Zakázaná láska

1. Nová brigáda

Probudila jsem se v dosti ponuré náladě a při pohledu z okna jsem si moc na náladě nepřidala. Mlha která se valila parkem byla jako mléko a vypadalo to, že dnešek bude takhle celý den. Proto jsem si místo šortek vzala rifle s prodřenými koleny, které jsem si nedávnou koupila v obchodním domě. Šetřila jsem na ně jako blázen a každý den je skoro chodila kontrolovat jestli je ještě mají. Nakonec jsem si našetřila dost peněz a od pátku mi říkají paní. Prohlédla jsem se v zrcadle a zhodnotila to celkem rychle, je to ještě horší než včera. Svoje dlouhé černé vlasy jsem sepnula do ohonu a jen lehce přepudrovala obličej, teď v létě jsem zhnědla dost od sluníčka takže to nemusím nijak přehánět. Na oči jsem nakreslila linky a přejela řasy řasenkou. Víc jsem toho na sebe patlat nechtěla, bůh ví jestli mě nechytne cestou do práce déšť a já pak budu vypadat celý den jak indián.
Skoro jsem se do jídelny doplazila a když pozorovala ostatní děti jak se vesele vybavují a těší se, tak jsem se zděsila. Zasedla jsem na své oblíbené místo a pozdravila se s Martou, která mi přistrčila rohlík a kelímek marmelády. „Díky“ zahučela jsem a nechala ležet před sebou. Měla jsem totiž trému a nemohla do sebe nic dostat. Jdu poprvé dnes na brigádu, kterou nám dětský domov sehnal. Jo já to vlastně ještě neřekla, jsem z dětského domova u Dvou Lvů, který je od mých tří let mým domovem. O maminku jsem přišla při dopravní nehodě, kdy jsem přežila jen já a tatínka jsem nepoznala,protože spolu s mamkou nežily. Takže jsem zůstala na tomhle světě docela sama. Vlastně si nemám na co stěžovat, protože lidi okolo mě jsou skvělý, hlavně kuchařka které říkáme s oblibou teto. Mě má osobně nejraději,protože prý jí připomínám dceru, která se jí provdala do nějaké Arabské země a od jejích šestnácti let jí neviděla. Jen párkrát jí prý volala a slibovala, že přijede. Avšak zatím se neobjevila a tak si rozmazluje mě a já toho někdy dost využívám. Třeba jako dnes, když jsem opouštěla brány dětského domova s ostatními dětmi, kterým brigáda taky začínala tak jsem se u ní stavila a ona mi strčila ještě ke svačině jednu velkou čokoládu. Zamluvila to tím, že potřebuji energii, když jsem jako špejle hubená. Dala jsem jí proto pusu na tvář a upalovala než si hlavní vychovatelka všimne, že chybím a bude zle.
Vychovatelka Páleníková nás rozvážela dodávkou, aby s námi první den šla vše zařídit. Byla dost prudká, ale jakmile jsme něco zařizovali tak stála za námi a napomáhala. „Lauro, chovej se hlavně slušně, protože budeš celý den pracovat s lidmi. Je to kavárna na úrovni“ upozorňovala mě, než jsme došly do kanceláře k panu vedoucímu. „Kdyby si však někdo na tebe dovolovat tak si to nenech líbit a jdi za vedoucím. Je to hodný pán a určitě ti pomůže.“ Slušně přikyvuji a už se těším až nastoupím na plac. Pan vedoucí je opravdu sympatický pán ve věku tak kolem čtyřiceti let. Dokonce se semnou velkoryse přivítá a jakmile podepíše vše důležité, tak mě odvede na pracoviště. Pod ochranná křídla si mě vezme Věrka, které je dvacet let a na první pohled vypadá skvěle a pořád se na mě usmívá. Vypadá to, že to bude pohoda.

Zdání klame to přesvědčilo i mě, když jsem se za podrobného vysvětlování od Věrky, která mě učí jak jaký stroj obsluhovat a na co je dobrý. Po chvilce vím jen jak se dělá presso a s tím jak udělat ostatní kávy se radši ani nechci seznámit. Proto se domluvíme, že dnes bude dělat kávy ona a já budu roznášet. Začnou se mi tedy klepat děsně ruce, ale souhlasím.
Dopoledne je klid, občas sem zajde nějaký ten podnikatel s kufříkem na ranní kávičku a nebo obchodní schůzku. Pak důchodkyně, které sem zašly zavzpomínat na staré časy a dokonce mě do děje zatáhly a vysvětlovali mi, že se tady potkali a od té doby jsou z nich nejlepší kamarádky. Poslouchalo by se to dobře, kdyby na mě nečekalo za barem spousty objednávek. Odpoledne se, ale situace dosti zhorší a začnou se do kavárny slézat omladina, protože kromě kavárny je to taky bar s kulečníkem a fotbálkem. Začnu tedy lítat jako hadr na holi a nestíhám se ani napít vlastního pití. Dokonce už motám objednávky, takže se s Věrkou vyměníme a já se snažím obsluhovat za barem, zatím co ona se oblehává salónek. Za barem je to samozřejmě lepší, protože nejsem tak blbá, abych nedokázala nalít fantu a nebo kolu, která je považována jak se zdá za nejlepší pití, tudíž si ho objednává každý druhý. Pak nějaký ten koktejl, který se mi povede namíchat jen díky příručce, kterou mám připravenou od Kláry, která mě v pět hodiny přijde vystřídat. „Ahoj já jsem Klára“ usměje se a převezme kasu. „Tržbu máš pěknou holka, tedy to jsi musela makat jako blázen“ začne mě chválit. Je mi taky dosti příjemná a proto se těším, až spolu budeme dělat noční směny. Teď ale musím mazat domů, protože jsem se už takhle zpozdila. Nechám si tedy do Věrky potvrdit do docházkového sešitu odchod a zmizím.
Večer se nevzmůžu ani na jednu aktivitu, kterou připravily vychovatelky a proto s výmluvou bolení hlavy se vrátím do pokoje, kde spí stejně zmordovaná Marta, která celý den dřela na poli a obdělávala nějakou řepku. Jsem díky bohu ráda, že tohle mě minulo velkým obloukem a mám tuhle sice namáhavou,ale zato zajímavou práci při které můžu poznat spousty lidí.

Následující dny jsou podobné, protože tento týden mám jen ranní, abych si zvykla. I únava postupně ustupuje, takže vstávání už není utrpení a na zákazníku už nezývám. Dokonce se s Věrkou skvěle doplňujeme a už se dokážeme vystřídat jak za obsluhou strojů tak při roznášení. Sice se mi každé kafe nepovede na jedničku, ale jak říká Věrka z toho se nestřílí.
Dnešek je výjimečný den, protože se v naší kavárně má konat nějaký sraz základy nebo co, takže musíme připravit sezení pro dvacet lidí. Věrka mě proto pošle uspořádat do salónku stolu, aby se mohlo vše připravit než dorazí. Parta deseti lidí se přivalí kolem čtvrté hodiny a mylně jsem se domnívala, že to budou spíše starší lidé. Tihle jsou tak v mém věku a dokáží udělat pořádný randál a také zmatek. Nestíhám zapisovat objednávky, které několikrát za tu chvilku co u nich stojím mění. Nakonec se tedy rozhodnou a proto s oddychem upustím salónek a jdu namíchat drinky, které si přály. Je toho moc a proto si vezmu na obsluhu podnos na kolečkách. „Lauro, hlavně nedávej alkohol pokud jim nebude osmnáct“ upozorní mě Věrka. Jen tiše přikývnu a vjedu s vozíkem do salónku. Zazní přímo aplaus, když uvidí pití na mém vozíku. Některé však začnou hned jak jim drink podám reptat. „Co to je, já si přece objednala Frape a tohle je ledová káva s čokoládou“ upozorní mě povýšeně jedna z nich. „Moc se omlouvám“ sklopím zrak a podám dívce, která se o ledovou kávu sama s úsměvem přihlásí. Té co nadávala tedy podám její Frapé, ale stále je nespokojená. „Je tam dost ledu, já jsem totiž vyprahlá jako sahara“ upozorní mě výhružně. „Je tam dost ledu“ odvětím a roznáším dále. „Slečno, prosím vás mohl bych dostat k tomu čaji Rum“ zeptá se jeden z kluků. „A bylo vám už osmnáct“ zeptám se tiše. „Prosím“ zeptá se udiveně a začne se smát. „Jasně, nedávno ale občanku ještě nemám hotovou“ začne si vymýšlet pohádky. „TO vám, ale nelít nemůžu, mohla bych mít problém“ odmítnu jeho přání splnit. Proto se otočí na holku, která mě celou dobu propichuje pohledem. „Ona mi nechce nalít“ ukáže na mě prstem. Ta vstane a dojde houpavým krokem až ke mně. „Nalij mu a nedělej blbosti“ upozorní mě výhružně. „Tady vaše výhružky nezaberou, protože já nesmím nalívat lidem pod osmnáct let a proto mu nenaliji“ odmítám tvrdě a dost už mě ta holka štve. Ona jen vztekle dupne a odejde ze salónku. Celý salónek umlkne a čeká co bude. Vzápětí se vrátí s vedoucím a křičí na mě jako saň. „Ona nás odmítá obsloužit a ještě si určuje komu nalije a komu ne“ začne na mě žalovat. Celá zrudnu jak se stydím a na pokyn vedoucího vyjdu před salónek. Okamžitě se začnu omlouvat. „Já mu nechtěla nalít jen protože mi nechtěl ukázat občanku.“ On se jen usměje a vysvětlí mi oč tady jde. „Tohle je moje dcera a slaví tady čtyři roky od základní školy: Všem již bylo osmnáct věřte mi“ uklidní mě. Proto jen tiše přikývnu a vrátím se zpět. Ona se výtěžně usmívá a mě dojde, proč se tak nosí má prostě navrch.
Po zbytek odpoledne je docela klid, pokud tedy nepočítám ty řvouny ze salónku , kteří se už v hojném počtu veselí. Věrka se o mém nedorozumění dozvěděla a prý jsem jí měla poslat někam krávu jeho dcerušku. Je to rozmazlený spratek, který má co chce a tatínka si přímo omotává okolo prstu. To přesně sedí a proto se chvilku bavíme na její účet. Moc dlouho nám to ale nevydrží, protože se objeví v zápětí a vynadá nám, že nemají co pít a my se tady vesele bavíme. Proto jen vzdychnu a vrátím se zpět do salónku. Hned jak vstoupím si všimnu kluka, který sedí vedle ní a krásně se na všechny strany usmívá. „Co to bude“ zeptám se co nejpřívětivěji. „Dal bych si Frape“ objedná si to samé co ona. „To si nedávej, ona to neumí udělat“ upozorní ho. „Já to zkusím jo“ odmítne její pomoc a potvrdí svoji objednávku. Proto si to zapíšu a běžím to rychle udělat. S plnou skleničkou a s přidaným speciálním brčkem mířím zpět. Když se nakláním k němu, abych mu pití položila na stůl, ucítím jak mi někdo strčí do ruky a já mu celý obsah kávy vyliji do rozkroku. To co následuje je přímo děsivé a to nemluvím o skvrně, která se mu vytvořila na kalhotách. „Ty nemehlo co jsi to udělala. Tohle jsou nové džíny“ rozkřikne se a začne si to čistit ubrouskem. Rychle mu nabízím další, které si vztekle bere. „Tohle si vypiješ“ usměje se ta mrcha Aneta a vím, že to myslí naprosto vážně. Křik přiláká i Věrku, která jakmile vidí co se stalo se usměje a nabídne mu, aby si je šel vysušit do vedlejší místnosti kde máme převlékárnu a mě pošle za bar. Poslechnu a radši rychle zmizím než si na mě vylije vztek někdo další.
Náladu mám pod bod mrazu a nevyžehlí to ani lízátko od tety. Zajímá se samozřejmě co se stalo a proto jí to celé vyprávím. Ona se tomu jen zasměje a řekne, že být ona na mém místě tak mu to Frapé vylije na hlavu. To bych ale neudělala, protože byl tak krásný že to bralo dech. Usnout se mi taky nepodaří a to ze strachu, že zítra mě zřejmě vyhodí. TO jsem se na té brigádě moc dlouho neohřála ?