Můj svatební den 6

„Kde je vůbec Kryštof?“ Uvědomím si a vracím se dovnitř. Tofek sedí u stolu s hlavou položenou a evidentně o sobě neví.
„Tofku?!“ Drknu do něj. Ten se však nehne. Jirka mi ho pomůže odvést do stanu, když se probudí. Usměje se, vleze si tam a vytuhne.
„Děkuju.“ Usměju se na Jirku a popřeju mu dobrou noc. Sama ale nemůžu usnout a vracím se zpět do minulosti, vzpomínám, jaké to bylo s Jiřím.

Ráno vstávám jako první, odemknu karavan, pustím rádio a chystám se vařit čaj. Když se z rádia ozve moje oblíbená písnička usměju se.
„Skvěle, tak přijdete zase pozítří, slečno?“ Ztotožní se Tofův hlas se zpěvákovým. Přistoupí ke mně zezadu a obejme mi boky.
„Ne, maestro.“ Odpovím.
„Tak ve středu?“
„Ne, maestro.“
„Ale proč, chcete snad zahodit svůj talent?“
„Ne, maestro.“
„Tak proč? Proč nepřijdete?“
„Protože už od vás nikdy neodejdu.“ Kryštof mě otočí čelem k němu a začne líbat. Mezi polibky se omlouvá za včerejšek.
„Když on se podívá, trochu se zachvěji a když se usmívá, tak mě to pohladí.“ Začnu zpívat hit linoucí se z rádia.
„Cítím v ní oporu, dává mi naději a věřím, že mě nezradí.“ přidá se Tufek a já zavrtím hlavou.
„Nezradím…“ Zašeptám a prohrábnu mu vlásky.
„…v rádiu zatím hlásí zprávy, že se pod náma otřásla zem. Bouchaly sopky a v potocích lávy, pluli jsme spolu, dokud stačil nám dech. Nechci znát tvoje pravý jméno, odkud si přišla a kolik máš let. Dalas mi všechno a za chvíli zmizíš do ranní mlhy, bez výčitek…“ Hraje další písnička, kterou přeruší pískání konvice.


Celý týden uběhl až moc rychle. vydařil se. Tůfek mě překvapil, když navrhl, že pojedeme sem. Ráno tu voní úplně jinak než kdekoliv jinde. Je cítit po borovicích, v trávě se leskne spousta rosy, všude kolem vás jsou keře se špendlíky a čas tu plyne svým vlastním rytmem. Miluju to tady. Stejně jako miluju svýho Kryštůfka, kterýho chci udělat šťastným snad jakýmkoliv způsobem, i kdyby to mělo dopadnout tak, že nebudeme spolu.


„Tofku?“ Ozvu se, když sedíme na zahradě. podívá se na mě a čeká.
„Napadlo mě…“ Pořád mlčí
„že…“Nějak mi to nejde říct nahlas. Pořád jsem se nesmířila se skutečností, že to chci a že se těším.
„Rézi…?“ Povzbudí mě a pohladí po ruce.
„Co kdybych vysadila prášky?“ Zeširoka se usměje.
„Fakt to chceš?“ Přikývnu.
„Chci. Stejně jako si tě chci vzít.“ Odpovím a přesunu se mu na klín. Zaboří obličej do mého výstřihu a přerývavě dýchá.
„Jak se bude jmenovat?“ Vypadne z něj po chvíli.
„Jako kdo?“
„To mimino.“
„co by se ti líbilo?“
„Kryštof a Rézi.“
„Tofku, ty chceš dvě najednou?“ Zavrtí hlavou.
„Nemáme jistotu, co to bude.“
„to máš pravdu, ale já bych naše jména nechala kdyby zase to druhý pak byl kluk.“ Kryštof mě pohladí po tváři, tlačím se na jeho dlaň a snažím se prodloužit jeho dotek.
„Co by se ti tedy líbilo?“
„Kdybys ještě chvíli pokračoval, hladil mě a škrabkal.“ Usměje se a ruku přesune na záda.
„Já myslel, který jména by se ti líbily…?“
„Aha.“ Uvědomím se a nahlas se zamyslím.
„Kluk by se mohl jmenovat Štěpán, ten druhý Kryštof a holčička by byla Emma.“
„Fajn, ale když budeme mít dvě holky, tak jedna bude Terezka.“
„Proč?“ Zeptám se. Tofek pokrčí rameny.
„Říkal bych ty moje Terezinko.“
„Tak to říkej mně. Co když budou dvě holky?“
„Budou to princezny.“ Přitisknu se mu na hruď a hlavu položím na rameno.
„Jenom mě napadlo, že když už ty děti chceme, měli by jsme proto něco udělat. Co ty na to moje milovaná Rézi?“ Vezme mě do náručí a nese do domu.