Má krásná předsevzetí I.

Kráčela jsem rychle a kalužím se vyhýbala jak nejlépe to šlo. Litovala jsem, že jsem svou šusťákovou bundu s kapucí nechala doma. Vlasy se proměnily ve stovky tenkých mokrých provázku a voda mi stékala už i po krku.
Krásný začátek léta. Pršelo a byla mi zima. Přidala jsem do kroku a těšila se na to, až si doma zalezu do postele, uvařím horký sypaný čaj a budu si číst.
- dobrý den, jak se dneska máte?
Vzhlédla jsem a nejradši bych se neviděla. Přede mnou stál jeden z nejhezčích chlapů co jsem znala a já vypadala strašně. Mokré oblečení, boty, vlasy..unavená, neupravená. Zatímco on vypadal skvěle, ve svém obvyklém kravaťáckém ohozu a nezbytným kufříkem v ruce.
Znervózněla jsem a hřbetem ruky si otřela kapky deště z obličeje.
- mám se dobře, díky..a vy?
Ignoroval mou otázku.
- dlouho jsem vás neviděl, máte čas?
Jako vždy nezklamal. Cokoliv řekl mě buď znervóznilo, zmátlo, nebo rozesmálo. Teď to byla ta druhá varianta.
Navíc to řekl tím svým ředitelským způsobem, na který se dá odpovídat pouze stručně a pravdivě.
- čas na co? Trochu spěchám, je hnusně..a musím si doma uvařit oběd..
Usmál se na mě.
- to se zrovna hodí, zvu vás na oběd, pojďte.
Zalapala jsem po dechu. Kdyby se dal na chvíli zastavit čas, v klidu bych si rozmyslela odpověď a pak něco řekla. Něco srozumitelnějšího než:
- nemůžu, nejsem oblečená...(narážela jsem na své pracovní oblečení)
Znovu se rozesmál.
- nevšimnul jsem si, že byste byla nahá..jen pojďte, skočíme třeba do Rusticany, tam dobře vaří!
Sebrala jsem poslední zbytky sil k nějakému odporu, tak jak jsem vypadala a jak jsem se cítila, jsem prostě nikam nemohla jít! Připadala jsem si v tu chvíli jako Kuba, můj pes, který když byl štěně a měl jít na vodítku, zapřel se jak nejvíc mohl a člověk s ním musel hodně trhnout aby ho naučil poslušnosti.
- vážně děkuji za pozvání, pane Holcmane, ale dneska se mi to opravdu nehodí. Ještě jednou díky.
Udělala jsem takový ten pohyb, který naznačoval, že se chystám odejít. Díval se na mě a pořád se usmíval.
- tak jindy, slečno. Budu se těšit, že se zítra potkáme. Nashle.
Otočil se a byl uháněl pryč, tím svým svižným krokem. Já se teprve vzpamatovávala z toho šoku.
Ten chlap je neuvěřitelný. Odkud se známe? Nosím mu poštu.

Seděla jsem s partou kamarádů v příjemné vinárně a skvěle se bavila.
- Nelo, ty vlasy máš fakt dost dobrý! pochválila Katka můj nový účes.
Potěšilo mě to, byl vážně dobrý.
- to musíš chválit tady..poplácala jsem po hřbetu ruky svou kamarádku Radku, kadeřnici, která mi jednak namíchala krásný odstín červenohnědé barvy a jednak do vlasů přidala několik melírů, s rozdílem jen několik odstínů od nové barvy. Bylo to vážně dobré.
Zrovna jsme se řehtali Tomášovi, který líčil svoje zážitky z nové práce když mi kdosi sáhnul na rameno.
Trhnula jsem sebou a vzhlédla a dívala se do sympatické tváře paní Holcmanové.
- dobrý den, slečno, užíváte volna? ptala se mile.
Vzmohla jsem se na úsměv a přisvědčila. Víc jsem nestihla, na scéně se objevil její manžel, Tomáš.
Katka do mě pod stolem drcla kolenem a já pozdravila.
S úsměvem odpověděl a odešel s manželkou ke vzdálenějšímu stolu.
Ona si sedla zády ke mně a jeho jsem měla přímo na talíři.
- holka, kdo to byl? Krasavec!
Zasmála jsem se.
- nosím mu poštu. Má tady ve městě firmu, CP Tech, jestli ti to něco říká..
Pohled mi zaletěl k jejich stolu. Díval se na mě a usmál se. Sáhla jsem po sklence vína a doufala, že jsem nezrudla. Zatímco my vesele popíjeli, i když já od té doby co přišli Holcmanovi měla víc vody než vína, oni si dali večeři a měli se odchodu.
- nashle! rozloučili se s námi a já se dívala jak odchází. Ve dveřích se Tomáš otočil a mávnul na mě. Usmála jsem se a Katka mě pod stolem nakopla.
- Nelino, má manželku! řekla napůl vážně a napůl v legraci.
- vždyť nic nedělám..bránila jsem se a večer dál vesele ubíhal.

Konečně den, který se dal považovat za letní. Horko, slunce, skvělá nálada. A prázdný batoh, což znamenalo, že mám svou práci hotovu. Dopisy byly roznesené, na poště čekaly už jen letáky, které jsem chtěla mít co nejrychleji za sebou, abych mohla vyrazit s bráchou na koupaliště.
Za zády se ozvalo další auto. Nesnáším když mi jezdí auta za zády, o to víc, když třeba na této silnici není chodník. Auto podle zvuku zpomalilo a přibrzdilo u mě.
Ohlédla jsem se a podle barvy a značky poznala, čí je to auto dřív, než se stáhly tmavá skla a objevila se usměvavá tvář Tomáše Holcmana.
- kam vás můžu svézt? řekl na uvítanou.
Opět mě zaskočil.
- tak jestli máte cestu k náměstí..řekla jsem nakonec. Rukou ukázal na sedadlo spolujezdce ( kožené!) a já se posadila. Zařadil rychlost a chtěl se rozjet.
- moment, mám pro vás doporučený..na občanku..vzpomněla jsme si a začala v deskách štrachat dopis s jeho jménem, zatímco on v peněžence lovil občanku.
- tady..podal mi průkaz a já z něj začala opisovat číslo pod fotografií. Očima jsem sklouzla na ročník narození. Je mu 34! Je mladý.
- tak jaký je věkový rozdíl? zeptal se usměvavě. Jinými slovy - a kolik je vám?
Sakra, musel vidět kam se dívám! Nemá cenu zapírat.
- 12 let..hlesla jsem a po očku se na něj podívala. V očích mu zajisřilo.
- 22..jste krásně mladá..řekl tiše a rozjeli jsme se.
Po chvilce mlčení se ozval on: chodíte často do té vinárny jak jste byla v sobotu?
Prohrábla jsem si vlasy, protože jsem netušila co s rukama a odpověděla: byla jsem tam asi podruhé..
- a co tam se mnou zajít potřetí? zeptal se a podíval se na mě.
Ztěžka jsem se nadechla a řekla: nevím, jestli je to dobrý nápad. Vaší manželce by se to nemuselo líbit..
A bylo to venku.
Zasmál se.
- co je špatného na tom dát si se mnou trochu vína?
Pokrčila jsem rameny.
- tak když to říkáte takhle, tak nic. Přesto si myslím, že nejít s vámi je správné.
Opět smích.
- děláte vždycky jen správné věci?
Stiskla jsem pevně rty a řekla: snažím se.
Neodpověděl, právě jsme odbočovali k poště.
Zastavil, odepnuli jsme si oba naráz pásy, on se ke mně s úsměvem otočil a zeptal se: oběd se mnou odmítnete, moje pozvání na víno také..a své telefonní číslo mi taky odmítnete dát?
Bože, ten chlap je neuvěřitelný!
- k čemu vám bude? získávala jsem čas.
Zabořil hlavu do opěradla, a mrknul na mě: co kdybyste mi ho prostě dala a pak viděla?
Lichotilo mi to, ale něco ve mně mi bránilo. Kdysi jsem odmítla dát číslo jednomu klukovi, který mě hodně přitahoval a dlouho toho litovala. Ale tohle je jiné. Honza nebyl ženatý, on je.
- promiňte, ale ne. Díky za svezení a nashle..
Vystoupila jsem z auta, abych si to náhodou nerozmyslela. Vyskočil taky, rychle auto oběhnul, chytil mě za ruku a otočil k sobě.
- prosím, Nelo! řekl důrazně a propaloval mě pohledem.
Nadiktovala jsem mu číslo, zmizela v budově pošty a ten den s bráchou na to koupaliště nešla. Nedokázala bych mu to neříct, a on by mě za to nejspíš utopil. Před rokem mu totiž utekla manželka se svým kolegou z práce.

Koncert byl vynikající a naučila jsem se během něj pískat na prsty, i když Katka tvrdila, že to zapískala ona.
- co kdybych mu řekla, ať se mi podepíše na zadek? ptala se mě se smíchem a oči upřené na pohledného zpěváka.
- není ti šestnáct, Kačeno..krotila jsem ji, i když ta představa mě dost pobavila.
Zezadu na nás skočil Jakub, v notném opojení.
- kde jste, pojďte zapíjet můj úspěch! táhnul nás nadšeně k baru, kde byl zbytek naší party. Jakuba totiž tenhle týden vzali na práva, kam se předtím dva roky po sobě neúspěšně hlásil.
- tak ještě jednou velká gratulace! přála jsem mu a ťukla si s ním. Vodka mi rozpálila krk, hned jsem se sháněla po kofole či jiném nealku na zapití.
- ještě do druhý nohy..objednával pro změnu Karel, Jakubův brácha.
- už ne!!! bránila jsem se dvojhlasně s Magdou, ale nevyhnuly jsme se tomu. Opět jsem to notně zapíjela kofolou.
- musím si jít sednout..řekla jsem Katce a vyrazila ke stolu, kde sedělo pár lidí od nás.
- pojď to radši vytancovat..zabránily mi v tom společně s Magdou, a vyrazily jsme na plný parket. Hudba byla skvělá.
V kapse mi zavibroval mobil. Neznámé číslo.
SEDÍTE NĚKDE, NELO?
Ještě jednou jsem si nechápavě přečetla zprávu, než mi došlo kdo by mohl být odesílatelem.
Zamyslela jsem se a odepsala.
SPIS STOJIM, JSEM NA KONCERTE.
Odpověď dorazila vzápětí.
A CO SE ZA MNOU NA CHVÍLI PO KONCERTĚ ZASTAVIT U RYBARE?
Zasmála jsem se a odepsala:
ROZMYSLIM SE A DAM VEDET.
Telefon jsem dala zpátky do kapsy a šla se bavit. Koncert už se chýlil ke konci, kapela přidala pár písniček a my pomalu vyráželi domů.
S Katkou jsme měly společnou cestu, bydlela jsem jen o ulici dál. Když jsme se loučily řekla mi:
- napiš mu, ať už ti dá pokoj..je to sice nádhernej chlap, ale koukaj z toho problémy..dej na mě, Nelo.
Přikyvovala jsem a její radu si vzala zčásti k srdci. Napsala jsem: JSEM UNAVENA A MIRIM DOMU. KAZDOPADNE DEKUJI ZA POZVANI.
Telefon se mi v ruce rozezvonil dřív než jsem ho stihla uklidit do batohu. TOMÁŠ HOLCMAN, blikalo mi na displeji. Zvedla jsem to.
- ano?
- kde jste, Nelo? Chtěl bych vás na chvíli vidět.
- ale já jdu domů, nezlobte se..
- jen na chvíli, nezdržím vás dlouho..
Řekla jsem mu, kde mě najde a posadila se na lavičku u parku. Ještě aby na mě vyběhnul nějaký úchyl.
Netušila jsem odkud přijde, ale když se na konci ulice objevilo taxi, měla jsem jasno. Vyskočil z něj Tomáš, a první co mě napadlo bylo to, jak mu to neskutečně sluší v modrém tričku s nápisem a džínách. Takhle jsem ho viděla poprvé. V ruce držel nenačnutou lahev šampaňského.
- co slavíte? zajímala jsem se místo pozdravu. Posadil se ke mně na lavičku, boucnul lahev a z ní se vyvalil bílý proud.
- napijte se..podával mi šampus a já si lokla.
- oslavuju život..odpověděl na mojí předchozí otázku, a když jsem mu pití vrátila, napil se také.
- pojďte se projít, je krásně..pobídnul mě a vstal. Vstala jsem také a vyrazili jsme do parku. Sem tam jsme potkali pár odvážlivců, ale občas i celé skupiny lidí a povídali jsme si. O všem možném. Bylo mi s ním dobře.
- co jste teda slavil? zeptala jsem se malátně, hlavu zakloněnou a pohled upřený na hvězdnou oblohu, když položil vypitou lahev vedle odpadkového koše. Čekali jsme na taxíka.
- vy nevíte? Dneska je to čtvrt roku co jsem vás uviděl poprvé. Měla jste na sobě červené triko, kratší vlasy a omlouvala jste se mi, že jste mi zapomněla donést dopis.
Takže jsem pil dnes na život. Na to, že je tak zvláštní. Zvláštně krásný.
Netušila jsem co říct. Byla jsem v šoku. Z odpovědi mě vysvobodil taxík.
- kam to bude? zajímal se taxikář. Tomáš se na mě vyčkávavě podíval. Nechtěla jsem si domýšlet co čekal, nicméně jsem taxikáři nadiktovala svou adresu a raději se dívala z okna. Šílená situace. Jak jsem se do ní jen dostala?!
Pak jsem ucítili jeho dlaň na své tváři, otočila se směrem k němu a chtěla se zeptat co se děje, a místo toho skončila s jeho jazykem ve svých ústech.
Nebránila jsem, bylo to tak krásné, že to nešlo.
Taxík zastavil.
- vystupujete oba? zeptal se taxikář.
Já se vymanila z objetí a zachraňovala jsem co se dalo.
- ne, jenom já..díky za odvoz, nashle..vystupovala jsem z auta.
Ozval se Tomáš.
- počkejte tu na mě, jen slečnu doprovodím ke dveřím..
Taxikář se zasmál.
- abyste vůbec ještě přišel, nevypadáte na to..
Netušila jsem co dělat, co říct, jak reagovat. Jen jsem kráčela po boku Tomáše za roh, ke vchodovým dveřím.
- tak dobrou? řekl.
- dobrou..a díky za hezký večer.
Sáhla jsem po klice a chtěla zmizet, a jak jsem se octla ve vášnivém objetí vážně nevím.
- nepozvete mě nahoru? šeptal mezi polibky. To mě probralo.
- raději ne..odmítla jsem a odtáhla jsem.
Krátce mě políbil na rty.
- ozvu se ti..slíbil a měl se odchodu. Pak se ještě otočil: beru to tak, že po tomhle už si tykáme..
Přikývla jsem, ztěžka se opřela o zeď a setrvala tam ještě hodnou chvíli po tom, co taxík odjel.