Divoká kočka 40

*Teď je ten nejvhodnější čas na bradavky.*
Však už se na ně taky náramně těšila. Dojela si k nim táhlým pohybem jazyka od pupíku až po rozkošné údolí mezi Štěpáninymi prsy. Vždycky se jí libilo, jak jsou velká. Byla o tolik dokonalejší než ty její. Tak hebké a přitažlivé. Do ruky se jí rozhodně nevešly ani když ležela.
Naslinila si prst levé ruky a rozdráždila levou bradavku. Potom špičkou jazyka prozkoumávala hrot té druhé. Štěpána ji při tom pozorovala a Marie si všimla, jak se jí rozšířily zornice do maximální šíře. Měla najednou neodolatelnou touhu ji políbit. Přestala tedy laskat bradavku a natáhla se k jejím ústům. Levou ovšem svědomitě dráždila dál.
Ten polibek byl plný smyslné touhy a něžné divokosti. Líbala ji s takovou vášní, až se jim oběma zatmívalo před očima a po zádech tančily drobné jiskřičky.
Marie si pak klekla a nehty přejela po obou rukou od předloktí přes podpaží dozadu na lopatky, kde se zastavila. Mohla si ji teď k sobě blíže přitáhnout, což také ihned udělala. Měla najednou k dispozici celý Štěpánin hrudník a na okamžik nevěděla, kam dříve. Doleva a nebo doprava. Obě přeci potřebují poškádlit. Přesto se nemohla rozhodnout.
Nakonec se naklonila k levé a přejela po ní délkou celého jazyka. Věděla, jak moc působí ta drsnost a co to s ní dělá.
Zachvěla se.
„Marí.“ Zašeptala.
„Hm?“ zamumlala Marie, ale bylo jí jasné, že se jí na nic neptá a ani o nic neprosí. Že jen prostě volá její jméno. Tolikrát toužila ho slyšet z jejích úst a proto si užívala to její trápení. Věděla, že ho za ten večer uslyší ještě mockrát než jí dovolí se udělat. A tenhle závěr večera plánovala opravdu co nejvíce prodloužit.
Když dovolila Štěpáně se aspoň na okamžik nadechnout, aby jí neomdlela z nedostatku kyslíku, stačila vyslovit jedno malé skromné přání.
„Chtěla bych tě ještě cumlat. Prosím. Moc mi chutnáš.“
Myslela na konkrétní polohu. Na tu jedinou, která jim oběma dovolovala vychutnat si tu rozkoš vzájemně. Ale nahlas ji nevyslovila.
„Kdepak,“ odmítla Marie uštěpačně,“teď jsi v mých rukou a já si tě míním vlastnit tak dlouho, jak jen já uznám za vhodné. A budu ráda, když si to užiješ stejně tolik, jako si to užívám já.“ Dodala naprosto vážně a sklonila se k úžlabině , která se vytvořila na bříšku díky její pohublosti.
Vzala do ruky láhev s vodou a nalila ji do Štěpánina pupíku.
„Mám trochu žízeň.“ Podotkla jakoby omluvně, ale obě věděly, že to byl záměr.
Zabrousila jazykem až tak hluboko, jak to jenom šlo a Štěpa se zazmítala, ačkoli byla stále ještě přivázaná.
„Odvaž mě, prosím.“
Marie jen blahosklonně zavrtěla hlavou. *Kdepak, kočičko. Ještě tě nemám dost.*
Od pupíku sjela pomaličku po hladké kůži až její mušličce. Zastavila se na úplném jejím vrcholku a rejdila špičkou jazyka na malém kousku kůže. Nechtěla dál. Né snad že by se bála. Spíš že zvažovala možnosti.
Nevědomky přitom kmitání zrychlila a Štěpána se pomalu ale jistě přestávala ovládat.
„Marí nezlob, z tohodle se zbláznim.“ Vypravila ze sebe přerývavě.
Ta bezmoc ji ničila. Byla pro ni zoufalstvím a přesto neodolatelnou výzvou. *Jak jen na něco takového mohla přijít?*
Dost možné bylo ještě jedno vysvětlení. Její pocit viny. Právě přijímala trest za to, že nechala ublížit svému otci. Ale o tom rozhodně neměla nejmenší tušení.