Miluju déšť

Miluju déšť, déšť je supr věc. Jenže vždycky začne pršet v nevhodnou chvíli. Třeba když se ženu od autobusu na privát, bez deštníku samozřejmě. No a nedivte se mi, před chvílí ještě svítilo sluníčko jak pominutý. A najednou se přihnaly ty protivný šedý mraky, napuštěný vodou, co se nemohly dočkat, až tu vodu vylijou na ubohý chodce.
Naštěstí je privát blízko zastávky, takže stihnu promoknout minimálně. Sotva vletím do dveří, uvítá mě Ester.
„No ty vole, kde se flákáš!“ křikne na mě z kuchyně. „Přišel ti dopis,“ hodí přede mě obálku, sotva se uvelebím na židli u stolu. Nedočkavě ji rozlepím, abych zjistila, že mi píše ségra z Německa. Chjó! Já to věděla, mělo mi to bejt jasný, sotva odjede, už si na mě nevzpomene. Mluvím o svým teď už asi bejvalým, abyste mi rozuměli. S Ondrou jsem se poznala loni v létě. Velká láska to byla, až do letošního jara, dokud neodjel na půlroční výměnný pobyt kamsi do Kalifornie, nebo kam. Už je tam skoro dva měsíce, ze začátku jsme si volali a psali, ale teď... Nic. Našel si hafo kámošů a mě ze svojí mysli vykopl, aby tam měl místo pro nějakou Američanku.
„Kdo ti píše, ségra, že jo?“ vytrhne mě Ester ze zamyšlení.
„Jo,“ odpovím.
„Hele, zůstáváš tady teda na víkend, nebo jedeš domů?“ Odpovím jí, že zůstávám, protože doma je ještě spousta dodělávek po přestavování. Už je to třetí týden, co zůstávám přes víkend na privu (privát je náš penzion, luxusní penzion - každý pokoj je tak trochu vlastně malý byt, dva plus jedna, takže každá máme svůj pokoj, i když stejně většinou spíme v jednom, klidně bychom mohly vzít ještě dvě holky a nájem by pak byl úplně minimální - bydlíme na privu, protože na intru pro nás nezbyl pokoj. Smůla? Ani náhodou).
„To je paráda, aspoň vyrazíme někam na pařbu,“ rozzáří se Ester. Zůstává tady každý týden, domů vlastně jezdí jenom na prázdniny. A někdy ani to ne. Doma bývá nerada, pořád samá hádka. Jednou to dokonce její brácha nevydržel a přijel za Ester na privát. Nechala ho tu přes týden, než se zase odhodlal odjet domů, netrvalo to ani tři dny a byl tu znova. Já je stejně obdivuju, jak tihle dva dokážou držet pohromadě. My se ségrou sice taky, ale tohle je něco jinýho.
„To těžko, leje tam jak z konve,“ zkrotím její představu o protančené páteční noci.
„A to je problém?“ vykulí na mě svoje modrý kukadla. „Nebudem se poflakovat venku, ne? Zalezem do nějakýho lokálu.“ Proti tomuhle se nedá nic namítnout a tak v půl sedmý nastupujem na městskou dopravu, která nás vyplivne v centru Ostravy. Ono studovat ve velkým městě má svoje výhody, že? Sice Ester je na úplně jiný škole než já, ale i tak jsme nejlepší kámošky.
„Pojď,“ popohání mě. Ta je na tu pařbu natřesená jak gambler na automat, no fakt. Projdeme minimálně pěti knajpama, než zaparkujeme v tom nejhorším diskofilým hnízdě, jaký jsem kdy viděla. Diskotéky k smrti nenávidím, takže není divu, když se uklidím k poslednímu volnýmu stolu, kterej najdu, na sedmou večerní je tu na můj vkus nějak moc lidí. Ester samozřejmě neváhá ani minutu a už brázdí parket, přičemž ještě stíhá navazovat známosti. Po sérii nějakých naprosto úděsných techno pecek si to přihasí s partou kluků. Docela hezkejch kluků, hlavně teda blonďák mě zaujal... Hm.
Ester vypadá docela rozjařeně. Vysokej černovlasej kluk jí nabídne, že skočí pro něco k pití. Vida, rychle si ho ochočila.
„Tak co? Bavíš se?“ zaječí na mě, abych ji přes ohlušující rachot, který má na svědomí z největší části hudba, vůbec slyšela.
„Jo, jsem na vodvaz,“ odpovím jí otráveně. Nevšimne si toho, radši se stará o všechny svoje nápadníky. Zdá se mi to? Nebo ten blonďák vypadá ještě otráveněji než já? Sedí naproti mně a vypadá, že by radši seděl doma. To já taky, pěkně doma v teple u kompu s teplým čajem a se všema svýma virtuálníma kámošema, kterých mám mnohem víc, než těch opravdových. Jsem tak zamyšlená a nadšená myšlenkou, že bych nenápadně zmizela a nechala Ester, aby si tu pařbu užila beze mě, že přeslechnu, když na mě někdo mluví. K mému nemalému překvapení je to ten blonďák.
„Cože?“ odpovím zrovna nepříliš slušně.
„Ptám se tě, jestli se nechceš jít projít ven,“ zopakuje mi trpělivě svou pozvánku. Přijmu ji s nadšením a už opouštíme hlučný sál.
„Nechtěl jsem tě tak vytáhnout, ale vypadalas, že bys to tam nejradši zabalila,“ vysvětlí mi svoje počínání.
„Fakt? To seš asi jedinej, kdo si toho všimnul,“ zašklebím se při vzpomínce na rozjařenou kamarádku.
„Ani jsem se nepředstavil, tak já jsem Honza,“ podá mi ruku. Honza, takový obyčejný, ale hezký jméno, napadne mě.
„Leonie,“ odpovím. A v tom momentě je mi za moje jméno tak trapně, jako mi ještě nikdy nebylo. Vždycky jsem záviděla všem holkám, který mají nádherný český jméno. Proč musím trpět za to, že jsem původem Němka? Leonie je taky obyčejný jméno, ale ne v Ostravě, nebo ve Znojmě, kde mám už od dětství trvalý domov, ale třeba v Berlíně, odkud pocházím.
„Leonie?“ podiví se můj společník, „to je tady docela exotický, ne? Ty nejseš zdejší?“ Jeho zájem mě udivuje. Nikdy se nikdo nad mým jménem nepozastavoval, ani když jsem nastoupila tady v Ostravě na zdejší zdrávku (u nás ve Znojmě mě nevzali, no).
„Ne, jsem ze Znojma,“ převezu ho. „No ale jinak jsem rodilá Berlíňačka,“ doplním.
„Tak to musíš umět bezvadně německy, co?“ zajímá se Honza, zatímco se procházíme parkem. No, park je docela silný slovo pro pár stromečků a vysušený trávník.
„Člověk by si řekl, že když má člověk německý jméno, musí umět německy, co?“ usměju se.
„A ne snad?“ diví se Honza.
„Ne. Naši se krátce po mým narození přestěhovali-“
„Aha,“ doplní mě.
„- ale odjakživa na mě i na ségru mluvili dvěma jazykama, takže já třeba německy mluvím perfektně. Ale vždycky to tak není,“ rozkecám se. No ale konečně mám po dlouhý době vděčnýho posluchače. Taky to nejsem já, co celou dobu kecám. Honza mi o sobě poví naprosto všechno. No a nebýt toho, že má v sobotu důležitý basketbalový zápas (basketbal je prý nejúžasnější sport, co zná, proto se mu věnuje závodně), kecali bychom klidně i do rána. Na zápas jsem samozřejmě pozvaná i s Ester. Odploužíme se k zastávce a než nastoupím do příslušné tramvaje, která mě zaveze zpátky před privát, rozloučíme se krátkým ahoj.
Ester ještě nedorazila. Nemusím být potichu, nikdo tady není, tak se rychle osprchuju, uvařím si ten vytoužený čaj a ještě v půl jedenácté večer se připojím na internet, abych mohla pokecat se dvěma kamarády ve svojí oblíbené chaťácké místnosti.
„Ahoj sluníčko. Nezdá se ti, že v tuhle dobu už máš dávno spát?“ objeví se nad systémovou zprávou „uživatelka sOnNe16 vstoupila do místnosti“. V podobném duchu se s Markem (který má nick Johny_Rotten) a s Martinem (BizzY) vydržím bavit do půl druhé. Teprve teď začínám pociťovat únavu. S klukama se rozloučím a asi ve dvě ulehám do postele.
Na ten zápas musím, je to jediná možnost, jak Honzu ještě někdy vidět, přemýšlím v posteli při hudbě amerických Green Day. Proč mě nenapadlo, vzít si od něj aspoň telefonní číslo, když už nic. No prostě zítra půjdu na ten zápas, i kdybych měla Ester tahat z postele násilím. Rozhodnuto.

„Vstávej!!!“ cloumu s Ester ze strany na stranu, kamarádka je ale buď mrtvá, nebo se rozhodla sehrát na mě mrtvolu. Anebo spí tak tvrdě, že jí podvědomí nehodlá sdělit, že se ji někdo pokouší vzbudit. Trvá mi asi pět minut, než si uvědomím, že takhle určitě kamarádku nevzbudím. Rozhodnu se pro drsnější metodu. Přistoupím k hifivěži a za okamžik pokojem duní hlasitá hudba mých oblíbených Rammstein (už chápete, proč nesnáším diskotéky?). Moji miláčkové zaberou přesně podle očekávání.
„Vypni tóóóóó!!!“ snaží se je Ester přeřvat. Ještěže je většina obyvatel penzionu (tedy převážně studentů) pryč, protože bychom asi dostaly výpověď s okamžitou platností. Nabroušeně se vykope z postele a přemístí se do kuchyně. Když dorazím vzápětí po ní, staví si vodu na kafe.
„Seš normální?“ zeptá se mě smrtelně vážně. „Víš, že jsem až do rána pařila, a vyženeš mě z postele nějakou naprosto debilní kýčovinu.“ Nikdy jsme se neshodli, co se muziky týče. Ester je vyloženej diskofil a já zas rockerka a punkerka, no.
„Pro to, co jsem udělala, mám vysvětlení,“ hájím se.
„Jo? Tak to by mě zajímalo jaký. Omluví tě jedině to, kdybys mi smluvila rande s Orlandem Bloomem,“ sedne se vedle mě. No a taky jsme se nikdy neshodli v klucích, Orlando Bloom mě svým zjevem vyloženě odpuzuje.
„No tak to zrovna ne. Jdem na basket,“ vyrukuju se svým plánem na sobotní dopoledne. Ester ale nejeví tolik nadšení jako já. „A kvůli tomu jsi mě budila? Co budem pohledávat na basketu? Víš, že jakýkoli sportovní utkání jsou pro mě ztrátou času.“ Udivuje mě čím dál víc.
„I kdyby hrál kámoščin kluk?“ pokusím se.
„Ondra hraje basket?“ podiví se Ester. Její tupost mě doopravdy udivuje. No ale omlouvá ji to, že je blondýna a k tomu po flámu. Trpělivě jí vysvětlím včerejší situaci, kterak jsem poznala Honzu, který basket miluje, a jak nás obě pozval.
„No matně si vzpomínám, že Míra něco říkal,“ vzpomíná kamarádka. „No ale že ti to trvalo, než sis za Ondru někoho našla.“ Plete se, ještě jsem si nikoho nenašla. A ani to nemám v plánu, ale pokud bych nějakou náhradu chtěla, Honza je hned první v pořadí. Proto během posledních šestnácti hodin, nastupujeme na tramvaj, aby nás opět vyplivla v centru Ostravy, tentokrát však zamíříme k nejbližší sportovní hale, v které by měl Honza podle mých informací odehrát dnešní zápas. A taky že jo, sotva se usadíme na výhodném místě, zjistíme, že zápas právě vstupuje do druhé poloviny (zase pozdě, jako obvykle).
„Tak kde je ten tvůj, Lee?“ rozhlíží se Ester. Ať natahuju krk, jak chci, taky ho nikde nevidím, a to mám proti Ester výhodu - vím, jak vypadá. Ester sice taky, ale pochybuju, že si Honzu, kterého včera viděla asi čtvrt hodiny, k tomu skoro na mol (teda jako ona byla na mol, ne Honza), pamatuje.
„Teďka zrovna nehraje,“ odpovím jí, když zahlídnu Honzu na střídačce. Taky si mě všimne, usměje se a zamává mi, čehož si Ester samozřejmě všimne a vyčkává na mou odpověď. Taky mu zamávám, to je snad jasný, ne?
„Teda, ty si umíš vybrat, jestli byl Ondra roztomilej, tenhle je naprosto k sežrání,“ uzná Ester znalecky. A to ho viděla jenom zdálky. Jsem zvědavá, co řekne, až ho uvidí zblízka. Neunikne mi, že se Honza zvedl a šušká něco klukovi v publiku a ukazuje na mě! Kluk se zvedne a zamíří ke mně.
„Ahoj, ty seš Leonie?“ zeptá se mě. Kývnu. „Honzu znáš, že?“ zeptá se pro kontrolu. Přikývnu podruhý. „Poprosil mě, abych ti vyřídil, že by byl moc rád, kdybys na něj po zápase počkala před halou,“ papouškuje vzkaz. „Pokud možno i s kámoškou,“ dodá a očima visí na Ester. „Jinak, já jsem Tomáš,“ podá jí ruku a ona ji bez váhání stiskne. „Ester,“ představí se švitořivě tak, jak ona to umí nejlíp. Včerejší Míra je tím pádem ze hry.
Jak zápas dopadl? Nemám ponětí, ač nerada, musím přiznat, že jsem celou dobu sledovala Honzu. No líbí se mi, no.
„Tak co, holky, dem na něco k pití, ne? Mám žízeň, že bych vychlemtal Orlík,“ rozhodne Tomáš, o kterém se později dovím, že je Honzův spolužák a nejlepší kámoš.
„Ty?“ podiví se Honza. „Vždyť jsi nehrál, co mám říkat já?“ stěžuje si.
„Máte žízeň?“ ujme se jich Ester. „Žádnej problém, znám jednu bezva knajpu, tady kousek odtud, točej tam bezvadný pivo, že jo Lee?“ obrátí se ke mně. Tou bezva knajpou samozřejmě myslela klub, ve kterým se pravidelně každý úterý večer scházím se dvěma kámoškama ze třídy, který jsou stejný paka do punku jako já. No a každý úterý tady hraje místní naprosto skvělá kapela, jinak je to normální zahulenej pajzl a nemyslím si, že je to teďka to nejvhodnější místo.
„Nezkusíme radši cukrárnu?“ pokusím se. Projde mi. Koneckonců pivo se dá natočit i tam, tak co. Tomáš si je poručí a my ostatní učiníme podle jeho vzoru. Za ty dvě hodiny jich vypijeme každý tři a stihneme ve čtyřech probrat všechno možné i nemožné, od školy přes filmy po muziku. Ukáže se, že Tomáš s Honzou jsou na tom podobně jako já a Ester - Tomáš je rozenej diskouš, zatímco Honza ulítává spíš na rockový muzice a bez mučení se přizná, že ho baví i punk. Necháme za sebe zaplatit a domluvíme si na večer kino, zase ve čtyřech. No a pak se uklidíme zpátky na tramvaj, na privec se doloudáme mravenčím krokem. Tedy rychlostí šneka, jak chcete.
„Lee, dáš si kafe?“ zařve na mě Ester z kuchyně, zatímco já si samozřejmě v pokoji zapínám počítač.
„Jo!“ zaječím přes půl Ostravy. Ester je supr servis, za okamžik přede mě staví kouřící hrnek (můj nejoblíbenější).
„Co na tom chatu furt máš,“ kroutí hlavou nad monitorem, na kterém svítí hned několik přívítání, patřících mé osobě.
„Kámoše,“ zazubím se na ni a na klávesnici datluji odpověď několika přítomným. Zapnu si ještě jedno okno, abych si vyzvedla e-mail. Srdce se mi rozbuší při pohledu na Ondrovu adresu v nově příchozích mailech. Nic moc nepíše, akorát, že se má dobře, omlouvá se, že mě zanedbává atd. Kašle na mě, no.
Zatímco Ester z postele sleduje jakýsi trapný film, stihnu s partou probrat svoje dnešní dvojité rande. Johny_Rotten mi radí, abych tam vůbec nechodila a radši večer přišla chatovat. Musím ho zklamat, neboť já na to rande chci. Jenže čím víc se blíží hodina H, jsem nervóznější a nervóznější. Ester se mi směje, no jo, jí se to culí, když sama už měla kluků tolik, že ji žádný nevyvede z míry. Snad jenom Brad Pitt.
Když si nazouváme boty, ozve se zaklepání na dveře. „Ježkovy voči, kdo to je?“ zděsí se Ester. Domácí. Kdo jinej.
„Děvčata, mohla bych s vámi mluvit?“ zeptá se nás takovým tím hlasem, kterej u ní vždycky věští malér. Ester ji ale dost nevybíravým způsobem odpálkuje. „Víte, paní Medlecká, my teďka dost spěcháme, snad jindy,“ a zdrhne. Já se na babu jenom omluvně zazubím a jsem svojí kamarádce v patách.
„Ty seš pako, co když nás vyhodí?“ zaklepu si na čelo v bezpečné vzdálenosti od našeho penzionu a hlavně od ježibaby.
„Leonie, Leonie, proč by nás vyhazovala, kdyby chtěla, dávno by to udělala, chtěla nás jenom buzerovat, jako vždycky. Jak kdybys ji neznala, fakt. Dělej, naskoč, nebo nám to ujede,“ popožene mě a nastoupí hned po mně.

Kluci nezklamali. Čekají na nás na zastávce přesně tak, jak jsme se po zápase domluvili. A sotva vystoupím, zůstanu očima viset na Honzovi. Děsně mu to totiž v džínách, bílým tričku a džínový bundě sekne. Mě nikdy takovýhle kluci nebrali, ale Honza je vážně... ani pro to nemám vhodný slova.
„Ahoj,“ věnuje mi spešl pozdrav a překrásný úsměv. Mám menší problém, podlamujou se mi kolena. To se však brzy napraví, když kráčíme večerní Ostravou až ke kinu.
„Na co jdem?“ zeptá se logicky Ester. Kluci mají lístky na bezvadnou komedii Drž hubu. Jenže z ní bohužel nic nemám, neboť stále musím hlídat Honzovu ruku, která se mě stále „náhodou“ dotýká. Vlastně jsem ráda, konečně moje pobláznění není jednou jednostranný. To Ester s Tomášem si hlavu nelámou, osahávají se při filmu a neberou na vědomí, že krom nich je v sále dalších šedesát lidí.
„Kam vyrazíme teď? Přece nepustíme tak krásnej večer k vodě,“ rozhlédne se Tomáš po ulici, sotva se vymátožíme z kina. Ptal se sice všeobecně, ale na očích mu všichni vidíme, že by s mou kamarádkou nejradši zůstal sám. Proto jim nehodláme s Honzou překážet a rozloučíme s přáním hezkého večera. My se vydáme na opačnou stranu.
„Tak, co teď?“ usměje se zamyšleně.
„Nevím, můžeš mě zatáhnout do nějaký temný uličky a znásilnit mě tam, nebo si můžeme jít někam sednout, nebo se můžeme rozloučit a jít domů. Pokud jde o mě, první a poslední možnost zamítám,“ zavtipkuji.
„Fáákt? Mně se ta první docela líbila,“ prohlásí naoko zklamaně můj společník. „No tak můžem zalézt do nějaký útulný hospůdky, co ty na to?“ Co já na to? Souhlasím, v Ostravě není o knajpy nouze, ale vybrat mezi nimi nějakou ucházející je trošku problém.
„No a co ta, jak o ní odpoledne mluvila Ester?“ napadne Honzu. Zamítá se. Vysvětlím mu, že to není nejlepší nápad, páč je to spíš takovej zahulenej pajzl a navíc mě tam všichni znají, takže žádný soukromí a mně by se dneska zrovna hodilo. No tak nakonec zalezeme do příjemně vyhlížející kavárny. Kafe mám ráda samo o sobě, takže kavárny naprosto miluju. Ta atmosféra, prostě boží.
„Je to tu strašně hezký,“ rozhlídnu se po lokále. Je to trapný, ale jaksi mi došla výřečnost.
„Hm,“ odpoví mi Honza. „Kavárny jsou bezva,“ jakoby mi četl myšlenky. Téma „kavárny“ nám vydrží krátkou dobu, během které první rozpaky naprosto pominou a my se probíráme různými tématy až k tomu nejzajímavějšímu.
„A jak seš na tom s klukama, hm?“ odváží se mě zeptat Honza.
„Teďka jsem zrovna volná, jako ptáče,“ zalžu. Vzpomenu si na Ondru, kterej teď určitě ocucává nějakou Američanku. A světe div se, vůbec mi ta představa nevadí. No Jeník se mnou teda dělá divy. Napadá mě jediný způsob, jak ze sebe setřást nepříjemné otázky: „No a co ty?“ S odpovědí nespěchá, nejdřív se dlouze podívá z okna, asi mu to taky není po chuti. A pak potichu řekne: „To je na dlouhý povídání.“ Nechci ho nutit, aby mluvil o něčem, o čem nechce, takže se na nic nevyptávám. Jestli bude chtít, sám mi to řekne. No a pak najednou jakoby zase ožil. „Já jsem taky sám, můžem to dát dohromady,“ mrkne na mě. Ač to říkal spíš ze srandy, docela mě to zaskočilo a ta představa se mi proti mé vůli zalíbila. Dělá se mnou divy. Proto se vzmůžu jenom na pouhý úsměv. Oplatí mi jej. A pak se rozpovídá.
„Kdysi jsem míval slečnu. Hrozně skvělou, myslel jsem, že je to osudová láska. Fakt, tak hustě jsem byl naivní. Věříš, že jsem do ní byl zamilovanej?“ věřím jsem mu, nemám důvod mu nevěřit. Za tu krátkou dobu, co se známe, jsem si jím naprosto jistá.
„Dokonce jsem ukecal třídní, aby se za mě přimluvila u řídi, jestli bych ji nemoh vzít na výlet. Mohl. Hrozně jsme se oba těšili. Spali jsme tam na chatkách po čtyřech. Krom nás dvou se do tý naší vecpali dva kámoši,“ podívá se kamsi z okna a udělá dramatickou pauzu.
„Honzo, jestli nechceš, tak mi to neříkej,“ připomenu mu, že ho k ničemu nenutím.
„Ani nevím, proč ti to říkám,“ podívá se mi do očí. „Ale chci ti to říct, kdybysme spolu náhodou někdy v budoucnosti...“ nedořekne. Ale i tak vím, co chtěl říct a okamžitýmu zrudnutí nezabráním.
„Svedla je,“ dořekne. „Oba, jednoho po druhým. Během těch tří dnů, co jsme na tom výletě byli.“ Vůbec se mu nedivím, že ho to tak bere, nevěra je děsná věc už sama o sobě, ještě k tomu, když to člověk udělá schválně.
„Dozvěděl jsem se to pár týdnů po tom vejletě. Ti kluci mi to řekli, dneska jsem jim za to děsně vděčnej. Tenkrát jsem na ně byl naštvanej, myslel jsem, že to oni za to můžou. Taky jsem s nima hafo dlouho nemluvil. Že největší vinu v tom měla ona, jsem pochopil, když jsem ji načapal, jak se líbá s nějakým frajerem v metru. To byl konec velký lásky. Ani to nezapírala, když jsem jí předhodil, co jsem viděl. Vysmála se mi, no fakt že jo. Těm kámošům jsem se omluvil, všechno dobrý. A od tý doby jsem neměl žádnou jinou holku. Přestal jsem jim věřit. Až jsem teďka potkal tebe. Nevím proč, ale mám pocit, jako bych tě znal celičkej život.“
„Kolik jí bylo?“ zeptám se.
„Jí? Patnáct, mně sedmnáct.“ Tak mladá a tak pitomá a povrchní, koneckonců na základce jsme ve třídě měli taky takovou. Edita se jmenovala. Znám nespočetně kluků, kterým zlomila srdce svým vypočítavým chováním. Tahle byla něco podobnýho.
V kavárně vydržíme sedět ještě dobrý dvě hodiny. Člověk by řekl, že po týhle tragédský atmosféře už lepší přijít nemůže. Ale může. Honza je prima kluk. Po tom, co mi řekl, se ještě bavíme na téma nevěra a první lásky. Domů se dostanu teprve krátce po čtvrt na dvě. Ač neradi, rozloučíme se už na zastávce autobusu. Honza sice trvá na tom, že mě takhle pozdě v noci nemůže nechat cestovat tak nebezpečným dopravním prostředkem samotnou, ale když ho asi tisíckrát ujistím, že se mi nic nestane. S těžkým srdcem mě nechá jet.
Ester ještě nedorazila, jak jinak. Kdoví, co s Tomášem vyvádějí. Určitě si nepovídali o nešťastných láskách, jako my.
Zapnu si počítač, jak jinak, nedoufám sice, že kámoši budou takhle pozdě v noci ještě připojení, ale přece jenom chci komunikovat a je mi jedno s kým.
Pokojem se rozezpívá můj mobil úvodní melodií Kobry 11, což ohlašuje novou SMS. No vida, ani nemusím pro komunikaci zapínat kompl. Přes celý byt až do kuchyně sprintuju úctyhodnou rychlostí, ještě se stačím rozplácnout o asi padesatero Esteřiných bot v chodbičce, abych si co nejdřív přelouskala SMSku od Honzy. Omlouvá se mi, že mě ještě takhle pozdě v noci otravuje, ale že by neusnul, kdyby mi nepopřál dobrou noc. A taky, že se musíme co nejdřív znova sejít. Nadatluji mu odpověď, že mu taky přeju dobrou noc (a ať ho blechy štípou celou noc) a navrhnu zítřek ve čtyři na stejným místě. Sice se musím učit. Ale v pondělí nám písemka snad nehrozí a i kdyby, konečně se zbavím nálepky třídní šprtky (i když jsem ji nikdy neměla).
„Kluci, jaktože ještě nespíte?“ nadatluju na klávesnici uvítání, oslovení kluci zvolím i přesto, že jsou v místnosti dvě holky. Ty se proti mně taky hned ohraděj.
„Já ti dám kluci,“ vzteká se Lucka s nickem SexyLucy a RottenkaxXx (Beata - mladší ségra Johnyho) se k ní okamžitě přidává.
„Lee, co ty tady? To už ses z toho randete vrátila?“ uvítá mě Johny_Rotten.
„No konečně někdo, kdo mi nic nevyčítá =o). Jo, už jsem zpátky, taky mám nejvyšší čas, ne?“ napíšu odpověď, mezičímž mi zase mobil poslušně zazpívá Kobru 11. Honza, samozřejmě! Prý se moc těší. Určitě ne víc, než já. Už mu neodepisuju, jenom prozvoním, aby věděl, že jsem jeho zprávu vzala na vědomí. Sotva položím mobil na noční stolek vedle postele a sednu si k počítači, Kobra 11 se rozezní znova. Copak jsem ústředna? Zvednu se. Tentokrát to není Honza. Píše Ester. NECEKEJ ME, ZDRZIM SE U TOMASE, PACKO ZITRA. Snad ví, co dělá. S Tomášem se skoro nezná... No, nebudu jí dělat matku, že. Koneckonců, mám byt sama pro sebe, tak to má i výhody. Ne, že by mi kámoška vadila, ale odmala jsem ráda zůstávala sama doma.
„Děééécka, já mám hlad,“ svěřím se svým virtuálním kámošům. S odpovědí si pospíší Martina: „Tak se najez,“ poradí mi. Taky dobrej nápad, jíst o půl druhý ráno asi není to nejlepší, ale páč jsem nevečeřela, mám na to právo. Odloudám se tedy do kuchyně a z tragicky vypadajících zásob vyberu pomazánkový máslo a ze špajzu vytáhnu chleba, svoje nejlepší časy má už sice za sebou, ale pořád lepší než plesnivý rohlík, který najdu taky. S baštou se vrátím zpátky a vykecávám se až do čtyř. Kolem půl třetí se místnost pomalu vylidní (což znamená, že ji opustí tři lidi) a zůstanu tam s Johnym.
No a jak už jsem řekla, do čtyř řešíme všemožná témata od mýho rande po blížící se prázdniny. Člověku se může zdát, že hodina je dlouhá doba, ale není to tak, uběhne děsivě rychle. A tak se rozloučím a slíbím, že se zítra zastavím. Na chatu samozřejmě.

„Budliky budliky, nesu čerstvý rohliky!“ rozlehne se bytem. Narozdíl od Ester nespím tak tvrdě, takže jsem okamžitě vzhůru. Mrknu na hodiny na nočním stolku čtvrt na jednu.
„Tak mi k nim uvař kafe a doval to všechno sem, díkec!“ odpovím.
„Hele, studuju na gymplu, ne na číšnici“ nakoukne Ester do pokoje.
„Díky, seš bezva kámoška,“ zazubím se z postele a nemám v nejmenším úmyslu opustit ji. Naštěstí je Ester doopravdy bezva kámoška, neboť za okamžik mi přinese dva rohlíky (jsou čerstvý, nelhala) s máslem a kafčo. Všechno to přede mě postaví a já se s chutí pouštím do jídla. Kecne si naproti a zeptá se: „Tak co, jak seš na tom s Jeníkem?“ Zakřením se a odpovím: „Určitě ne dál než ty s Tomášem. Co ste včera vyváděli?“ změním téma.
„Ani se neptej,“ usměje se spiklenecky. Poslechnu ji a nezjišťuju podrobnosti. Dokážu si to představit v živých barvách, moje fantazie je famózní.
„Co máš dneska v plánu?“ vyzvídá Ester. Odpovím okamžitě: „Mám rande.“
„Teda jo, co by tomuhle říkal Ondra,“ moralizuje. Ondra tomu nemůže říkat nic, pochybuju, že mi zachoval věrnost, když se kolem něho potuluje tolik holek. Proto ani nemám výčitky svědomí. „Nemá se teďka někdy vrátit?“ pokračuje.
„Ne, až po prázkách.“ Usrknu si z kafe. „Fuj, co to je za smrťák?“ otřesu se.
„Musím tě nějak probrat,“ zasměje se ta potvora. „Hele, pokud bys toho Honzu náhodou nechtěla, pamatuj na svou kámošku.“
„Probrat, ne zabít. Na to zapomeň. Ty si nech Tomáška a do Honzy mi nedělej,“ varuju ji. Včera jsem si totiž uvědomila, že mám s Honzou vážný úmysly. No co? Ondra je daleko a jak už jsem řekla - pochybuju, že se kvůli mně vykašlal na to hafo holek, co se tam kolem něj motá. Takovýho sexy turistu přece nenechají na pokoji.
„Hele, vemeš mě v úterý s váma do knajpy?“ změní náhle téma Ester.
„Jestli chceš,“ pokrčím rameny. „Ale pochybuju, že tě to tam bude bavit, přece punk nesnášíš, ne?“ podivím se nad jejím zájmem.
„Nesnáším, nejsem slepice, i když to by byla sporná diskuse, ale punkáči se mi líběj.“ Chápete tu holku někdo? Sotva sbalí kámoše mýho možná budoucího kluka, už se rozhlíží jinde. Ale čemu se divím, že. Vždycky byla taková. Taky už pár naivním hochům zlomila srdce... Vzpomenu si na tu Honzovu mrchu. Mám vlastně štěstí, že se mnou vůbec začal bavit...
„Co podniknem? Do čtyř hafo času...“ připomenu, že už jsem po snídani. Z Ester vyleze, že bysme mohly do fitka. Odseknu, že to bysme teda nemohli, ona je možná po včerejší noci nabitá energií, každopádně já mám co dělat, abych se udržela na nohách, až tak jsem unavená. Nakonec vyhraje oběd, ačkoli jsem teprve po snídani.
Když se chystáme opustit byt, opět si nás odchytí domácí. Tentokrát jí samozřejmě utýct nemůžem, takže si poslušně sedneme v jejím království na pohovku a posloucháme přednášku na téma noční hluk.
„Připadám si jak na intru,“ pošeptá mi Ester, když si baba odběhne do kuchyně. Nakonec nás propustí do víru velkoměsta s podmínkou, že se naše chování zlepší. Slíbíme jí to, ač nemáme v nejmenším úmyslu to dodržet. Hold jsme puberťačky, no.
Na tramvaj tentokrát nenasedáme, radši se pohodlně uvelebíme v útulné a ne příliš drahé restauraci kousek od privátu. Je to jeden z mála podniků, na kterým se se svou kámoškou shodnu, takže to tam máme rády obě. Když si objednáme pití i oběd, můžeme se pustit do řešení závažných témat.
„Co si mám vzít na sebe?“ poprosím zoufale Ester o radu. S odpovědí si hlavu neláme, prý mi vybere něco z jejího šatníku. Závidím jí její suverenitu. S každým klukem, se dá bez problémů do řeči, zatímco já vždycky sedím tiše v koutečku a koukám, jak jí na ten její sladkej úsměv všichni berou. Taky je mi dodneška nejasný, jak si mě Ondra mohl vůbec všimnout a dát mi přednost před Ester. No je to záhada, no. U Honzy mi to ani tak divný nepřijde...
„Héééj, země volá Lee,“ zamává mi před očima rukama.
„Volaný účastník je dočasně nedostupný,“ odpovím jí větou, kterou často slýchám, když volám Ondrovi. Obě se tomu zasmějeme.
„Někomu tu zvoní mobil,“ zaposlouchám se. Je to docela otravný, proč si ten dotyčnej nevyřídí ten hovor! Ať se můžem v klidu najíst?! Potom se zaposlouchám pozorněji... Kobra 11! No jasně, ten dotyčnej jsem já. Okamžitě vylovím telefon z baťůžku. Honza! DOUFAM, ZE TE NERUSIM. ASI JSEM OTRAVNEJ, ALE CHTEL JSEM TI JENOM RICT, ZE UZ SE NA TU NASI SCHUZKU MOC TESIM. HONZA
„Kdo ti píše v polední pauze?“ zajímá se Ester. Zazubím se. Ačkoli má leckdy děsivě dlouhý vedení, tentokrát jí docvakne hned. Není otravnej, to teda ani náhodou. Je hrozně milej. Od Ondry bych se takovýhle SMSky nikdy nedočkala. Jenže Honza není Ondra, tak už ho s ním nebudu srovnávat. Místo toho okamžitě nadatluju odpověď: AHOJKY, TAKY SE DESNE TESIM. BUDES DNESKA PRVNI INTELIGENTNI CLOVEK, SE KTERYM BUDU MLUVIT =o). ZATIM PA. LEE.
„Tak, kde jsme to skončily?“ zeptám se kámošky.
„Už ani nevím... Jo, dořešily jsme tvoje oblečení... Mimochodem, víš, že ta nová od nás z privátu je v jináči?“ vyrukuje Ester s novým drbem. Ačkoli je nová, vybavuji si ji dobře. Taková malá zakřiknutá zrzka. Taky ze zdrávky. Nastoupila letos. A hele, už je v tom. Do ní bych to teda neřekla. Jak už jsem se zmínila - přišla mi jako puťka.
„S kým, prosímtě?“ zajímám se.
„No s tím vod vás. Počkej, jak von se jmenuje... Leoš. Jo, Leoš, to je von.“ Jo tak to už se nedivím. Leošek sbalí každou, na kterou si ukáže. Minulej rok dokonce dostal i Hanku, mou spolužačku. Letos už ale naštěstí maturuje (Leoš, ne Hanka) a bude od něj klid. Bude z něj dobrá zdravotní sestřička. Hlavně sestřičky v nemocnici z něj budou paf. No, uvidíme.
„No tak to je docela masakr,“ hvízdnu. „No a co s tím hodlá ta chuděra dělat?“ zajímá mě.
„Jo, tak to nevím, třeba si to nechá,“ uvažuje Ester. Tak to si nemyslím. Každopádně změna tématu není nikdy na škodu, že. Proto se taky začneme bavit o plánech na letní prázdniny. Docela kvapem se blížej no a pak už nic nenaplánujem.
Je docela logický, že Ester hodlá být co největší část prázdnin mimo domov, pokud možno i s bráchou. Proto je doslova unesená myšlenkou, že by mohli oba strávit prázdniny u nás. Já v tom taky žádnej problém nevidím. Mamka bude určitě ráda, miluje jakýkoli návštěvy a taťka? Ten taky. Ségra nebude doma, takže no problem. Všechno je domluvený.
U oběda samozřejmě stihneme probrat i jiný věci od vysvědčení po... Já nevím, prostě všechno. Taky mám co dělat, abych doběhla na privát, převlíkla se (Ester mi vybere džíny a černý top) a trajdala na dopravu. V centru jsem ve čtvrt na čytři. No hele, nakonec mám ještě docela náskok, takže jsem v kavárně s pětiminutovým předstihem. A Honza s ještě větším. Když vejdu, zahlídnu ho u jednoho stolu u okna.
„Ahoj,“ přisednu si k němu.
„Seš tady v přadstihu,“ usměje se.
„Ty taky,“ oplatím mu. „Už sis objednal?“ zeptám se.
„Ne, čekám na tebe. Co si dáš?“ Oba si objednáme kapučíno. To fakt můžu. Honza se mi směje, když si do něj nasypu šest lžiček cukru. No je to trapný, ale dobrý!
„Takhle sladíš vždycky?“ tlemí se, zrovna když se zase ozve mobil. A zase Kobra 11!
„Ne, jenom příležitostně, když ten cukr není na moje náklady, jinak bych se nedoplatila,“ odpovím a následuje výbuch smíchu. Vylovím z kapsy mobil. Kdo mi sakra píše. Ondra! AHOJKY LEE. VECER TI ZAVOLAM, MAM PRO TEBE PREKVAPKO, ZATIM PA. ONDRA.
„Kdo ti píše?“ zajímá Honzu. Odpovím, že kámoš a dál už to nerozebíráme. Proč taky, že. Radši přejdem na jiný téma.
„Poslyš, ještě jsi mi neřekla, kam chodíš do školy.“
„Já? Ze mě bude zdravotní sestra,“ zakřením se. „Ostravská zdrávka je supr!“ pochválím jednu ze zdejších středních škol. „A ty? Ty musíš být vysokoškolák, ne?“
„Jo,“ potvrdí. „Konzervák,“ zazubí se podobně, jako já předtím.
„Ty studuješ konzervatoř?“ vyvalím oči. „Tak to klobouk dolů, to byl vždycky můj sen,“ svěřím se mu.
„No a proč ho neuskutečníš?“
„Ještě nevím, jestli odmaturuju, natožpak, abych plánovala kam na vejšku,“ odmávnu to. „Honzo? Jakou máš rád muziku?“
„Já nevím, mně je to v podstatě jedno. Hlavně když to není techno a dechovka.“ To je přesně můj člověk!
„Třeba punk je dobrej... Jo, punk můžu. A pak taky takovej ten gotickej rock. Znáš Rasmus?“
„Samozřejmě. Funeral Song patří do mojí top.“
Nestačím se divit, téma hudba nám vydrží celou hodinu! Probereme tam všechno. Z Honzy ještě vytáhnu, že se mu líbí třeba Avril Lavigne (kterou já snesu leda, když ji nevidím a neslyším), nebo třeba Moby (s kterým jsem na tom podobně).
Zrovna když líčím Honzovi kouzlo songů kapely Good Charlotte, o kterých prý v životě neslyšel, vejde do dveří kavárny Hanka. Rozhlídne se, a když mě zahlídne, divoce mi zamává a gestikuluje na mě, něco ve smyslu, jestli si může přisednout (jak soudím z jejích gest), přikývnu, že jo a už se žene k nám. Honzovi samozřejmě náš „rozhovor“ neunikl, proto se mě, ještě než Hana kecne na volnou židli, zeptá, kdo to je.
„Moje kámoška ze třídy,“ odpovím jednoduše. Honza se jenom nesměle pousměje. Možná ho taky mrzí, že jsme najednou ztratili tu... jak to sakra říct? Blízkost? Nene, to není správný slovo. No nevím, no.
„Čau, sorry, že sem vás takhle vyrušila,“ omlouvá se hned na úvod Hanka. „Ale musela jsem do města a napadlo mě, že bys tady možná mohla být. No ale asi ruším, co? Tak to já zas vypadnu,“ postřehne Honzovu přítomnost.
„Počkej, já už jdu taky,“ zvedám se. „Večer ti napíšu,“ obrátím se na Honzu a na rozloučenou mu lípnu krátkou pusu. Když už chci doopravdy odejít, přitáhne si mě k sobě a pusu mi stejným, ale mnohem delším a něžnějším způsobem opětuje.
„Ahoj,“ řeknu pak. A odplujeme s Hankou ven.
„Kdo to byl?“ zeptá se mě.
„Honza,“ odpovím jednoduše.
„Jo Honza,“ zopakuje po mně Hana, jakoby ho znala celej život. Rozloučím se s ní, vzkážu pozdrav Šárce a jedu na privát.

V pondělí ve škole jsem jako vyměněná, včera jsem se samozřejmě nic nenaučila a učitelé mě schválně tasí jako o život. Z bižule za tři, z angličtiny za pět a z matiky nějakým nedopatřením za dvě.
„Co s tebou je?“ kroutí hlavou o přestávce mezi chemií a tělákem Šárka.
„Je zamilovaná,“ odpoví za mě Hanka.
„Fáákt? A že ses nepochlubila!“ vyčte mi Šárka. Proč bych se chlubila? Hana to zvládne za mě. Za tepla Šárce vyžvaní, že můj vyvolený se jmenuje Honza a že je děsivě hezkej...
Ondra se neozval, jak včera slíbil. Koneckonců jsem to taky mohla čekat, že?

Možná právě to, že se Ondra ozýval čím dál míň, způsobilo, že jsem si s Honzou byla čím dál blíž a scházela se s ním pořád častěji. A jeden večer, kdy jsme seděli u něj na koleji, to konečně řekl...
„Víš co?“ zeptal se mě, když jsme jen tak leželi na jeho posteli a povídali si o ničem. Bylo to asi dva měsíce po tom, co jsme se poznali.
„Nevím,“ odpověděla jsem mu. Zadíval se mi hluboko do očí a řekl: „Miluju tě!“ A já mlčela. Oplatila jsem mu hluboký pohled a pak, nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, jsem ho políbila. Poprvé. Byl to ten nejkrásnější polibek, jakej jsem kdy zažila. Něžnej, ale zároveň takovej divokej... V prapodivný šťastný euforii jsem pak proplouvala životem ještě nejmíň týden. To jsem se vídali v každý volný chvilce (kterých bohužel bylo kurevsky málo). Dokud mě nevrátila na zem nečekaná zpráva. Ale ani ta mě zatím nerozhodila.
LEE, NEZAPOMINAS? UZ SE MI TO TADY KRATI A JA UZ SE BRZO VRACIM DOMU. UZ SE DESIVE TESIM. DOUFAM, ZE TY TAKY. PRESNOU DOBU PRIJEZDU JESTE NAPISU. PA, ONDRA, přečetla jsem si, když jsme s Ester sledovaly nějakej pitomej film (Pearl Harbor, myslím...). Ondra přijede, bleskne mi hlavou první myšlenka. Ty další se týkají Honzy. Kruci!
„Co ti je? Šklebíš se, jak kdybys viděla ducha,“ všimne si mě kámoška, když se nahýbá pro ovladač, aby ztlumila zvuk. Mimochodem, Ester s Tomášem to zatím vydrželo.
„Ondra se vrací,“ sdělím jí nově nabytou informaci.
„To je snad dobře, ne?“ nechápe můj vyděšenej výraz. I když s ní většinou ve všem souhlasím, v tomhle ji odporuju. Jak to teď bude? Nemůžu to hrát na obě strany, a kdyby se kluci nedej bože potkali... NE! Hned, jak Ondra přijede, se s ním musím rozejít. Snad to pochopí.
S Ester se nehádám, na to nemám vitaminy. Navíc jsem za dobu, co jsme nejlepší kamarádky, pochopila, že je zbytečný jí v něčem odporovat.

A o týden později mi Ondra zavolal. Náš rozhovor vypadal asi takhle:
Já: „Ahoj.“
On: „Lee, jak se máš?“
Já: „Dobrý.“
On: „To nezní moc přesvědčivě.“
Já: „Je mi fajn.“
On: „Děje se něco?“
Já: „Ne, všechno v pohodě.“ (Tahle odpověď mi dala pěkně zabrat, abych mu všechno nevyklopila).
On: „Však já to zjistím, až přijedu.“ Tohle téma ve mně vzbudilo zájem.
Já: „Kdy přijedeš?“ zeptala jsem se.
On: „Příští středu asi ve dvě v noci středoevropskýho času.“
Já: „Aha.“
On: „Nemusíš v takovou hnusnou dobu na letiště. Přivítáme se ráno.“
Já: „Budu tam.“
On: „Fákt?“ v jeho hlase byla slyšet neskrývaná radost. „To je supr. Hele, já už budu končit, nebo se tady nedoplatím. Tak zatím ahoj.“ Než jsem stačila odpovědět, zavěsil. Proč jsem si proboha myslela, že by si tam mohl najít nějakou jinou? Tenhle. Moc mi to neulehčil. Chjó!!!
„Lee?“ ozve se z kuchyně.
„U kompu!“ odpovím. Rychle setřu slzy, co se mi nějak dostaly ven z očí.
„Lee, ty brečíš?“ zaslechne kámoška tichý vzlyk, sotva se objeví na prahu. Nic jí neunikne. Přisedne si ke mně. „Lee, proč brečíš?“ sonduje. „To kvůli Honzovi? Co ti udělal?“ Nemůžu jí odpovědět. Jenom hlasitě vzlykám. Ale proč? Vždyť se mi nic neděje! Ester si moje mlčení vyloží jako souhlas.
„Hajzl,“ otituluje naprosto nevinnou osobu. Vysvětlím jí, že Honza je v tom nevinně.
„Vrací se Ondra,“ oznámím jí, když trochu zklidním svoje vzlyky.
„A v čem je problém? Já myslela, že se na něj těšíš,“ nechápe Ester.
„Jo, to jsem se těšila, ještě před dvěma měsícama, dokud jsem nepoznala Honzu,“ vysvětlím.
„Takže přece jenom bulíš kvůli němu.“ Přikývnu, i když má pravdu jenom zčásti.
„Něco ti povím, nejdřív si ujasni, kterýho z nich vlastně chceš. Pak dej tomu druhýmu vale. Nic jinýho ti totiž nezbývá, jenom zůstat s oběma, což by bylo moje řešení,“ zazubí se. Musím se jí smát. Jak je možný, že my dvě, takový rozdílný osobnosti, jsme nejlepší kámošky?
„Hele, je pátek, co takhle někam vyrazit?“ navrhne Ester. Nakonec ale vyrazí s Tomášem sama, neboť mě přijde navštívit Honza. Jakmile se objeví ve dveřích, zapomenu na všechno svoje trápení a nic víc než on pro mě neexistuje. Sice jsem nucena kvůli němu ukončit milou diskuzi s Johnym, ale to mi vůbec nevadí. Kruci já se zamilovala, až po uši! Není pochyb. Ondra je mimo hru.
Zůstane u mě až do rána (Ester stejně nocuje u Toma) a krom romantických něžností, při kterých si pořád dokola opakujeme ty dvě kouzelný slova, taky vyrazíme do víru velkoměsta. Ale jenom na chvilku.

Středa se kvapem přiblížila. Až jsem se sama divila, jak jsem těch několik dní vlastně prožila. Na Ondru jsem si skoro vůbec nevzpomněla. A asi právě proto jsem se zase rozbrečela, když jsem si ve středu ráno uvědomila, že už v podstatě zítra budu s Ondrou. Domluvili jsme se totiž, že přespím u něj doma, abych v noci nemusela dopravou zpátky na privát. Od Ondry to mám sice do školy daleko, což mi vůbec nevadí, poněvadž ve čtvrtek do školy nejdu.
Někomu se to může zdát postavený na hlavu, ale středa byla jedním z nejhorších dnů mýho sedmnáctiletýho života. Umanula jsem si, že hned ráno, než odjedu zpátky na priv, řeknu Ondrovi o Honzovi. Odvaha mě ale přešla, už když jsem ve třičtvrtě na jednu v noci zacvakávala budík, vyhrabala se z postele (je mi záhadou, jak jsem nakonec usnula, ještě v jedenáct jsem zírala do stropu, což napovídá, že jsem toho asi moc nenaspala) a na protější posteli surově zacloumala s Ester, která mi slíbila, že mě na letiště doprovodí. Když se na ni tak dívám, svůj slib by nejradši zrušila. A když znova usne, zatímco já si chystám něco k jídlu (nějak mi z tý nervozity vyhládlo), nebudím ji. Byt opouštím o půl druhý a na letišti jsem za pět dvě. Ondrovo letadlo má zpoždění a dřív jak o půl třetí nepřiletí. Sednu si a z batůžku vylovím discmana, nasadím si sluchátka a v letištní hale se mi podaří znova usnout...
Probudí mě až známý hlas. „Princezno, vstávej.“ Rozlepím oči. Tohle už není sen, to je doopravdy Ondra. To je ten samej Ondra, se kterým jsem se před několika měsíci rozloučila. Pořád je to ten stejnej Ondra, optimismus z něj číší i (pohled na hodinky) ve tři čtvrtě na tři v noci na kilometry daleko. Stojí tady nade mnou ve sladké nevědomosti...
„Já ti říkal, že máš zůstat doma. Mohlas být hezky vyspinkaná do růžovoučka,“ směje se. On se směje. Směje se, protože ještě neví, co jsem mu udělala. Ráno mu všechno vyklopím. Doopravdy.
„Ondróóó!“ zvednu se a prudce ho obejmu. Až teď si uvědomuju, jak mi strašně moc scházel. A jak mi bude scházet.
„Pusu nedostanu?“ ohradí se. Jasněže dostane. Pořádnou... Já jsem mrcháááá!
„Já mám hlad! Ty ne, princezno?“ Nemám hlad, ale chci jíst. A tak tedy cestou skoro vykoupíme jeden hypermarket s nonstop provozem. Ondra neměl hlad, spíš chuť, neboť místo normálních jídel, jako jsou třeba rohlíky, bagety nebo co já vím, nakupuje chipsy. Hafo chipsů. Za tu dobu, co spolu chodíme, jsem zjistila, že chipsy jsou jeho nejoblíbenější jídlo. Takže vlastně z jeho hlediska nakupujeme normální jídlo. Já však do vozíku přihodím veku a pomazánku.
„Já mám doopravdy hlad,“ vysvětlím, když nad tím kroutí hlavou. Dělá mi starosti, jak to všechno odtáhnem, ale Ondra v tom problém nevidí. Ujme se organizace. Vždycky si věděl rady, to byla jedna z věcí, kterou jsem na něm obdivovala ze všeho nejvíc.
Docela se mi uleví, když se za námi zaklapnou dveře bytu jedna plus jedna, ve kterém Ondra přebývá už od loňského jara. S vybalováním se nezdržujeme, švihnem tašku na stůl, sebereme z ní jedny chipsy a rozvalíme se na postel.
„Tak, princezno, cos tady beze mě dělala?“ spustí a schřoupe plnou hrst. Co mu mám říct? Za prvý jsem určitě strašně zrudla, čehož si doufám Ondra v přítmí lampičky nevšiml.
„Nic extra. Radši mi povídej, co ty v Kalifornii,“ zakecám to. Ondra se dál nezajímá, co já v Ostravě a okamžitě se pustí do vyprávění, přerušované hlasitým chřoupáním.
„Představ si, že tam po mně vyjela nějaká borka, počkej, jak ona se jmenovala... Jennifer. A já ji moh stokrát dokola vysvětlovat, že nemám zájem. Že mám doma v Čechách slečnu. A tak jsem nechal plavat krásnou Američanku, kvůli suprový Češce,“ upne na mě svůj hnědý pohled. A já blbá si myslela, že by mi zahnul hnedka s první.
Nestačím se divit, jak jsem se změnila. Celej tejden jsem trnula hrůzou z Ondrova návratu a najednou jsem ráda, že se konečně vrátil. Jenže co teď bude? Svědomí mám černý jak noc. Ale s jedním se budu muset rozloučit. Nejsem Ester, abych to táhla s oběma...
„Víš, co by mě zajímalo?“ vyruší mě Ondra z myšlenek. „Co se ti teď honí hlavou, že se tak šklebíš.“ Neodpovídám. Nemůžu.
„Dal bych si hamburgra,“ napadne ho najednou.
„Děláš si srandu? Ty ho toho hnusnýho americkýho jídla ještě nemáš dost?“ podivím se se smíchem.
„Naopak! Bude mi trvat, než si odvyknu jíst americký jídlo. A než se odnaučím poslouchat árenbí.“
„Tys tam poslouchal árenbí? Ty? Takovej zapřísáhlej metalista?“ nestačím se divit, jak mi ta Amerika mýho miláčka změnila. „A na to ti musím pustit něco inteligentního,“ zvedám se z postele a zasunu do hifči nejnovější cédo Rammů, které mám náhodou s sebou.
„Rajská hudba pro mé uši,“ usměje se Ondra. „Poslyš, jdu se osprchovat,“ zvedá se. „Neusni mi, jo?“
„Spolehni se,“ pustím si televizi. Ondra se usměje a zmizí v koupelně. Jen co se ozve sprcha, zazvoní telefon. Přibatolím se do chodbičky a přiložím si k uchu sluchátko.
„Byt Ondřeje Prokeše, u telefonu Leonie,“ představím se. Z druhého konce šňůry se ozve dívčí hlas, dožadující se plynulou angličtinou Ondry.
„Ondra zrovna nemůže k telefonu, kdo volá?“ vysvětlím svou nepříliš oslnivou angličtinou. Holka na druhý straně se mi představí jako Ondrova holka Jennifer a dožaduje se vysvětlení, kdo jsem já. Tak jeho holka, já to věděla! Představím se jako Ondrova sestra a Jennifer mi vylíčí, jak se s Ondrou seznámila při jeho pobytu v Kalifornii a jak si spolu parádně užívali. Zavěsím bez rozloučení a v šoku se posadím na postel.
Ondra zahalený pouze do ručníku mě zastihne, jak čučim do nikam. Okamžitě mu dojde, že není něco v pohodě.
„Princezno, co je?“ zeptá se opatrně. Proberu se, podívám se na něj a jakoby se nic nedělo odpovím: „Nic, volala ti Jennifer.“ Ondra se hryzne do rtu. Chvilku mlčíme, nechám ho (a sebe) podusit ve vlastní šťávě. První po chvilce (nekonečně dlouhý chvilce) promluví on.
„Princezno, já ti to chtěl říct, ale jakmile jsem tě viděl na tom letišti, nenašel jsem odvahu,“ nenechám ho doříct.
„Víš, musím ti taky něco říct,“ začnu, nadechnu se. „Já… nedávno jsem se seznámila s jedním… Prostě jsem se…“ Nemůžu mluvit, nemůžu se nadechnout, nemůžu vůbec nic! Podívám se na Ondru. Tváří se nechápavě.
„Našla sis za mě náhradu,“ hlesne. Takhle to z ní hrozně hnusně. Do očí mi vhrknou slzy. Ondra si ke mně přisedne a obejme mě kolem ramen. Nešťastně se mu schoulím do náručí, i když jsme se právě rozešli. Když se to tak vezme, vlastně si nemáme co vyčítat. Udělali jsme oba to stejný. A až teď, když tady tak spolu sedíme, mi dochází, jak mi bude Ondra chybět. Kruci! Kdybych Honzu nikdy nepotkala, mohla jsem mít klid. Vlastně ne, nemohla. Co ta Jennifer, že?

Ráno moudřejší večera, říká jedno staré přísloví. Něco na tom nejspíš je. Ráno mám najednou na všechno jinej náhled. Netuším, jak jsem usnula, ale usnula. I když jsem nespala nejlíp, celkem mi to stačilo. Vůbec si nepřipadám rozespalá, unavená, nebo tak. Prostě mám jenom depku, ale rozhodně nejsem tak zdrcnutá jak včera, vlastně dneska v noci.
„Kdo to vlastně je?“ zeptá se Ondra, když sedíme v jeho kuchyni u snídaně, tvořené (jak jinak) brambůrkami.
„Cože?“ probudím se ze svých myšlenek. Ondra mi ochotně zopakuje otázku. Chvilku si rozmýšlím odpověď.
„Honza,“ odpovím jednoduše. Ondra se zatváří nechápavě. „No my jsme se seznámili v jednom diskofilým hnízdě. Oba jsme se tam nudili a tak…“ Nevím, co bych tak k němu ještě měla říct. Ondra mlčí, což mě dohání k šílenství. Nejspíš mě mučí. Jo, mučí mě.
„Ondro, co teď s náma bude?“ nevydržím to. On se v tom normálně vyžívá, pořád mě mučí.
„Nic,“ odpoví po chviličce, která mně připadá jako věčnost. Odvážím se na něj podívat. Čučí do sáčku a tváří se vážně. Kruci!
„Máme dvě možnosti. Buď spolu budeme dál a oba ty svoje vztahy ukončíme, nebo se rozejdeme.“ Pak na mě upře ten svůj pohled. „Jak seš na tom s Honzou?“ Nechápavě mu pohled opětuju. Pokud tomu dobře rozumim, jsem teda před tím rozhodnutím – buď Ondra, nebo Honza… Ondra… Honza… Honza… Ondra…
Ticho přeruší zvonek. Ondra se zvedne a jde otevřít. „No ty vole, chlape! Tebe jsem neviděl, ani nepamatuju!“ slyším ho v chodbičce, jak kohosi vítá.
„No tak když si půl roku zevlíš v Americe,“ odpoví mu chlapecký hlas… Důvěrně známý chlapecký hlas… Ten samý hlas, co mi nedávno řekl „Miluji tě“… To není možný, to ne! Než se stačím vzpamatovat, Ondra vede Honzu do kuchyně, šokovaně na sebe zíráme.
„Lee, to je Honza, můj bratranec, Honzo, to je Lee!“
„My se známe,“ hlesne Honza. „Hele brácho, tak já mizim, stav se kdyžtak odpoledne. Čau!“ Pak už slyším jenom bouchnutí dveří. No tak to je šoking. Teď si matně vzpomínám, že mi kdysi Ondra říkal, že má bratrance Honzu, ale jak mě mohlo napadnout, že to bude tenhle Honza? Tak teď je to jasný.

Na privát se dovalim v totální depresi. Jak budu Honzovi vysvětlovat, co jsem dělala u Ondry doma, v půl desátý ráno v pyžamu? Plácnu sebou na postel a rozbulim se jak malá holka… Když se ve tři vrátí ze školy Ester, najde mě s opuchlýma očima, jak tupě zírám do stropu. „Lee,“ mávne mi opatrně rukou před očima. Podle mrknutí usoudí, že jsem naživu. „Co se stalo?“ Nemám sílu nic říct. Ale po dvouminutovým mlčení ji všecko vyklopim.
„No doprdele!“ okomentuje to. „Co tady tak ležíš?“ plácne mě do břicha. Nechápavě na ni upřu zrak. „A co mám jako dělat?“
„Padej za ním a všechno mu koukej pěkně vysvětlit!“ Sakra, dyť má pravdu. Nemůžu ho jen tak pustit, aniž bych mu neřekla, jak ho zbožňuju! Vyletim z postele, oblíknu svetr, protože jsem registrovala, že se venku nějak ochladilo (asi bude bouřka), nazuju žabky a tak jak jsem, jenom v teplákách a v tom svetru sprintuju na autobus. Naštěstí právě jeden přijel. Cesta je nekonečná, přijde mi, jak kdyby jel schválně pomalu. Když konečně zastaví na příslušný zastávce, pokračuju ve sprintu až ke kolejím konzervatoře.
Před vchodem potkám Toma. „Kam se tak ženeš?“ směje se.
„Je tam Honza?“ kývnu zadýchaně k oknu, kde mají pokoj. Tom přikývne a než se stačim znova rozběhnout, zarazí mě. „Ale pochybuju, že s tebou chce mluvit, je z tebe úplně v prdeli,“ oznámí mi a beze slova odejde. Krucinál. Ale zkusit to stejně musim. Vyběhnu po schodech a zaklepu na jeho dveře. Ani nečekám na vyzvání, prostě vstoupim. Honza leží na posteli a v uších má sluchátka. Hudba v nich hraje tak hlasitě, že poznám Pieces od Sum41, což byla naše písnička… Mou přítomnost zaregistruje, až když si přisednu k němu a sundám mu jedno sluchátko. Podívá se na mě a bez jedinýho slova se na posteli posadí.
„Proč nejseš s Ondrou?“ zeptá se jedovatě. Sklopim oči k zemi. „Víš proč? Přišla jsem ti něco vysvětlit.“
„Já myslim, že žádný vysvětlení nepotřebuju, prostě jsi mi celou tu dobu lhala,“ pokrčí ramenama.
„V podstatě jo, ale nedělala bych to, kdybych s tebou neměla vážný úmysly, nepřerušuj mě,“ dodám, když už chce zase něco namítnout. „Když Ondra odjel do tý Ameriky, ze začátku jsem si myslela, že to vydrží i přes tu dálku, ale časem mi začalo docházet, že už nemá smysl v něco doufat, a pak jsem poznala tebe a zamilovala jsem se a nedokázala jsem to s Ondrou ukončit takhle na dálku, tak jsem čekala, až se vrátí. Jenže když se vrátil, ztratila jsem k rozchodu odvahu a pak do takhle dopadlo…“ Při poslední větě se mi třese hlas, a když dořeknu, po tváři se mi koulí obrovská slza. Honza nic neříká, což mě dohání k šílenství.
„Takže chceš být s ním?“ zeptá se. Záporně zakroutim hlavou. „S tebou,“ hlesnu.
„Jenže já s tebou po tomhle bejt nemůžu, chápeš mě, ne? Zklamalas mou důvěru, a kdybys mi o Ondrovi řekla, bylo by to teď všechno teď jednodušší. Ale takhle to prostě nejde.“
„To chápu,“ řeknu roztřepaným hlasem. „Tak já už půjdu,“ zvedám se z postele. „Sbohem,“ zaklapnu za sebou dveře, a když scházím po schodech, pláči už se víc nebráním. Venku začíná pršet a já pomalu mířím zpátky na privát. Přemýšlím nad tím a přece to nemůžu nechat takhle skončit! Obrátím se a rozběhnu se zpátky k Honzovi. Schody beru po dvou a už ani neklepu, vtrhnu do pokoje, Honza zvedne pohled a všechno se odehrává beze slov a v kraťoučkým okamžiku. Vstane z postele, obejmeme se a políbíme... a líbáme se...
"Lee, ale musíme si o tom ještě promluvit. Ale dřív, nebo později bych za tebou stejně zašel, já už bych bez tebe nemoh bejt."
A tak máme celej večer o čem mluvit...