Velká shoda náhod

11. Návrat ztraceného vnuka

Jak jsem slíbila tak jsem udělala a proto jsem společně s Matějem mířila do naší rodné vesničky. „To je jako v Anglii, akorát tam je více té přírody na těch samotách“ připustil po chvilce. „Jo hele, tak tady najdeš přírodu jen když dobře hledáš, ale pokud máš opravdu zájem ji vidět, tak tě můžu vzít na jedno super místo“ nabídnu mu. Okamžitě souhlasí, ovšem začne se zdráhat jakmile mu řeknu, že vezmu sebou i mého ochránce Bena.
Jakmile vystoupíme na zastávce u návsi začne se rozhlížet. „Co se děje?“ zeptám se tiše. „No víš, byl jsem tu když mi bylo pár týdnů, ale přijdu si jako bych tu to znal opravdu“ připustí a vybídne, abychom šly rovnou k jeho babičce. Jakmile se přiblížíme do naší ulice rozštěkají se všichni psy. „Co se to děje?“ podiví se. „No to víš, vítají mě staří známí“ zavtipkuji. „Víš co zkusíme mého psa chceš? Pokud je to pořádný hlídač, tak pozná že jsi cizí a nejsi Max“ navrhnu. „Kdepak, nenechám si natrhnout řiť“ odmítne rázně. Proto se nenechám odmítnout a chytnu ho okamžitě za ruku a vedu do našich vrat. Ben si leží v boudě a nudou plácá ocasem. Jakmile bouchnu dveřmi zpozorní a zvedne hlavu. Okamžitě mě pozná a rozběhne se k nám. Matěj se postaví za mě a klepe se strachy, hrdina jeden. „Bene, ty pitomečku můj malý. Jak se máš?“ vykřiknu radostně a začnu drbat za ušima. Ten mě radostně olízne, což beru jako že teď už se mu daří lépe a postavím se vedle Matěje. To už se mu, ale nelíbí a začne ho očuchávat. Najednou couvne a vycení zuby. „Vidíš poznal to, že nejsem Max je to šikovný pes“ usoudí a chce odejít. „Bene, lehni“ zakřičím až nadskočí oba. „Tohle je hodný pán“ upozorním ho a Matějovi dám do ruky gumového medvídka, aby si ho udobřil. Ben opravdu přijde a pomalu si medvídka vezme. Nevím však kdo je nervóznější více, protože se Matěj klepe jako osika. „No vidíte kluci moji“ pochválím je oba a konečně zalezu do domu. Jak jsem předpokládala tak jsou všichni pryč a proto uvařím Matějovi čaj a připravím buchtu, kterou zřejmě mamka včera pekla. „Mňam perník to jsem neměl ani nepamatuji. Tam je to samá jablečná buchta a nic víc. Nemá to ani chuť“ odvětí a sáhne po dalším kousku. Další vlastnost kterou mají stejnou, oba jsou mlsouni. „Kdy půjdeme za tvojí babičkou?“ zeptám se pohotově. „NO nevím nějak mě přešel elán, co když mě nebude chtít ani vidět a nebude mě považovat za vnuka?“ zeptá se tiše. Musím se začít smát, protože paní Dvořákovou znám jako své boty a vím, že má i cizí děti jako jsme my já a Štěpán tak ráda, že vlastní vnuk nemusí mít strach. Proto dojí poslední kousek a společně projdeme zahradou do vedlejší zahrádky, tudíž paní Dvořákové. „Chceš zazvonit, nebo mám já?“ zeptám se obětavě. On ukáže na mě a proto stisknu zvonek a čekáme co se bude dít. Když cvakne zámek, Matěj zbledne a postaví zase za mě. Ten kluk je vážně hrdina k pohledání. „Kdo je?“ zeptá se paní Dvořáková starostlivě přes škvírku mezi dveřmi. „ TO jsem já Monika“ usměji se a ona radostně otevře dveře dokořán. „Děvče co tady děláš“ chce mě radostí obejmout, ale poté uvidí Matěje a ztuhne. „Maxi, ty jsi neodjel“ raduje se předčasně a chce obejmout nás oba. „To není Max paní Dvořáková“ upozorním ji. Její ruka klesne zase zpět a pusu otevře dokořán. Možná, kdybych nestála blízko a nepodepřela jí asi by sebou sekla. „Jste v pořádku“ zeptám se starostlivě, zatím co jí Matěj vezme do náruče a nese do obývacího pokoje na pohovku. Jakmile se vzpamatuje vezme Matějův obličej do rukou a začne plakat. „Můj chlapečku“ šeptne a dá mu pusu na čelo. „Já už ani nedoufala, že tě ještě uvidím. Jsem tak ráda, že jsi se vrátil za svojí babičkou“ pláče čím dál tím více. Matějovi taky tečou slzy a proto se ztratím do kuchyně, abych připravila tři kávy, tohle bude na dlouhé vyprávění.
Přesně jak jsem čekala, ti dva si mají pořád co říci a prohlížejí si celé odpoledne fotky, když byly s Maxem malý. Nechápu proč mi tohle neukázala jeho babička když jsem se jí ptala na Maxe já. Dostanu na to odpověď, že ona sama nedoufala že ho ještě uvidí a proto tím nezatěžovala mě. Nakonec se domluví, že tu nějaký ten týden stráví, aby si vynahradily těch dvacet let. Souhlasím, ale musím se vrátit do školy a proto si vezmu ještě Bena na procházku a hodlám se vrátit zpět. Matěj se nečekaně připojí a to s vysvětlením, že jsem mu slibovala, že mu ukážu krásné místo. Proto ho zavedu na louku, kam jsme chodily s Maxem a nezapomenu na to upozornit. Posadíme se pod veliký smrk a on mi začne děkovat. „Jsem ti vděčný co jsi pro mě udělala. Opravdu jsem ti děsně vděčný za hodně věcí.“ Nepřijde mi, že bych udělala něco extra, tohle by přece udělal každý a hlavně já jsem ráda, že nejsem v tom bytě sama a mám se s kým bavit. „Nemáš mi za co děkovat, udělala sem to taky pro sebe, protože jsem nerada sama a takhle budu mít po ruce alespoň tebe, když si budu chtít popovídat. A taky umíš angličtinu a já v ní dost plavu, takže to doučování není marné.“ Matěj se tomu jen zasměje a opře se o moje rameno. „Je tu vážně krásně, ale už se těším až budu s tebou v paneláku, jsi totiž skvělá společnice.“ Jeho pochvala mě potěší a proto mu slíbím, že tam na něj počkám a ať si prázdniny u babičky náležitě užije. Poté je čas se vrátit zpět. Ani psovi a ani Matějovi se zpět nechce jít, protože se musí rozloučit. Je mi to taky líto, stejně jako že jsem nezastihla naše, ale musím se vrátit já totiž povinnosti mám.
Jakmile dorazím domů uvědomím si že zůstanu týden sama a proto se pustím do té povinné četby, kterou jsem si laskavě vypůjčila. Možná bych si i něco přečetla, kdyby se neozval Max, zřejmě se zrovna vyspal. „Jsi tam“ ozve se netrpělivě jakmile to zvednu. „No asi jo, když se ozývám“ zasměji se. „A co Matěj, je hodný“ informuje se zmateně. Nechápu kam tím zase míří. „Jo můžeš být klidný, Matěj tu ani není. Jel k vaší babičce a zůstal tam. Bylo to super setkání“ snažím se mu to celé objasnit. Ovšem Max, ani trochu nadšený není. „To neměl dělat, protože co když to babička nevydrží a její slabé srdíčko praskne“ začne se strachovat. „Buď v klidu, doprovodila jsem ho a na všechno dohlédla“ uklidním ho. Konečně přestane s výčitkami. „Jsi hodná, moc hodná“ pochválí mě jako Matěj. „Jo to už jsem dnes slyšela. Spíše mi řekni co nového v Americe a co Klárka? Jak se jí líbí ve školce?“ Zase nastane ticho. „Nic moc, vlastně od té doby co jsem jí tam dal, tak pláče a nechce přestat. Asi se jí moc stýská, ale to si zvykne“ usoudí nakonec. Je mi jí tak líto, protože mohla zůstat tady a já bych se o ní s paní Dvořákovou postarala lépe než v Americe. „Nechceš jí poslat zpět, až pojedeš na můj maturitní ples za čtrnáct dní?“ navrhnu mu okamžitě. S tím však nesouhlasí a protestuje, že to není možné. Nechci se sním hádat a proto probereme jaká je nová práce a co dělají ve volném čase. Takže shrnuto podtrženo, nudí se doma i v práci. Nevím proč, ale těší mě to, že není tak nadšený jako byl předtím. Nakonec musíme brzo končit, protože se vrací do práce a pak má prý schůzku. No co alespoň se začnu konečně učit.
Ráno do školy samozřejmě zaspím, protože se mi zdá přímo božský sen a nechci abych se probudila, proto zaklapnu budíka a spinkám sladce dál. Horší je ovšem pohled na budík, který později ukazuje 8:30 což je čas kdy začíná první hodina. Jako střela letím do koupelny, abych trochu urovnala vlasy a přejela oči řasenou. Trochu pudru a je hotovo. Pak na sebe navléknu první triko co najdu ve skříni a nějaké kalhoty, které jsem včera odhodila na židli. Snídat nemíním a proto letím přímo na autobus. Doběhnu jen tak, tak na spoj který mě doveze až ke škole. Bohužel stihnu to až na druhou hodinu a proto si musím nějak opatřit omluvenku na tu první hodinu. Což znamená navštívit o víkendu naše rodiče a proto jim ihned zavolám, abych se ohlásila. Mamka však přijde také s překvapením. „Jsi teta“ oznámí mi nadšeně. Skoro se musím plácnout do čela, protože jsem v tom zmatku za posledních pár dní zapomněla, že bratr a Veronika čekají příchod miminka. „A co to je?“ ptám se ve spěchu. „JE to holčička a o víkendu taky dorazí, takže budeme celá rodina hezky pohromadě“ rozplývá se radostně. „Tak fajn“ souhlasím a chci končit, ovšem mamka mi chce ještě něco říct a proto mě zastaví. „Víš, že jsem měla halucinace. Včera jsem věšela prádlo na zahradě a viděla jsem Maxe, normálně mi hrabe jak pořád přemýšlím nad vámi dvěma.“ V duchu se musím smát, ale nechám ji přitom a rychle se z výmluvou, že začíná hodina rozloučím.
Odpoledne se rovnou stavím v knihovně, abych vrátila nějaké knížky, které jsem včera pracně přelouskala. Potkám tam však osobu, kterou jsem už dlouho neviděla. „Kamile?“ podivím se při pohledu na dlouhovlasého kluka s dlouhým koženým kabátem a vysokými boty. Je to spolužák ze základky a už v té době uznával trochu zvláštní styl oblékání. „Monika“ tipne si správně a radostně obejme. My dva ač jsme byly dost rozdílní jsem si rozuměli a společně sním a s kluky ze vsi jsme dělali lumpárny jako blázen. ON byl vždy můj ochránce, když nebyl po ruce Štěpán. „Neviděl jsem tě snad století“ zasměje se a požádá, abych si sedla k jeho stolu. S úsměvem jeho nabídku přijmu a přisednu. „A jak se má naše průšvihářka?“ začne vyzvídat. „Jde to, jsem pořád stejná za to ty jsi jiný. Dlouhé vlasy a co ty malůvky na obličeji“ ukážu prstem na jeho obličej. „To je dlouhé vyprávění, spíš mi vysvětli jak to že jsme se neviděli tak dlouho my nerozlučná dvojka“ nechápe stejně jako já. „To ti nevysvětlím, možná je to protože jsem šly každý na opačnou stranu republiky po škole?“ navrhnu tuhle možnost. On jen přikývne a začne zkoumat co nesu za knížky. „Dala jsi se na klasiku?“ zavtipkuje, protože když jsme byly spolu četly jsme hlavně komiksi zatím co holky louskali bravíčka. „No spíše se musím učit na maturitu“ dodám zkroušeně. „Jo tak to znám, taky mě to čeká za půl roku, ale myslím že na učení je času dost ne? Co takhle to dneska přerušit a jít se někam napít?“ nabídne mi velkoryse. „To se nedá odmítnout, když jsme se neviděli to století“ přijmu nadšeně. Proto společně bok po boku vyjdeme do mrazivého podvečera a míříme do nějakého baru, který sám ochotně vybral.