Divoká kočka 42

Byly skoro 4 hodiny odpoledne, když se konečně probudila z úžasně hlubokého spánku. Takhle nádherně se jí nespalo už příšerně dlouho. Vlastně od chvíle, co se vrátila domů. Přes měsíc.
Slastně se protáhla na posteli a užívala si teploučkých peřinek, ve ktrých byla zachumlaná. Vzpomněla si na milování s Marií a na tváři se jí usadil blažený úsměv. Otočila se, aby se přitulila, ale postel byla prázdná.
„Jak jinak.“ Konstatovala zklamaně. Co by dala za to se vedle ní ještě i probudit. To usínání bylo tak příjemné. Ale nemůže mít přeci hned všechno. I tak byla nade vší pochybnost spokojená.
Oblékla si na sebe pohodlné kalhoty a tílko. V koupelně ze sebe udělala kulturní bytost a s nevolí zjistila, že má ukrutný hlad. Ten obrácený běh věcí jí moc nesvědčil. Byla zvyklá spíše v noci spát a přes den bdít. Jenomže jak čekala na ty výsledky, tak byla vzhůru celou noc a teď to dospávala. No nebyla ještě úplně fit. Klidně by tak dvě tři hodinky ještě zvládla.
Když vyhlédla z okna, tak konečně zjistila, co ji to z toho spravedlivého spánku tak vyrušilo. Před vchodovými dveřmi do vily stála dvě tmavá auta a nedalo se nepostřehnout, že obě měly na střechách majáčky. Ale nehoukaly. To samo o sobě bylo podezřelé a nepříjemné.
*Ta prohlídka.* došlo Štěpáně vzápětí. Musela uznat, že jak byla ještě ospalá, tak ty myšlenkové pochody nebyly úplně to, co by být klidně mohly.
Navlékla si domácí papuče a seběhla ze schodů. Marie se zrovna s jedním z mužů, kteří přišli, vášnivě dohadovala.
„Toto je soukromý dům a vy sem nemáte právo přístupu.“ Vyjížděla na něho zostra a byla celkem neústupná, až tím Štěpu překvapila.
„Madam, bez urážky, ale my povolení máme.“ Opáčil klidně muž za dveřmi, který byl zřejmě na podobné jednání poměrně zvyklý.
„Máte snad soudní příkaz? Tak mi ho ukažte! Ale myslím, že ho nemáte, jinak byste se tu konverzací se mnou nezabýval.“ Nedala se Marie jen tak jednoduše odbýt.
„Sama slečna Vítková nám prohlídku povolila.“ Usmál se na ni ten muž. Zřejmě se mu líbila. Když se zlobila, byla Marie nejrozkošnější na světě. To Štěpána věděla z vlastní zkušenosti. Mezitím si prohlížela její roztomilou zadničku v upnuté sukýnce, na kterou ještě před pár hodinami bezostyšně sahala. Nejraději by se k ní rozběhla a objala ji. Ale teď to zrovna vážně nešlo.
„To si vymýšlíte. Na vstup do tohoto domu prostě zapomeňte. Na shledanou, pánové.“ A chystala se zavřít dveře. I tak měla otevřeno jenom na kousek, kam jí to dovolil řetízek bezpečnostního zámku.
Štěpána si uvědomila, že by bylo vhodné se vmísit do hovoru, protože jinak by ti chlapi nejspíš byli schopni odjet a tu prohlídku vůbec neudělat. Přitom teďka byla nejvhodnější příležitost. Její rodiče byli oba v nemocnici, Marek odejit a Markéta měla volno. V celém domě byli všeho všudy tři osoby, takže málo rušivých elementů.
„Marí, opravdu jsem jim to dovolila.“ Řekla měkce. I tak Marii vyděsila, protože netušila, že stojí za ní.
„Prohledat to tady? Proč? Vždyť už to jednou udělali a nic nenašli“ nechápala.
Veškerá laškovná radost ze Štěpániných očí zmizela. Byla v jeden okamžik úplně pryč.
„Protože mého otce někdo systematicky trávil nejméně posledního půl roku. A tohle předtím rozhodně nikdo nehledal“
Ten lehce nesouhlasný Mariin obličej se změnil v absolutně vyděšený a šokovaný. Zbledla.
„To přeci není možný.“
Spustila řetízek bezpečnostního zámku a vpustila muže dovnitř.
„Můžete všude po celém domě.“ Řekla Štěpána. „Bez ptaní. Prohledejte co uznáte za vhodné. Všechno je vám k dispozici.“
„I naše pokoje?“ zeptala se Marie nesouhlasně a nakrčila při tom mračivě obočí.
„Ano. I vaše pokoje. Nehodlám ponechat nic náhodě.“