali pochopit co cítím?" ptal se sám sebe. Postavil se, přešel k oknu a vyhlížel ven. Po chvíli se vrátil na své místo a viděl jak kluci se nedočkavosti celí kroutí. Připadal si trapně.
Poškrábal se na obočí a konečně promluvil.
"Možná vám připadá hloupé, že tolik nadělám s nějakým snem. Víte já sám, kdybych to nezažil, asi bych si myslel, že není možné, aby nějaký sen mohl někoho tak rozhodit. Proto bych vám chtěl nejdřív vysvětlit, proč jsem z toho všeho byl tak špatný." řekl a mrknul po ostatních jak se tváří. Když Kai viděl, že mu všichni věnují plnou pozornost odkašlal si a pokračoval.
"Není to jen obyčejný sen. Nikdy se mi nestalo, že bych někdy měl nějaký sen tak skutečný, tak živý. A taky… tak děsivý. Pro mě už to není jen obyčejný sen, je to jako noční můra! Když jdu v noci do postele, bojím se usnout."
V tu chvíli se ozval Ruki. "Počkat, počkat, ty chceš říct, že ten sen se ti zdál víckrát?"
Kai jen pomalu přikývnul. "Zdá se mi skoro každou noc, prakticky obden a nebo i několik dní za sebou. Je pořád stejný, pořád stejně děsivý! Je to příšerné když skoro jistě víte, že když usnete zase se vám bude zdát ten stejný sen."
"To je vážně strašidelné." Ozval se Aoi a otřásl se, jak mu po zádech proběhl mráz. "Především je to dost divné." Přidal se Uruha
Opět promluvil Ruki, který už se nemohl dočkat až uslyší co je to vlastně za sen.
"Povíš nám teda, co se ti zdává?" a tázavě hleděl na Kaie.
Ten jen přikývnul. "Musím to ze sebe konečně dostat. Třeba mi to nějak pomůže. Třeba se ho takhle zbavím, kdo ví?!" odtušil zamyšleně Kai, pak se zhluboka nadechl a začal vyprávět.

"Na začátku, se procházím po třešňovém parku. Je zrovna doba květu, stromy jsou úplně obsypané a všude kolem je krásně bílo. Jen se procházím a cítím se tak… spokojeně. Kolem se vznášejí okvětní lístky sakury, je to vážně nádhera." Kai se odmlčel a vypadal zamyšleně.
Po chvilce ticha se ozval Reita.
"No, zatím to docela jde. Co se stane pak?" Otázal se zvědavě.Kai se na něho jen podíval a zase pokračoval.
"Když se tam tak procházím, najednou zaslechnu jak mě někdo volá. Je to takové tiché, skoro přízračné volání. Rozhlížím se kolem sebe a hledám kdo mě volá. Pak si po chvíli všimnu, že jedné větvi sedí malá bílá holubička. Mám pocit jako by to volala ona. Dojdu až pod ten strom a natáhnu k ní ruku. Holubička sletí dolů a posadí se mi na dlaň. Je moc krásná a já cítím jak ji tluče srdíčko. Všimnu si, že má na noze zlatý kroužek a taky má krásné modré oči.
"Není to divné?!" vyhrkne najednou Kai a podívá se na ostatní. Ti ho všichni pozorně poslouchají. Když si Aoi uvědomí, že se Kai dívá na něj, řekne.
"Co, že má modré oči? Proč by to mělo být zvláštní, je to přece sen."
Kai zakroutí hlavou. "Ne, nemyslel jsem to, že má modré oči. Myslel jsem, je zvláštní, že si ve snu všímám takových maličkostí.
"Hmm, mě to nepřijde zvláštní." Ozve se Ruki. "Jak říká Aoi je to sen a tam je možný všechno. Prosím pokračuj, hořím zvědavostí." Pobídne Kaie netrpělivě.
"Takže, jak tak hladím tu holubičku, najednou si uvědomím, že je všude kolem podivné ticho až mě z toho zamrazí. Zvednu hlavu a rozhlédnu se kolem. Když uvidím co se děje kolem mě, úplně ztuhnu hrůzou. Všude kolem, sedí na stromech větví, velké černé vrány, sedí úplně tiše a jsou jich tisíce! Mají rudé oči a dívají se na mě. Pak si uvědomím, že se nedívají na mě ale že sledují tu holubičku. Hladím ji a snažím se jí schovat ale ona jen tiše zavrká, zní to tak… smutně. Zní to jako by mi chtěla něco říct. Pak najednou roztáhne křídla, vzlétne a rychle letí pryč." Kai se náhle odmlčel a vypadal jako by ten sen znovu prožíval. Pak se znovu nadechl a pokračoval.

"Když holubička vyletí do vzduchu. Najednou se s příšerným křikem vznesou i ty vrány. Je to děsivý pohled. Celé nebe úplně zčerná! Všechny vrány se pustí za tou holubičkou. S hrozným křikem ji pronásledují a zraňují, chtějí ji zabít! Rozběhnu se za nimi a snažím se je odehnat ale, je jich tolik! Když vrány zjistí, že se snažím tu holubičku bránit, začnou mě taky napadat. Skrčím se a zakryji si uší, abych se chránil a taky abych nemusel poslouchat ty hrozné zvuky. Mám strach o tu holubičku a cítím jak mi tečou slzy. Cítím se tak, bezmocný!" Kai opět přestal vyprávět a v očích se mu třpytily slzy. V místnosti bylo hrobové ticho a kluci ho napjatě pozorovali.
"Po chvíli…" Pokračoval Kai tiše. "Když konečně zase všechno utichne… Otevřu oči a opatrně se rozhlédnu kolem sebe. Vrány jsou pryč a všude je klid! Vstanu a začnu hledat tu holubičku. Po chvilce hledání, ji konečně najdu. Leží na zemi… je mrtvá!"

Když to Kai dořekl roztřeseně se nadechl, zavřel oči a po tváři mu stékala slza. Kluci ho smutně pozorovali a nevěděli co říct. Nakonec první promluvil Aoi. "To je vážně smutný sen a taky dost děsivý." Nadechl se aby ještě něco řekl ale Kai ho přerušil.
"To není všechno! Ten sen ještě pokračuje." řekl tiše ale nevypadal, že by se mu chtělo ve vyprávění pokračovat. Ruki to nakonec nevydržel a řekl si, že bude potřeba Kaie maličko nakopnout.
"No a dál… co se stalo pak?" zeptal se mírně a snažil se aby mu v hlase nezazněla netrpělivost. Kai ani nezvedl oči a opět pokračoval ve vyprávění.
"Pak... Přijdu až k ní a chci ji zvednout, jenže když se ji dotknu, stane se něco divného. Ucítím hroznou bolest a začne se mi točit hlava. Upadnu na zem a ztratím vědomí. Po nějaké době, když
se proberu a otevřu oči… vidím, že ležím vedle nějaké dívky, vypadá jako by spala. Nevím co mám dělat, tak si ji jen tak prohlížím. Najednou si všimnu, že se ji něco leskne v dlani. Je to malý prstýnek. Nevím proč ale vezmu ho do ruky, abych si ho prohlédl. Ale když to udělám… nebe se začne rychle zatahovat, až je během okamžiku úplně temno. Podívám se na místo kde leží ta dívka a…" Kai se náhle odmlčel a hledal správná slova k tomu, jak by nejlíp popsal to, co ve snu následovalo.

"A?!" vyhrkl Ruki a už začal být opravdu netrpělivý. Reita ho nakopnul a zamračil se.
"Z toho co se začne dít, mi běhá mráz po zádech." odtušil Kai a zase pokračoval.
"Kolem ní se začne tvořit rudá skvrna. Vypadá to, jako by krvácela a ta skvrna se neustále zvětšuje. Za chvíli je všechno kolem úplně rudé! Když se rozhlédnu vidím, že stromy už nejsou obsypané květy. Jsou suché, mrtvé a silný vítr jim láme větve. Kolem mě už nepoletují lístky sakury. Z temného nebe, dopadají na zem rudé kapky krve! Je to děsivé! Napadne mě, že je to proto, že jsem ji vzal ten prsten. Tak se k ní otočím a chci ji ho vrátit ale… ona je pryč! Jsem tam sám, úplně sám…" Zašeptal Kai a nevědomky při tom otáčel prstenem na své ruce. "Pak se hrůzou probudím a srdce mi tluče jako šílené." Dokončil Kai svoje vyprávění.

Chvíli jen hleděl do země, pak zvedl oči a podíval se na ostatní. Všichni tam seděli a vstřebávali to co právě slyšeli. Několik minut nikdo nepromluvil. Nakonec si Aoi odkašlal aby narušil tísnivé ticho.
"Tohle je ten nejpodivnější sen co jsem kdy slyšel. Já jsem měl jednou, taky hodně divný sen a dost morbidní. Tenhle je ale fakt zvláštní, zní skoro jako nějaká předpověď." Řekl zamyšleně a pohlédl na Kaie. "Napadlo tě, že možná ten sen něco znamená? Nezkoušel jsi zjistit, co by to tak mohlo být?"
"Jistě, že mě to napadlo!" odsekl Kai podrážděně, pak si povzdechl a smutně se na Aoie podíval. "Promiň, omlouvám se. Já jen, že si nejsem jistý… jestli to chci vědět. Popravdě se toho bojím." Řekl sklíčeně.
"No já bych se taky bál, zní to fakt děsivě." Podotkl Reita a zvedl se aby se protáhl. "Ale přiznám se, že by mě to taky docela zajímalo."
"Třeba to nic neznamená, třeba je to opravdu jen obyčejný sen." Prohlásil Uruha a snažil se mluvit přesvědčivě.
"Obyčejný sen, který se mu vrací skoro každou noc, jo?!" utrousil Aoi a poklepal si na čelo. "Už se ani trochu nedivím, že jsi z toho snu byl tak špatný Kaii. Já bych na tom byl stejně. Rád bych ti nějak pomohl ale nevím jak. Kdo ví, proč se ti ten sen neustále vrací." Řekl zamyšleně.
"Možná se na něj soustředíš tak moc, že se ti neustále opakuje." Navrhl Reita. "A třeba teď, když ses nám s tím svěřil, tak se ti zdát přestane. Když jsi to ze sebe konečně dostal a pročistil si hlavu."Aoi se podíval na Kaie. "Jak se teď cítíš?" Zeptal se.
Kai se na něho usmál. "Cítím se o hodně líp! Reita má možná pravdu, třeba to opravdu přestane, už jen tak, že jsem vám to pověděl. Možná, jsem to opravdu potřeboval, jen ze sebe dostat."
"To je dobře." Ozval se Uruha "Ale stejně by mě zajímalo, co by to mohlo znamenat. Co myslíte, nezačne se mi to zdát taky? Když na to teď budu myslet a lámat si hlavu co by to tak mohlo znamenat."
Kai se nad tou otázkou usmál a zakroutil hlavou. "Co já bych bez vás dělal, kluci?!" Pak se začal smát nahlas a s ním i všichni ostatní. Po chvilce si Reita všiml, že jediný kdo se nesměje je Ruki. Zamyšleně procházel po pokoji a silně se soustředil. "Ruki, děje se něco?" zeptal se opatrně ale Ruki ho nevnímal…