Zakázaná lláska

2. Omlouvám se

Nikdo mě nevyhodil, ale dostala jsem káravou přednášku o tom abych byla opatrnější a dokonce pokyn, abych obsluhovala jen za barem. To se také splnilo protože mě tento týden čekaly noční v doprovodu Kláry, která je ještě lepší než Věrka. Je totiž děsně upovídaná, takže se během obsluhování parádně bavíme.
Dnes vyrazím do práce dříve, abych stihla připravit pití do chladničky. Setkám se tedy ještě s Věrkou, která mi předá nějaký lístek hned jak přijdu. „Co to je?“ děsím se. „Nekul ty oči. Tohle tu nechal nějaký kluk a chtěl abych ti to předala. Prý je to důležité“ usměje se. Toho se hned chytí Klára. „Tedy jsi tu chvilku a máš hned ctitele a ještě tajného. No to je zajímavé“ začne vtipkovat. Usměji se a odnesu si lístek do šatny. Celá nedočkavá začnu dopis rozbalovat. Je tu jen krátký vzkaz: OMLOUVÁM SE ZA SVOJE CHOVÁNÍ .DOUFÁM, ŽE MI TO PROMINEŠ. LEOŠ. Nevím vůbec o koho se jedná a za co se mi omlouvá a proto lístek vyhodím do koše a převleču se do uniformy. Klára však ihned vyzvídá. „Co ti psal?“ Jen pokrčím rameny a usměji se. „Byl to omluvný dopis, žádný lovestory“ uklidním ji. Jen na mě poťouchle mrkne a nažene za bar, abychom si všechno připravily.
Noční směna je ještě horší než ranní, protože se večer schází spousty lidí a jen tak na pokec a proto nestačím doplňovat pití a ještě led a ostatní věci. V devět hodin toho mám dost a proto mi Klára navrhne, abych si odpočinula. S radostí to přijmu a jdu si odpočinout do šatny. Musím v domově upozornit na tuhle noční práci a poradit jim, aby mě nebudily jako ostatní děti. Moje pauza však netrvá ani deset minut, protože přiletí vylekaná Klára a prosí o pomoc neboť se v baru perou. Okamžitě vystartuji a jdu se podívat oč jde. Opravdu se nějací dva maníci s dredy do sebe pustily a nemíní přestat i přes prosby nějaké holky. „Zavoláme policajty“ navrhnu rychle. „Jasně, tak jim zavolej z mobilu“ poradí mi. „Já ale mobil nemám“ špitnu stydlivě. Dojde jí to rychle a proto mě poprosí, abych vydržela a jde zavolat sama.
Páni kluci se uklidní jakmile se ve dveřích objeví dva policisté. Ten jeden je mi dokonce podobný a pak ho podle úsměvu poznám. „Ahoj“ pozdraví mě. Jen kývnu a zalezu za bar. Kluci musí vybalit peníze za rozbité sklo, ale nikam je neodvedou pod podmínkou že budou hodní. Slíbí to a dokonce odejdou sami. Ten jeden se vrátí k baru a objedná si kolu s ledem. „Dostala jsi můj vzkaz?“ zeptá se jakmile ho obsloužím. „Vzkaz?“ podivím se. „Jo nechával jsem ti tu vzkaz na papírku“ usměje se. Plácnu se do čela a chci vědět proč mi to psal. „Já se choval jako pitomec a nerad, abys kvůli tomu měla nějaké černé svědomí.“ Vůbec jsem nečekala, že to je od něho a proto začnu vtipkovat. „No štvalo mě to, ale že bych kvůli tomu měla špatné spaní to se říct nedá.“ Tomu se taky zasměje a proto se omluví osobně. Pak už musí jít a proto se rozloučí a od dveří se ještě usměje. Klára nás samozřejmě pozorovala a jen co zmizí si mě začne dobírat. „Tak ještě, že se pánové porvali co?“ Jen pokrčím rameny a jdu radši sklízet židle a stoly, abychom mohly v klidu vytřít a jít domů.

Každá noční probíhá také jako podle kopíráku, tedy neperou se nám tam lidé. Jen občas musíme některého zákazníka krotit, ale jinak to jde. Dnešek je ale náročnější, protože je pátek a to znamená frmol do začátku směny až do konce. Vyplatí se nám to ale oběma, protože spropitné, které dostáváme je dosti vysoké a jde přímo do našich kapes. Největší radost mi, ale udělá Vašek který se objeví přímo u baru a sladce se usmívá. „Sluší ti to“ upozorní na sebe. Proto zvednu hlavu a vidím, že jsem se nemýlila v odhadu. „Ahoj“ vykřiknu radostně a dokonce oběhnu stůl, abych se s ním mohla obejmout. Vašek je totiž něco jako můj brácha a když bydlel ještě v dětském domově tak jsme byly nerozlučná dvojka. Bohužel je o dva roky starší, takže před dvěma měsíci opustil domov a začal žít podle svého a to až v Praze, která je od Hradce dost daleko. „Kde se tady bereš“ začnu vyzvídat. „No měl jsem cestu kolem a tak jsem se stavil v domově a tam mi teta řekla kde tě najdu a vydal jsem se tě hledat. Ta uniforma ti opravdu sluší“ sjede mě očima. Dost se zastydím a zmizím zpět za barem. Uniforma je totiž tričko bez ramínek s logem kavárny a tudíž je to odvážnější než se s mí nosit v domově. „Co si dáš“ pozvu ho na drink na účet podniku. „Musím si dát jen koktejl, ale nealko jsem tu autem“ omluví se. „Ty máš auto“ podivím se. „Jo firemní“ odvětí a začne vysvětlovat jak dobrou práci si našel a jak se mu v ní líbí. Dost mu závidím tu jeho svobodu. TO já budu muset ještě dva roky trpět společný pokoj s Martou. I když je to dobrá holka není nad vlastní pohodlí a pak také ty přesně měřené vycházky to je děs největší. Trochu se člověk zpozdí a je hned zle. Nechci si, ale stěžovat a proto společně probereme jen jak se mi daří a také mi navrhne jestli bych s ním nechtěla jet na pár dní stanovat. Tohle mě přímo nadchne a proto ho prosím, aby se přimluvil u Páleníkové. To bude totiž kámen úrazu jak myslím.
Vašek na mě počká až do konce směny a jak se zdá zalíbí se mé kolegyni, která na něho hází ty nejvášnivější pohledy. „Nežer ho tak“ uklidním ji. „Ty ho znáš“ zeptá se tiše. „Jo je to můj brácha“ odvětím klidně. „Brácha, vždyť jsi z děcáku“ podiví se. „Náhradní bratr, abych to řekla přesně“ upozorním ji. Ona se jen usměje a dodá. „To já bych si taky takového náhradního bratra nechala líbit.“ Musím se smát společně sní ta holka je fakt praštěná. Dokonce ji nadchne, když je po práci představím a on nám velkoryse pomůže uklidit a ještě jí nabídne odvoz, který samozřejmě přijme velice ráda. Bohužel její nadšení padne jakmile vyjdeme před bar a uvidíme nějakého kluka. „Musím jít“ rozloučí se. „Snad jindy“ uklidním ji. Hodí po nás smutný pohled a zamíří k němu. On je surově chytne za ruku a začne na ní řvát. Proto se zastavíme a já se rukama snažím zeptat zda-li je vše ok. Ona jen přikývne a proto se vzdálíme, abychom taky nějakou neschytali. Cestou domů se bavíme o škole, kterou navštěvuji druhým rokem a chtěla bych dále pokračovat jestli to půjde, avšak to je za rok a tenhle poslední mi vlastně ukáže jak na tom jsem. Vašek mi ale slíbí, že hned jak mi bude 18 let tak si mě vezme k sobě. Je to od něj hezké,ale neměl to říkat neboť se nebudu moci dočkat.

Víkend mám vždy volný a proto zůstávám v domově a musím pomáhat s těmi menšími dětmi. Je to nespravedlnost, ale je lepší neodmlouvat. Dnes však vyfasuji Pepíka a Honzíka což jsou dva největší zlobičové jaké znám. Než se člověk naděje už jsou na stromě a nebo na něj teprve lezou. Nestačím je proto okřikovat a vyhrožovat jim. Nakonec je ukecám ke hraní fotbalu. Vašek se k nám připojí a proto si společně dáme jedem zápas, abychom je utahali.
Jsem však tak okopaná, že to po třiceti minutách vzdám a jdu se dívat z lavičky. Připojí se k nám Marta a začne mi vyprávět co je nového na brigádě. „Mám kluka“ zašeptá nadšeně. „Jo a jakého“ podivím se a chci slyšet více. „Je mi dvacet let a je z Hradce“ oznámí mi nadšeně. „To je fajn, takže se budete moci hodně vídat co???“ zaraduji se. Ona jen sklopí zrak a zakroutí hlavou. „TO nebude možné, protože jeho rodina mě nebere. Prý jsem spratek a nemám rodiče a tudíž ani postavení“ sykne nenávistně. Koukám jako blázen, s tímhle jsem se totiž ještě nesetkala. „A co na to on?“ zeptám se opatrně. „Poslechl je a řekl, že mě domů tahat nebude. Chodíme spolu tedy načerno“ vrátí se jí úsměv na tváře. Vůbec se mi to nechce líbit. „TO přece není normální prosím tě. Jestli tě má rád tak na nějaké kvality kašle. Ty jsi hezká holka a to že jsi z dětského domova to ti neubírá ani na inteligenci a ani na kráse. Jsi pořád normální člověk.“ Marta si jen vzdychne a potvrdí mi, že on jí ale miluje a holt to bude muset tolerovat. Já bych osobně tohle netolerovala ani omylem.
Všechno co mi řekla povím zase Vaškovi, který se vyjádří naprosto přesvědčivě. „Je blbá.“ Nevím proč, ale souhlasím s ním já bych tohle klukovi taky netolerovala. Když mě má rád tak se vším všudy. „Nikdy si tohle nenech namluvit, že jsi něco horšího když jsi od dvou Lvů“ poradí mi než odjede. „Bude se mi stýskat bráško“ loučím se sním velice nerada. „To mě taky, ale brzo se zase objevím a pojedeme stanovat. Brigáda ti končí za měsíc ne?“ Jen přikývnu a opravdu se těším, až mě vezme sebou. To teprve budou prázdniny.
Jakmile odjede, zbudou mi jen oči pro pláč a proto jdu do kuchyně za tetou. „Co je maličká“ obejme mě. „Mě se po něm tak stýská. Proč nemůžu odjet sním“ vzdychnu si. „Jednou se dočkáš a pak budeš mít všechno co chceš“ uklidní mě. „To jsou ale ještě dva roky“ stojím si za svým. Teta mě chytne za ruku a řekne. „Uteče to jako voda a pak ještě budeš ráda na tohle vzpomínat. Je to tvoje rodina a máme tě moc rádi.“ Já to přece vím a taky vím, že ona obzvláště. „Nejradši bych byla celé dny s tebou“ přeji si nahlas. „Já taky holčičko moje malá“ usměje se. Zdržela bych se ještě déle, ale zaslechnu jak mě volá Páleníková a proto vyjdu z kuchyně na dvorek. „Hledala jste mě?“ zeptá se tiše. „Kde jsi prosím tě“ řekne naštvaně. „Hledám tě, abych ti řekla že tě hledá pan vedoucí z té práce. Potřebuje, abys dnes šla večer do baru.“ Vykulím oči,protože já přece mám volno ale než se nudit tady to radši tam vydělávat. Zaběhnu se proto obléknout a také upravit. Rychle si sčešu vlasy z obličeje a připnu na temeni hlavě sponkou. Zbytek nechám splývat podél obličeje. „Kam jdeš?“ podiví se Marta, když vejde do pokoje. „Musím na směnu na záskok“ usměji se. „To se máš co? Hezky si to užij“ popřeje mi s úsměvem. To si tedy užiji a hlavně dnes když je večer diskotéka.