Setkání VI.

Cítím jeho pohled…pohled, který je nevěřícný, nechápavý a kdo ví, co ještě. Ale já se mu ani do těch očí nemůžu podívat, cítím se zahanbená, že jsem tohle nevydržela a všechno to ze sebe vysypala. Tohle se prostě nemělo stát…
„Nino…“. sedne si vedle mě a chytne mě za ruku.
„Prosím, nesahej na mě. Já…nemůžu cítit lítost, nesnáším to.“ Než dořeknu, pustí mou ruku. Sedíme tady mlčky vedle sebe, nikdo nic neříká, ani by možná nevěděl co. Ale já cítím ty jeho nevyřčené otázky. Kdy, co a jak…Na to by se rád zeptal, ale nemá tu odvahu. Proto to musím udělat já…
„Je to nádor na mozku. Trvá to už dva roky… Něco mi už vyoperovali, ale bohužel nešel ven celý. Chodím na chemoterapii, čekají mě další operace.“ Říkám potichu a po tvářích se mi kutálejí slzy.
„Jak je to možné…zrovna ty, která byla vždycky plná života, optimismu. Vím, že nechceš lítost, ale mě je to vážně opravdu líto. Chci ti pomoct, ani to nemění nic na tom, že mezi námi prostě něco je a to ani tak nezměníš.“ Podívá se na mě plný očekávání.
„Ty to prostě nechápeš, že? Jak mám začít něco nového, když nevím, jak dlouho tady budu.“
„Ale to je mi úplně jedno, chci být s tebou, chci ti pomoct a věř, nebo nevěř, potřebuješ ji.“ Vysloví to, co jsem se ani já neopovážila říct. Ano, potřebuju pomoct, ale jsem tak hrdá, že si o ni nikdy neřeknu. Opravdu nevím, jak dlouho budu tohle všechno zvládat…práce, organizace a domov.
„A co chceš udělat? Nastěhovat si mě domů, aby ses o mě mohl postarat? Mám nechat všeho?“
„Až na to poslední ses úplně trefila…nastěhuješ se ke mně.“ Řekne něco úplně nevěřícného.
„To nemyslíš vážně…proč bych se nemohla nastěhovat k Lauře? Jak můžeme bydlet pod jednou střecho zrovna my dva? Jak to vysvětlíme ostatním?“ plno otázek mi probíhá hlavou, jak jen dokážu být s ním v jednom bytě, proč by to měl být zrovna on…a pak mě něco napadne.
„Neděláš to jenom proto, že ses kdysi choval, tak jak ses chovat, že ne?“
Podívá se na mě užasle, jako by nevěřil vlastním uším.
„A i kdyby, jaký by byl v tom rozdíl? Chci ti pomoct Nino, mám tě opravdu rád a nemůžu tě nechat samotnou…“ Chtě nechtě, po těchto slovech se ve mně něco hnulo. Ať už jsem si myslela cokoliv, teď jsem rozhodnutá tohle udělat. Nevím, do čeho se pouštím, nevím kolik času mi zbývá, nevím prostě nic, jen to, že tohle chci zkusit.
„Jak vidím ten tvůj výraz, hned je mi to jasné. Jdu ti zabalit.“ Vtrhne do ložnice a začne házet všechny věci do kufru.
Mě nezbude nic jiného, než se zvednout a začít taky něco dělat. Nejprve zajdu do koupelny se upravit, protože nechci aby mě takhle ještě viděl. Vezmu kosmetickou taštičku a začnu do ni ukládat všechny léky, bez kterých se neobejdu, a že jich je požehnaně…Vezmu všechno, co mi přijde pod ruku, ledabyle to házím do tašek.
Když je všechno zabalené, stojíme v chodbě a čekáme, kdo se první rozhoupe a udělá první krok. Samozřejmě, že já to nejsem, nemám moc sil na to, abych tohle udělala, ale jak se tak na Lukáše dívá, je pevně rozhodnuto a mě nic jiného nezbývá.
„Počkej ještě chvilku. Přísahej mi tady, že tě nebudu od ničeho zdržovat, že nebudu zavazet jiné osobě…“ potřebuju to slyšet, ujistit se, že dělám dobře.
„Jistě, že nebudeš zavazet mě a ani nikomu jinému. Dělám to pro tebe a moc rád. Potřebuješ to slyšet ještě několikrát, že? Nedělej si starosti, bude to v pohodě.“ Dá mi pusu na čelo a obejme mě. Stojíme v chodbě, která je přeplněna taškami a kufry, ale jsme to my dva a v tomhle okamžiku jsem za to velice ráda.
Pouštím se do něčeho nového i když jsem nechtěla,ale jsem prostě zvědavá, jak to všechno dopadne.