Zakázaná láska

Anotace: 5. díl - Průšvih

5. Průšvih

Ráno mě probudil hrozný zvuk houkačky a proto jsem vyskočila na nohy, abych zjistila co se stalo. Udivil mě dvorek plný policejních aut. Rychle jsem oblékla a vyrazila za ostatními. „Co se děje“ zeptala jsem se tety, která si nervózně kousala nehty. „Ztratila se Marta“ odvětila tiše a bylo slyšet jaký má strach. Je to tady já říkala, že se něco stane sakra. „Co se jim stalo“ ptám se okamžitě. „Nic, nevíme kde jsou. Ráno přišla mamka toho kluka co s ním Marta chodí a ztropila tu scénu, že syn nespal doma a takže je tady. Páleníková se s ní chytla když šla pro Martu zjistila, že není v posteli zatím co ty jo.“ Okamžitě se vydám za Páleníkovou, musím jí říct kde je Marta a aby tuhle akci odvolala. Zastavím se však hned ve dveřích, jakmile mezi policisty uvidím Leoše. Beru tedy zpátečku a vrátím se do pokoje, odkud to pozoruji. Poté se dva policisté seberou a jdou společně s Páleníkovou dovnitř. Ještě, že to není Leoš pomyslím si, když zaklepou na pokoj. Sice to není Leoš, ale ten co mi minule pomohl v parku. „Dobrý den“ pozdraví oba zdvořile. Kývnu na pozdrav a sleduji co se bude dít. Začnou se přehrabovat ve věcech co patří Martě a hledají něco, co by je zavedlo na správnou stopu. „Víš o tom něco“ šeptne Páleníková. Jen zakroutím hlavou a pozoruji ty dva jestli něco objeví. Pak ten co mi pomohl najde její deník. „Dost, to přeci nemůžete“ okřiknu ho. Páleníková mě setře pohledem a poradí, ať se do toho nepletu. „Je to přece soukromá věc a bez soudního příkazu to nesmí otevřít“ stojím si za svým. Jeden z nich kývne a proto deník uloží zpět do zásuvky. Páleníková mě zatím vyvede na chodbu. „Teď mi řekni kde je?“ rozkřikne se. „Já to nevím přesně, ale někde u Stříbrného rybníka“ šeptnu. „Tohle si odnesete obě, protože je to hrubé porušení kázně. Jste nezletilé a opustily jste školu bez povolení a ještě nebýt té paní tak se to ani nedozvíme. Proto jsi včera chtěla pomoci v baru co?“ Prokoukla to dokonale a proto jen přikyvuji. Náš rozhovor zaslechne Součková a přispěchá mi na pomoc. „Její chyba to ale není, protože ona se snažila jen pomoci. Zaslouží si také trest, ale ne takový jako Marta“ začne mě obhajovat. Páleníková jen kývne hlavou a jde policistům říct kde Martu mají hledat. Když opouští jeden z nich můj pokoj usměje se na mě a ukáže jedničku. Já si ale jako jednička nepřijdu, spíše jako nula a zrádkyně, protože jsem to prozradila.
Martu najdou hned jak vylezeme z brány, protože se právě vrací s taškou a jakmile zahlédne ten povyk zpomalí a vyhledá mě očima. Promiň omluvím se jí na dálku a ona jen kývne a pokračuje v cestě. V tu samou chvíli vyběhne ze zahrady Petrova máma a začne na ní děsně křičet. „Ty malá poběhlice, kde jsi s mým synem byla Co tě to napadlo se s ním scházet, přece jsme ti řekla, že lidé jako ty nemají v naší rodině co dělat.“ Je mi jí tak líto a proto drcnu do Součkové a ta okamžitě jde k nim a začne paní klidnit. „Prosím přestaňte s těmi urážkami“ poručí jí výhružně. Páleníková se také zapojí do sporu. „JE to chyba vašeho syna, protože jí sebou neměl brát když jste mu to zakázala. Naše dívky jsou slušné a nikdy by sami nešly za to vám ručím.“ Pomyslím si, že Páleníková je sice mrcha, ale na nás nedá dopustit a nenechá nás urážet. „Tohle jen tak nenechám a ty, nech mého syna být“ poradí výhružně Martě, která se jí vysměje do obličeje a pak následuje Páleníkovou. Ta poprosí policii o odpuštění s tím že uhradí všechny výlohy týkající se výjezdu. Uvědomím si, že jsem byla velice neopatrná a neměla jsem chodit ven a proto se cestou zpět schovávám za Martu, aby mě Leoš nezahlédl. Všimne si mě však druhý policista a než nastoupí tak mi lehce mávne. Oplatím mu stejně ovšem pod přísným pohledem Páleníkové, která mě samozřejmě napomene.

Odneseme to zákazem vycházek na dva týdny a to s přísnou kontrolou odchodů a příchodů z práce. Dost mě to štve, protože jsem se těšila jak mě bude Leoš občas doprovázet domů a proto jsem na Martu naštvaná. „Proč jsi nepřijela včas“ rozčiluji se a pochoduji po pokoji jako lev v kleci. „Promiň, ale nechtělo se mi vracet se. Byla jsem tak svobodná, že to nešlo“ rozplývá se přestože se tohle stalo. „Hm, takže ty jsi si užila svoje prázdninové dobrodružství, ale já měla jet za týden s Vaškem pod stan a pochybuji, že mě Páleníková něco takového dovolí.“ Je to však jako když mluvím do dubu a proto jdu radši za tetou. Než však odejdu všimnu si při vybalování, že její spacák je od krve. Už chápu proč je jí všechno naprosto jedno.
Teta mě lituje, ale také si neodpustí výtky že jsem jí neměla pomáhat atd. To je přece to co jsem slyšela už dvakrát dnes a vím, že je to pravda. Sama jsem se dostala do průšvihu a budu holt pykat. „Měla jsem jet s Vaškem na výlet a pojedu leda někam“ ukážu na zadek. „Ty jsi ale viď. To se do té doby vybarví a bude fajn“ pohladí mě po vlasech. „Nerozmyslela jsi si to s tou adopcí?“ zeptám se tiše. Teta si vzdychne a místo, aby odpověděla tak mi podá bílou obálku. „Co to je?“ podivím, když vidím úplně cizí jméno na místě odesílatele. „TO mi poslala moje dcera. Chce abych přijela za ní. Mají velký byt a spoustu dětí a tak si je musím užít.“ Nechce se mi tomu věřit, to znamená že moje teta, moje spása se bude stěhovat někam do Saudské Arábie. „Kdy odjíždíš“ zeptám se slzami v očích. Ona si ke mně přisedne na bobek a setře mi jednu co právě ukápla. „Za týden. Koupila mi letenku a je dost drahá, takže nemůžu zahálet. Sama bych si na ní nevydělala“ omluví se mi. Chápu to a proto ji chytnu za ruku a chci jí pogratulovat, jenže mě zradí hlas a začnu zoufale brečet. „Já tady zůstanu sama. Vašek se odstěhoval a vidím ho jen málo kdy a teď ty a tebe neuvidím už vůbec. Jestli je to protože tě otravuji s adopcí tak já přestanu“ slíbím pohotově. Teta mě k sobě přitiskne a ujistí mě, že kvůli tomu to není. „Já vlastně na tvůj nápad přistoupila, protože jsi jako moje dcera a dala si žádost o adopci, jenže teď se to zkomplikovalo a bohužel to budeš muset vydržet.“ Její slova pálí jako žahnutí kopřivy a proto se jí vytrhnu a jdu se vybrečet do zahrady. Bohužel ani tady nemám klid, protože za mnou dorazí Součková a stará se co se mi stalo. „Já nevím co mám dělat, jsem zoufalá protože teta se bude stěhovat do Saudské Arábie a mě tu nechá“ začnu si stěžovat. „Přeci to tady není tak hrozné s námi ne?“ zeptá se zvědavě. Kdepak to není, ale když mi řekla že mě adoptovat chtěla tak to dost bolí, když vím že tu budu muset zůstat. „Jednou se dostaneš ven a budeš ráda, když se budeš moci vrátit alespoň na návštěvy. TO mi věř my všichni tě tady budeme mít vždy rády i když to nedáváme najevo jako paní kuchařka.“ Zdá se že jsem objevila další poklad tohohle hnusného šedivého domu, který hlídají dva odporní lvy.

Využívám každé možnosti být co nejvíce v práci, protože než se nudit na pokoji s brečící Martou to radši makám jako šroub. On se jí totiž Petr od toho maléru neozval a dokonce se odhlásil z brigády. Je mi jí tak líto, nejprve jí přemluvil k takovému průšvihu a pak jí nechá patlat v dalších černých myšlenkách. Například nebýt mojí zvědavosti tak spolykala několik prášků na spaní. Já jí je, ale vyměnila a místo prášků na spaní jedla vitamíny. Nenechám ji přece si dokonale zpackat život, kvůli jedné nepovedené lásce.
Mě také zasáhl Amorův šíp a dokonale jsem zakoukala do Leoše, který ovšem patřil Anetě a čím dál častěji navštěvovali bar spolu. Bylo to hrozné se na ně dívat jak se líbají a přitom je vzpomínat jakou mi dal nedávno pusu. Dokonce si semnou přestal povídat a kromě pozdravů a letmých pohledů jsem nekomunikovali. Vlastně to ani nešlo, protože většinu iniciativy převzala Aneta, které se pořád něco nezdálo. „Hele prosím tě našla jsem v kafi mouchu. Jak je to možné?“ zeptá se jízlivě když míjím jejich stůl. Všichni se po mě otočí a zůstanou na mě hledět. „Omlouvám se, zřejmě tam spadla když chtěla ochutnat jak dobrou kávu jsem udělala“ utřela jsem jí. „Nebudu to pít, takže přines novou a to na tvoje konto“ poradí mi. Proto seberu vztekle tác a odnesu k baru. Všimnu si projímadla, které jsem tu nedávno objevila a teď by byla super příležitost, ale ještě si to nechám na lepší čas. Donesu proto novou kávu s úsměvem a položím přímo před ní. „Pokud teď dovolíte, tak mám i jiné zákazníky a nemám čas se zabývat vašimi mouchami“ odbudu jí a odejdu. Na Leoše se ani nepodívám a nevěřím tomu, že on by koukal. Protože celý den se ohlédnul tak dvakrát a hned zase uhnul pohledem. Vlastně se strachuji, že mu někdo něco o mém původu řekl a nebo, že mě viděl.

Další nepříjemnou událost řeším jakmile dorazím do pokoje a vidím roztrhanou Petrovu fotku. „Co se stalo?“ zeptám se naštvané Marty. „Jestli se ještě někdy podívám na kluka tak mi prosím dej facku, ať se proberu“ poprosí mě urputně a na fotku začne šlapat. „On se neozval ještě“ zeptám se zmateně. „Kdepak ozval se dnes odpoledne“ odpovím šeptem. „A co chtěl, omluvil se alespoň?“ Marta se začne hlasitě smát. „Kdepak neomluvil a ještě mi oznámil, že celou dobu to byl omyl a ten výlet byl na rozloučenou. Prý potřebuje vedle sebe někoho kdo ho dokáže podporovat a ne, aby on podporoval mě.“ Koukám jako blázen jak tohle mohl říct. „Nebreč je to vůl a to korunovaný“ uklidňuji jí, když vidím že i přes vztek brečí jako želva. „TO jeho matka, určitě mu to nakecala a on si to opravdu vsugeroval. Sakra ale proč, u jezu nám bylo tak krásně a on byl první které mu jsem dala to nejdůležitější v mém životě. Proč nás odsuzují, jen protože jsme z domova. Prašivinu nemáme a vychování jak se zdá máme lepší než ostatní.“ Plně sní souhlasím, ale neuděláme s tím nic, protože tohle je nám prostě osudem být děckem ze sirotčince.