Zakázaná láska

8. Lhářka

Celý týden se Leoš v baru neukázal a ani jednou jsem ho nezahlédla na obchůzce. Takže jsem z toho usoudila, že to opravdu vzdal a nechce s holkou s dětského domova nic mít a ani mě to nepřekvapilo, tedy lhala bych kdybych řekla, že to nemrzelo. Jenže on se hned v pondělí ráno objevil. „Ahoj“ pozdravila jsem ho zaraženě. Leoš jen zakroutil hlavou a odešel zase ven. Co jako tohle mělo znamenat jsem netušila, ale přišla jsem proč odešel. Přišel totiž zase zpět a to se svým kolegou. Shodou okolností to byl ten co mi minule pomohl a přinesl vzkaz. „Dobrý den“ pozdravil mě slušně. Jen jsem kývla a na prázdno polkla, protože jsem netušila co tím sleduje. Přišly až k baru a Leoš se ho smutným hlasem zeptal. „Je tohle ta holka co jsi jí pomohl v noci a doprovodil do dětského domova?“ Druhý policista, aniž by něco věděl se usměje a přikývne. „Jo to je ona. Je hezká co?“ zasměje se. Leoš si jen vzdychne. „Je krásná, ale taky prolhaná a ráda si z lidí dělá blázny.“ Na tohle nemám co namítnout a proto ho vyprovázím jen pohledem. Zůstaneme v baru sami s tím policistou. „Asi mu hráblo co?“ zasměje se. To už nevydržím a rozbrečím se jako želva, protože právě se pode mnou ten led propadl a ta bolest jde přímo k srdci.
Svoji směnu odsloužím jako mrtvola a proto dostanu hned odpoledne vynadáno,když se zastaví vedoucí. „Musíte se vzchopit a ať už je to cokoliv tak to neřešit v práci“ upozorní mě. Odkývám mu všechno, avšak usmívat se nemíním, protože mi do smíchu není. Ještě ke všemu se odpoledne přivalí Aneta se svojí dívčí partou a titulují mě jmény, až se musím stydět. Před týdnem bych jí vyrvala vlasy, jenže teď je mi i tohle jedno. „Co se to s tebou děje“ drcne do mě Věra. „TO bude ok“ vymluvím se. „Nekecej, to se pořád ten policajt neobjevil“ zeptá se konejšivě. „Objevil, ale jen aby mi řekl že jsem lhářka a intrikánka“ odvětím ironicky. Opět je mi do pláče a proto mě Věrka pošle za šéfem, abych se vymluvila na nevolnost a šla domů. Jen velice nerada ji poslechnu a proto zamířím do jeho kanceláře. Na ťukání nereaguje a proto otevřu dveře a vstoupím do prázdné místnosti. Snad nebude vadit, když tu počkám. Posadím se za stůl a hraji si s prsty a pak moje oči zabloudí na barevnou fotku, kterou má položenou na pracovním stolku, až úplně vzadu. Hrozně mi ta dívka na ní někoho připomíná a kdyby to nebyla hloupost, řekla bych mojí mamku. Právě když ji chci vrátit zpět tak se vrátí a přichytí při činu. „Co tam hledáš?“ vykřikne a já upustím fotku na zem. Rámeček se samozřejmě rozbije a fotka vyletí pryč. „Tys tomu dala“ špitne a zakroutí hlavou. Rychle se pustím do uklízení a přitom si všimnu, že zezadu fotky je jméno. Ovšem to je stejně jako jméno mé maminky. Nechápu jak se to sem mohlo dostat, ale na nic se raději neptám. „Proč jsi vlastně přišla“ zeptá se a pomůže mi s uklízením. „Musím jít domů nějak mi není dobře“ odpovím tiše. Jen přikývne a dokonce se nabídne, že jede okolo domova a tak mě tam vezme. Jsem mu vděčná, protože nechci potkat Leoše na obchůzce a myslím, že bychom se naschvál potkali.

Cestou domů si povídáme o jeho plánech na srpen. Odlétá totiž do Egypta i s manželkou. Dokáže o Egyptu tak krásně mluvit, že bych hned vyrazila taky. „To já v srpnu budu sedět v té příšerné budově kam mě vezete.“ Je vidět, že je to hodný člověk protože mě ihned konejší, že jednou tuhle budovu opustím a jestli budu tak šikovná jako jsem u něho v podniku tak se do Egypta brzo podívám.
Na hlavní silnici je dost provoz a proto stojíme na každém semaforu. Než se dostaneme před ně tak jsem zpocená jako myš a zle mi je opravdu. Konečně svitne zelená a pan vedoucí vyjede. V tom však vidím jak se na nás řítí z druhé strany auto. Ozve se velká rána a přední sklo se vysype přímo mě do klína. Díky tomu, že jsem byla připoutaná se mi nic nestalo, ovšem panu vedoucímu se nevysunul airbag a připoutaný taky nebyl, takže se jeho obličej začal zalívat krví. Chtěla jsem jít pro pomoc, ale bolest která mi projela nohou byla neúprosná. Během chvilky se však dostavily lidé, kteří stáli za námi a zatím co mi pán pomáhal z auta tak jeho žena volala záchranku. „Prosím ať přijedou rychle“ naříkám a pozoruji nehybné tělo pana vedoucího. Prosím zachraň ho bože.
Do nemocnice nás odvezou společně, takže mě při cestě zjišťují co z nohou mám. Je to zlomená lýtková kost, proto mi na ní dají prozatímní dlahu. Druhý zdravotník se stará o vedoucího a nasazuje mu dýchací masku. Ihned po příjezdu nás rozdělí a mě odvážejí na vozíčku na rentgen. Přesně jak říkali v sanitce je to zlomená lýtková kost, takže zbytek prázdnin strávím opravdu nuděním na pokoji, protože se hnout nebudu moct. Vůbec mě to ale netíží a proto zjišťuji jak je panu vedoucímu. Zatím dorazila i jeho paní s Anetou. „Co tady chceš?“ zeptá se naštvaně Aneta. Paní ji uklidní a pozdraví se semnou. „Jela jsem s vaším mužem v tom autě, když se to stalo. Jak je na tom?“ informuji se. Paní se usměje, nechápu proto po kom je Aneta tak zlá. „Koukám, taky jste to pěkně odnesla.“ Jen tiše přikývnu. „Ztratil hodně krve a proto shánějí někoho kdo má stejnou krevní skupinu jako on“ svěří se mi. Dokonce mi nabídne, abych se posadila k nim a proto souhlasím. Po hodince vyběhne ze sálu doktor a nenese dobré zprávy. „Jestli nedostane transfuzi tak ho ztratíme.“ Je vidět na jeho paní jak jí to děsí a proto se otočím na Anetu. „Mohla by jsi přeci ty, jsi jeho dcera.“ Aneta se jen ušklíbne a řekne, že ona není ta správná osoba. „Ano Aneta mu krev dát nemůže, protože není jeho dcera. Když si mě bral tak už jsem jí měla.“ To je tedy novinka, takže Aneta je vlastně taky bez jednoho z rodičů a mě se vysmívala. „Jakou má krevní skupinu?“ zeptám se doktora. „Moc vzácnou a to 0“ odpoví mi okamžitě. Nevím jak je to možné, ale je shodná s tou mojí. „Já taky mám 0“ odvětím a nabídnu se na dárcovství. „Musíme zkusit jestli je shodná a bude vyhovovat“ usoudí a sestřička mě odveze na odběr. „Děkuji“ usměje se jeho paní, zatím co Aneta mě propichuje pohledem.
Je to zvláštní, ale moje krev je opravdu shodná s tou jeho a proto můžu darovat kolik potřebují. Mezitím dorazí i moje vychovatelka Páleníková a se strachem očích se stará jak na tom jsem. „Je to dobré, akorát se celé prázdniny budu válet na pokoji“ usměji se, abych jí uklidnila. Páleníková se vedle mě posadí a chytne mě dokonce za ruku. „Víte, že mám shodnou krev jako můj pan vedoucí. Musela jsem mu ji darovat“ řeknu, aby byla v obraze. „Já vím“ usměje se. Cože, jak to může vědět sakra. „Vy taky víte všechno to jsou věci“ zavtipkuji. Ona se ale neusměje a jen dodá. „Já to vím už od té doby co jsi přišla do dětského domova.“ Vůbec nechápu co tím chce naznačit, jak mohla vědět že máme stejnou krev. TO jedině, že bychom byly nějak příbuzní. V tu chvíli mi však svitne a uvědomím si tu fotku v jeho kanceláři se jménem mojí maminky. Ty řeči o ztracené lásce a dceři a teď ještě shodná krev. „Nechcete mi náhodou něco říct“ uhodím na ní. Páleníková si jen vzdychne a řekne. „Co chceš ještě vědět, kromě toho co jsi zřejmě už zjistila?“ Ještě,že mám nohu v klipsu jinak bych sebou snad sekla. „Proč jste mi to neřekla, když jsem nastoupila do baru. Proč tyhle tajnosti“ rozkřiknu se zoufale. „Nechtěla jsem tě zatěžovat jsi v těžkém věkovém období a nesla by jsi to těžko. Když umřela tvoje maminka tak mi to řekla tvoje teta a dokonce donesla i rodný list na kterém je jeho jméno. On to taky zřejmě neví, protože jinak by se o tebe už přihlásil. Dala jsem tě proto k němu na brigádu a ne jako ostatní na pole. Možná, že jsem se snažila vás nějak sblížit“ uvede věci na pravou míru. Já si jen uvědomuji, že jsem celých patnáct let žila v domnění, že můj otec není znám a on byl celou dobu tak blízko. „Odpusť mi to holčičko, ale nechtěla jsem aby to takhle dopadlo. Za týden by jsi skončila a všechno by bylo jako dřív. Jenže teď s tou pravdou budeš muset žít a to mě mrzí nejvíce.“ Nevěřím ji ani slovo, protože jen omlouvá svoji chybu.

Do domova se vrátíme společně, protože odmítám zůstat v nemocnici. Jediné co jsem si zjistila, že můj otec bude v pořádku. S Páleníkovou odmítám komunikovat, protože mi ublížila jako nikdo. Ani s Martou která se ze mě snaží dostat co nejvíce informací se nebavím a dokonce zažádám o vlastní pokoj, abych mohla být sama. Za jeden den se toho v mém životě stalo tolika a nechci s tím nikoho zatěžovat. Jediný s kým mluvím je teta, která se s námi loučí a odlétá další ráno. Uspořádá se proto rozlučkový večírek na kterém musím být. Nedám si však ani sladkosti a ani pití, což tetu děsí a proto se snaží zjistit, co se děje. „Snad nejsi ještě zklamaná, že tě nebudu adoptovat?“ Jen zakroutím hlavou a pokusím o úsměv. „Co se stalo, od toho návratu z nemocnice jsi jako vyměněná a prý jsi odešla z pokoje od Marty?“ Zase jen kývnu, ale nic kloudnějšího ze mě nedostane. Jak bych mohla být v pohodě, když jsem dnes přišla o Leoše, který mě považuje za lhářku a ještě ke všemu jsem pro něho nic, když jsem z děcáku a současně jsem našla svého otce o kterém jsem neměla tušení. Stejně si ale nedá pokoj a klidně si sedne vedle mě. „Něco ti přivezu, až přijedu zpět ano“ drcne do mě. „To budeš hodná, alespoň někdo na mě bude myslet“ špitnu smutně a oči se mi zalijí slzami. „Prosím tě, přece nebudeš brečet. Taková hezká holka a brečela by, třeba kdybys mi to řekla tak se ti uleví?“ Mám dost schovávání a proto jdu s pravdou ven. „Já mám tatínka“ špitnu. Její oči se přímo rozzáří. „Opravdu a jak jsi na to přišla?“ zeptá se a chce slyšet víc. „Úplně nedopatřením a to jen kvůli dnešní nehodě. Musela jsem dávat mému vedoucímu krev, proto má speciální jako já. Když jsem to potom říkala paní vychovatelce tak mi řekla že je to můj otec a proto máme stejnou skupinu.“ Teta zůstane koukat jako z jara a nevěří vlastním očím. „Proboha, tak to je tedy překvapení co? A jak to dlouho Páleníková věděla?“ To už nevydržím a rozbrečím se. „Právě, že od té doby co jsem přišla do domova. Nikdy mi nic neřekla, protože nechtěla abych se trápila a pak mě k němu poslala pracovat“ řeknu a hlas mi přitom přímo kolísá. To se jí také nelíbí a shodne se semnou, že jsem to měla vědět už dříve a mohla se pokusit s ním navázat kontakt a ne na to přijít takhle. „Bude zase dobře, třeba až se to teď dozví tak si pro tebe přijede“ začne mě utišovat. Jak pošetilé, pomyslím si ale nahlas nic neřeknu. Stejně je čas jít na pokoj a vrátit se do svých beznadějných myšlenek a to nejen na tátu.